—233 —
Výrok rozhodčích soudců o nákladech sporu, které strany jim mají zaplatiti, není předmětem rozhodčího rozsudku a nezakládá proto ani exekučního titulu.
Stavební smlouvou, uzavřenou mezi firmou A. a stavitelem B. podrobily se tyto strany pro případ sporu bez ohledu na výši sporného obnosu a s výslovným vyloučením rozhodování soudního soudu rozhodčímu a ustanovily, že útraty soudu rozhodčího ponesou obě strany, každá z polovice.
V rozsudku rozhodčího soudu byly útraty soudců rozhodčích ustanoveny a stranám uloženo, aby je nejdéle do 1. prosince 1911 zaplatily.
Po projití lhůty té podali rozhodčí na stavitele B. žádost za mobilární exekuci, kterouž I. soudce povolil.
Na rekurs stavitele soud rekursní exekuční návrh zamítnul a navrhovatele k náhradě útrat rekursních odsoudil.
Důvody:
Dle ustanovení §. 577. pot. 594. c. ř. s. upravuje rozhodčí výrok jedině sporné právní záležitosti mezi stranami a jen co takový tvoří platný exekuční titul ve smyslu §. 1. č. 16 ex. ř.
Výrok rozhodčích soudců o nákladech sporu, které strany jim mají zaplatiti, není však předmětem rozhodčího rozsudku, jelikož se dotyčným výrokem upravuje poměr stran k soudcům samým, což odporuje ustanovením zákona, svrchu citovaným. Pak-li se rozhodčí soudcové svých nákladů domoci chtějí, jest nutno, aby sobě vydobyli exekučního titulu pro svůj požadavek, kteréhož však v jejich vlastním rozhodčím rozsudku nelze spatřovati.
Revisní stížnosti rozhodčích nejv. soud nevyhověl
z důvodů
II. stolice, připojiv ku vyvrácení poukazu stěžovatelů k ustanovení stavební smlouvy, dle něhož soud rozhodčí rozhodnouti má ve sporných bodech konečně, že smlouva rozhodčí není ani titulem exekučním ani listinným osvědčením v §. 9. ex. ř. předvídaným, tedy jakožto titul exekuční v úvahu přicházeti může toliko rozhodčí výrok sám.
(Rozh. z 2. dubna 1912 R III 132/12/1.) J. B.