Authors:
= Váž. civ., 5 (1923)
PDF

Čís. 2256.


Zákon ze dne 23. července 1919, čís. 440 sb. z. a n., jímž se nařizuje příročí a přerušení sporů pro pohledávky za bývalým c. k. erárem, c. a k. erárem a král. uherským erárem.
Žalován-li čs. erár, nelze žalobu odmítnouti z důvodu, že v pravdě jde o závazek bývalého c. k. eráru. Tato otázka jest otázkou pasivní legitimace žalovaného a dojde vyřešení v rozsudku.
Zákon za žádných okolností netýká se nároku proti soudci, jenž jest spolužalován ve sporu syndikátním.
(Rozh. ze dne 7. února 1923, R I 78/23.)
Při prvém roku v řízení o syndikátní žalobě proti československému eráru a radovi vrchního zemského soudu L-ovi navrhli žalovaní, by žaloba byla odmítnuta dle zákona ze dne 23. července 1919, čís. 440 sb. z. a n. Vrchní zemský soud návrh zamítl. Důvody: Zákonem ze dne 23. července 1919, čís. 440 sb. z. а n., bylo ovšem stanoveno příročí pro pohledávky, jež vznikly před 28. říjnem 1918 proti c. k. eráru, c. a k. eráru a uherskému eráru, a mají proto dle §u 2 cit. zák. nové takovéto žaloby pro ten čas býti odmítnuty. Avšak žaloba uplatňuje pohledávku proti československému eráru. Otázka, zda ze skutečností, z nichž se pohledávka odvozuje a které ovšem nastaly před státním převratem, mohl vzejíti závazek československého eráru, tedy zdali tento žalovaný podmět jest k žalobě pasivně legitimován, jest otázka, kterou bude zodpověděti na základě sporného jednání u věcném vyřízení sporu, právě tak jako ostatní námitky, které byly dále vzneseny, zdali může býti spolužalován druhý žalovaný a je-li tu přípustným vymáhání tvrzené škody žalobou syndikátní, když nebyl vyčerpán pořad stolic. Poněvadž nejde o námitky práva formelního, nýbrž o námitky věcné, k nimž patří i námitka nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného čsl. eráru, ohledně jehož tvrzených závazku příročí vysloveno nebylo, slušelo návrh žalovaných na odmítnutí žaloby zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl stížnostem žalovaných.
Důvody:
Co se týče stížnosti čsl. eráru, jest napadené usnesení, že se návrhu na odmítnutí žaloby po rozumu § 2 (3) zákona ze dne 23. července 1919, čís. 440 sb. z. a n. nevyhovuje, případně odůvodněno k němu připojenými, stavu věci a zákonu odpovídajícími důvody a proto se k vyvrácení vývodu ve stížnosti odkazuje na tyto důvody napadeného usnesení. Dodává se, že mínění stěžovatele, že jen omylem žalován je čsl. erár místo c. k. eráru, nemá v žalobě a ve spisech opory. Pokud si také spolužalovaný Emil L. stěžuje, že nebyla žaloba odmítnuta, jest uvésti, že stalo se tak, co se jeho týče, zajisté právem, protože není totožnou osobou se spolužalovaným čsl. erárem ani také s c. k. erárem a dle shora citovaného místa zákona mají býti odmítnuty toliko žaloby proto c. k. eráru, c. a k. eráru nebo král. uherskému eráru, nikoli proti soukromé osobě, a dále není mezi ním a čsl. erárem jednotného společenství v rozepři, aniž jest vedlejším intervenientem, aby z těchto důvodů (§ 14 c. ř. s., § 15 zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. a § 19 a 21 c. ř. s.) byl snad oprávněn si stěžovati. Z uvedeného plyne, že i kdyby žaloba proti čsl. eráru měla býti odmítnuta, nebylo by důvodu, aby také odmítnuta byla ohledně Emila L-a.
Citace:
Čís. 2256. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 231-232.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).