Čís. 540.

Zákon o zajištění půdy drobným pachtýřům (ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n.).
Pro požadovací nárok drobného pachtýře jest lhostejno, zda vlastník pozemku jest tuzemcem, či cizozemcem.
(Rozh. ze dne 8. června 1920, R I 350/20.)
Soud prvé stolice přiznal pachtýři požadovací nárok na pozemek, náležející státnímu občanu belgickému, neuznav za důvodnou námitku jeho, že zákon o zajištění půdy se nevztahuje na příslušníky cizích států. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: V právním poučení ze dne 24. dubna 1920 projevilo ministerstvo spravedlnosti názor, že zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. není opatřením proti cizincům, na něž myslí čl. 249 a násl. mírové smlouvy St. Germainské a čl. 297 a násl. smlouvy Versailské, nýbrž doléhá na všechny majitele nemovité půdy, pokud se na ně vztahuje, a to bez rozdílu, zdali jsou občany toho či onoho státu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Zákon neobsahuje všeobecného předpisu, vedle něhož v otázkách mezinárodních vztahů byli by soudové povinni, vyžádati si projev ministerstva zahraničních záležitostí a byli by projevem tím vázáni. Pokud zákon obsahuje po této stránce výjimečná ustanovení, ukládá soudům, by vyžádaly si projev ministerstva spravedlnosti, ale ukládá jim tuto povinnost právě jen pro přesně naznačené výjimečné případy a jen tehda, vzejde-li jim pochybnost. Těchto výjimečných předpisů nelze rozšiřovati na případy jiné, poněvadž vázanost soudů na projev úřadu vládního musí zvlášť a výslovně býti zákonem nařízena. Nelze proto spatřovati nezákonnost v tom, že předchozí stolice nevyžádaly si prohlášení ministerstva zahraničních záležitostí, to tím méně, ježto otázka, o kterou se jedná, jest řešitelná pouhým výkladem zákona a smluv mírových. Jak čl. 249 a násl. smlouvy St. Germainské, tak čl. 297 a násl. smlouvy Versailské mají na zřeteli pouze výjimečná opatření disposiční, o nichž se mluví ve stejně znějícím § 3 přílohy k oddílu IV. řečených smluv. Výraz »Výjimečná opatření válečná« zahrnuje opatření zákonodárná, správní, soudní nebo jiná všeho druhu, jež byla nebo budou později učiněna co do majetku nepřátelského a jichž účinkem bylo nebo bude odnětí disposice vlastníkům nad jejich majetkem, avšak bez zrušení práva vlastnického, »opatření disposiční« pak jsou taková, jimiž bylo nebo bude dotčeno vlastnictví k majetku nepřátelskému převodem celku nebo části na osobu jinou než vlastníka nepřátelského a bez jeho souhlasu (citovaný § 3). Předpokládá se tedy opatření co do majetku nepřátelského, tedy opatření, jimiž vsahuje se do majetku právě pro povahu vlastníka jakožto nepřátelského vlastníka, s nímž pro tuto vlastnost bylo nebo bude naloženo jinak a to nepříznivěji, než s tuzemci nebo příslušníky států spojených a přidružených. O takovémto opatření nemůže při zákonu o zajištění půdy drobným pachtýřům býti ani řeči. Zákonem tímto ukládají se tuzemskému zemědělskému majetku pozemkovému jistá břemena a jistá obmezení a to ryze z důvodů sociálního zákonodárství. Povaha vlastníka zůstává stranou, je lhostejno, zda jest tuzemcem či a jakým cizozemcem. Tomuto zákonu podroben jest dle § 300 obč. zák. každý majitel postižené půdy, nechť si je tuzemcem či cizozemcem. Stanovisko, zastávaném dovolacím stěžovatelem vedlo by k tomu, že příslušníkům států spojených a přidružených přiznávalo by se ohledně tuzemských nemovitostí exceptionelní, výhodnější postavení než tuzemcům, o čemž přece dle mírových smluv ani řeči býti nemůže.

Citace:

č. 540. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 350-351.