NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 4846.

Nejde o veřejnoprávní poměr ve smyslu §u 70 obec. zřízení a §u 2 zákona ze dne 17. července 1919, čís. 421 sb. z. a n., nýbrž o soukromoprávní poměr vlastnický, domáhá-li se kdo nikoliv uznání užívacích práv ve formě služebnosti, nýbrž vlastnického práva z důvodu vydržení dílu pozemku (obecního statku), jehož užíval on a jeho předchůdci nikoli jako příslušníci obce, nýbrž jako vlastníci sousedního pole.

(Rozh. ze dne 26. března 1925, Rv I 231/25.)
Žalobě, domáhající se na žalované obci uznání, že žalobci jsou vlastníky dílce pozemku, a vydání prohlášení za účelem vkladu vlastnického práva pro žalobce, bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Soud odvolací je toho názoru, že právo žalobci tvrzené jest povahy soukromoprávní, neboť nebylo dokázáno, že se výkon jeho děl proto, že žalobci a jich předchůdci byli příslušníky žalované obce, nýbrž že užívali sporného dílu pozemku jako vlastníci sousední své parcely jako její součást, že ho orali, osívali, na něm sázeli ořechy a švestky, brali z nich užitek a části neobdělávané, která tvořila přirozený břeh (mez) jich pozemku a byla porostlá travou, používali ku pasení, trávu tu sekali a spotřebovali, nebo ji přenechávali lidem u nich pracujícím jako část mzdy, dále, že na ní postavili rodinný kříž a zřídili lom, v němž lámali kámen a že žalobce v roce 1911, když obec vysazuiíc ořechy na oné části sporné parcely, které se žalobci nedomáhají právem vlastnickým, zasadila jeden z nich i na spornou část blíže lomu, se proti tomu ohražoval a tehdejší starosta prohlásil, že stromek ten nemají beztak kam dáti, aby ho tam nechal. Z toho všeho je zjevno, že práva tato nevykonávali jako vlastníci usedlosti (starousedlíci) nebo příslušníci obce, nýbrž jako vlastníci sousední parcely, s kterou sporný díl tvoří jeden souvislý a společně obhospodařovaný celek, že ony výkony práva nejsou užíváním ve smyslu §u 70 obec. zříz. a § 2 zák. čís. 421 z roku 1919, nýbrž výkony práva vlastnického. Nevztahuje se tudíž na sporný pozemek tento § 2 a nezaniklo zákonným ustanovením právo žalobců. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody:
Vývody dovolání nejsou s to, by zvrátily správné důvody soudu odvolacího, naopak stačí, poukázati na ně a dodati: Žalobci nedomáhají se uznání užívacích práv ve formě služebnosti, jak tomu bylo v případě rozhodnutí nejvyššího soudu Sb. n. s. čís. 2661, nýbrž uznání práva vlastnického z důvodu, že sporné plochy užívali se svými předchůdci bezelstně jako vlastní půdy, patřící k jich hraniční pozemkové parcele od dob nepamětných, a to také prokázali. Nejde tudíž o uživatele (podílníky) ve smyslu §u 70 obec. zříz. a § 2 zák. čís. 421/1919 sb. z. a n., jimž čelí domněnka poměru veřejnoprávního, nýbrž o uživatele vlastníky, tedy z poměru vlastnického, čistě soukromoprávního, kde s domněnkou poměru veřejnoprávního není co činiti a mimořádně vydrževší vlastník není povinen, by prokazoval důvod. Ostatně v tomto případě jest dle zjištěných skutečností nabývacím důvodem každý převod vlastnictví parcely č. k. 742 s předchůdců na nástupce až k nynějším žalobcům, ježto nabývali sporné plochy jako části této parcely.

Citace:

č. 4846. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 603-604.