NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 2005.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Výpověď lze dáti buď současně s oznámením o zamýšleném převzetí, nebo když byl zábor poznamenán neb o poznámku jeho zažádáno. Lhostejno, že vlastník hodlá si do převzetí stěžovati.
Výpověď ze zabraného majetku není předčasná proto, že nebylo dosud rozhodnuto o uplatněném nároku vlastníka na propuštění, pokud se týče vyloučení. Do výpovědi lze si stěžovati pouze z důvodů §§ 12—15 náhr. zákona.
Pracemi »sklizňovými« [§ 12 (2) náhr. zák.] míní se sklizeň zemědělská.
Nelze si stěžovati na řádně udělenou výpověď z důvodu, že soud, vyřizuje výpověď, nedbal té které formálnosti.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1922, R 2 419/22.)
Okresní soud doručil výpověď Státního pozemkového úřadu hospodařícímu vlastníku. Rekursní soud výpověď zamítl.
Nejvyšší soud změnil napadené usnesení v ten smysl, že zamítl stížnost vlastníkovu do usnesení prvého soudu a zachoval výpověď v platnosti. Důvody:
Námitky vlastníkovy stížnosti nejsou důvodný. Mylným jest názor, že výpověď jest předčasnou, poněvadž prý má předcházcti oznámení o zamýšleném převzetí. Vždyť § 23 náhradového zákona v novém doslovu (zákon ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n.) výslovně předpisuje, že se může výpověď podati současně s oznámením, což v době, kdy rekursní soud o výpovědi rozhodoval (4. října 1922), již platilo. Součinnost obou těchto úkonů však vlastníkova stížnost sama doznává, ale na době doručení toho kterého aktu, na něž stížnost důraz klade, nezáleží. Ostatně celá tato otázka jest docela bezpředmětná, protože podle § 23 stačí k výpovědi úplně, když poznámka záboru byla vykonána (staré znění), nyní správně, když aspoň současně s výpovědí za ni se žádá (nové znění) a tu tvrdil Státní pozemkový úřad již ve výpovědi, že poznámka záboru vykonána byla již dříve, stížnost vlastníka to nepopírala, naopak zřetelně doznávala, řkouc, ta že vlastnictví nezjednává a předčasnosti výpovědi tedy prý nezhojuje. Také to, že vlastník hodlá podati stížnost proti převzetí ku správnímu soudu, nečiní výpověď předčasnou, právě proto, že stačí již zábor sám, jakmile byl poznamenán neb se o poznámku současně žádá. Zabranost však vlastník nepopírá. Dle § 20 náhr. zák. n. zn. lze stížnost podati toliko z důvodu, že nebyla šetřena ustanovení zákona toho o výpovědi, tedy §§ 12—25, a to ovšem platilo v duchu zákona již i dle znění starého, třeba to tam nebylo ještě výslovně vytknuto. Ostatně nové znění platilo již, když rekursní soud rozhodoval. Může-li však býti důvodem stížnosti jen to, že nebylo šetřeno některého předpisu § 12—25 náhr. zák., je bezdůvodná stížnost, pokud se opírá o námitky, vyvozované z předpisů § 3 a) a § 11 záborového zákona, neboť tyto nejsou v §§ 12—25 náhr. zák. nijak dotčeny. Vyloučení ze záboru dle § 3 a) a propuštění z něho dle § 11 záb. zák. nenastává samo sebou, nýbrž teprv výrokem Státního pozemkového úřadu (§ 7 čís. 1 a § 11 čís. 1 zák. o Stát. poz. úř.), jejž úřad ten vynese, poněvadž zákon mluví tu o rozhodnutí teprv na návrh strany, i jsou proto i předměty nároku na vyloučení (na propuštění) tak dlouho zabrány, dokud vyloučení nebo propuštění nebylo právoplatně povoleno. Dle § 23 zák. náhr. může výpověď, jak řečeno, podána býti současně s oznámením o zamýšleném převzetí, avšak teprve na toto oznámení běží vlastníku dle § 3 lhůta k uplatnění nároku na propuštění, nemůže tedy to, že o tomto propuštění rozhodnuto ještě není, býti překážkou výpovědi. A to tím více platí i o vyloučení, k jehož uplatnění zákon vůbec žádné lhůty nepředpisuje. Může tedy o vyloučení a propuštění býti i kdykoli po výpovědi rozhodnuto. Nelze ovšem zneuznati, že tím vlastník může se ocitnouti ve svízelné situaci, ale dokud zákon není v tom směru změněn, nelze tu odpomoci výkladem, jenž jeho zřejmým předpisům a úmyslům odporuje, nýbrž dlužno strany odkázati na lojalitu Státního pozemkového úřadu. Naprosto nelze domáhati se zrušení výpovědi pro domnělou neurčitost, an prý vlastník neví, které objekty budou mu ponechány, vždyť výpověď určitě praví, které Státní pozemkový úřad hodlá převzíti a proto vypovídá, jenže mu i přes výpověď možná některé z nich ponechá (§ 7 nové znění náhr. zák.). Rozbírati, zdali stát si některé nemovitosti ponechá a zda účele, pro něž tak učiní, budou všeužitečné anebo výdělečné, jest naprosto předčasné, neboť o tom se výpověď nevyjádřila, a vývody stížnosti spočívají tu tedy na vratkém základě pouhých, ničím nezaložených domněnek. Logika věcí vyžaduje, aby stát pudu napřed převzal a pak teprv může ji přiděliti, nemůže to však učiniti současně, a že i půda lesní podléhá přídělu, dokazuje přece jasně § 10 zák. příděl., nelze tedy z této vlastnosti půdy o sobě souditi na podržení její státem a tím méně k účelům výdělečným, kteráž otázka ostatně rovněž jest mimo rámec §§ 12—25 náhr. zák. Pod pracemi »sklizňovými« § 12 odstavec druhý zák. náhr. míní se patrně sklizeň zemědělská, jak dokazuje její zákonný termín položený na 30. září. Chtíti z toho dovozovati něco pro lesy, jak činí stížnost vlastníka, jest úplně nemístné, tím spíše, když výsek lesů není vázán na určitou dobu roční a jest na různých statcích různý. Jak z prvopisu soudcova opatření zřejmo, nařídil vyhlášku na soudní desce obsahem úplně shodnou s výpovědí samou, což jistě stačí podle § 24 čís. 2 a 3 náhr. zák., jen podotknouti dlužno, že dle nového znění odpadlo označení dle místních názvů. Hlavní však je, že stížnost dle § 20 náhr. zák. může býti podána jen proti výpovědi, jen při této nastává tedy otázka, bylo-li šetřeno předpisů §§ 12—25 cit. zák., t. j. zdali Státní pozemkový úřad, dávaje výpověď, ničeho z nich nezanedbal, dokonce však nemůže býti předmětem stížnosti, že soud vyřizuje správnou výpověď něčeho zanedbal, na př. právě ohledně vyhlášky, neboť i když se tak stalo, zůstává výpověď řádně daná v platnosti a jen na soudu bude, aby zameškané neb chybně zařízené napravil: běžíť lhůta výpovědní ode dne doručení výpovědi a nikoli ode dne jejího vyhlášení (§ 18 náhr. zák.), leda v případě § 18 a), o nějž zde nejde. Tím jsou všecky námitky stížnosti vyvráceny, rekursní soud měl tedy stížnost zamítnouti, a když se tak nestalo, bylo na dovolací stížnost Státního pozemkového úřadu tak rozhodnosti, jak se stalo. K tomu doložiti dlužno, že soud musí se omeziti na ty námitky, jež ve stížnosti byly vzneseny a nemůže přihlížeti k předpisům, jichž nedbání stížnost nevytýká. Stížnost vlastníkova však nevytýkala, že celá ekonomie propachtována jest Moravské cukerní společnosti v H. a že tedy mela býti výpověď doručena (dána) této pachtýřce, i neprávem tedy rekursní soud vzal i to za důvod zamítnutí výpovědi.

Citace:

č. 2123. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1241-1244.