NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 2487.

Zákon o ručení železnic ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.
V tom, že chodec, ocitnuvší se na kolejích pouliční dráhy, byl vozem
zasažen a, byť i lehce, poraněn, jest spatřovati příhodu v dopravě.
Byl-li chodec stlačen do jízdní dráhy davem, jde tu o spoluzavinění
třetích osob, jež však dráhu nevyručuje, nýbrž zakládá po případě jejich
solidární spoluzávaznost.
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, Rv I 1450/22.)
V době veletrhu, kdy proudily po ulicích zástupy lidí, byla žalobkyně stlačena davem s chodníku do jízdní dráhy, zasažena vozem pouliční dráhy, vedoucí těsně u chodníku a poraněna. Žalobní nárok o náhradu škody proti podnikatelce pouliční dráhy byl co do důvodu uznán po právu soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem
z těchto
důvodů:
Neprávem popírá dovolání, že jest tu příhoda v dopravě dle §u 1 zák. o ruč. železnic. Jest arciť připustiti. že při provozu pouliční dráhy jest to zjevem zcela obyčejným, že chodci a vozidla se pohybují poblíž kolejí a přes ně, ale pravidelná doprava i na pouliční dráze jest možnou jen, je-li prostor, v němž se vlak pohybuje, volným. Neodstraní-li se překážka, jež jest v cestě volnému pohybu vozu, včas, tak že se vozidlo s ní střetne, jest to odchylka od obyčejného normálního průběhu věci. Dlužno proto v tomto případě spatřovati příhodu v dopravě v nenadálé dopravní překážce, která se v osobě žalobkyně postavila v cestu nepředvídaným způsobem další volné jízdě vlaku a nebyla v čas odstraněna, takže se vlak srazil s tělem žalobkyně, a poněvadž v prvé stolici bylo nesporno, že tímto nárazem vozu na její tělo žalobkyně utrpěla poranění, třeba dle tvrzení žalované jen poranění lehké, bylo plným právem použito predpisu §u 1 zákona o ruč. žel. Zda žalobkyně byla vozem odhozena stranou na chodník, jak uvádí druhá stolice, či zda jen upadla následkem nárazu vozu, jak tvrdí dovolání, a zda bylo poranění více či méně značné, jest pro rozhodnutí o důvodu nároku zcela nerozhodné a není tu již proto tvrzeného odporu se spisy dle čís. 3 §u 503 c. ř. s. Co se týče otázky dle §u 2 zákona o ruč. žel., zda a do jaké míry jest žalo- vaný podnik sproštěn povinnosti k náhradě následkem vlastní viny žalobkyně na příhodě v dopravě, nebylo by lze souhlasiti s míněním nižších soudů, že by žalobkyně neměla viny ani tehdy, kdyby samovolně bez nutkavé příčiny byla sestoupila s chodníku; bylo by zajisté, zejména na tomto místě, kde prostora mezi chodníkem a kolejemi byla velmi úzká, bývalo její povinností, by se přesvědčila, nehrozí-li jí nebezpečí. Avšak prvý soud praví výslovně, a na tom nebylo v odvolacím řízení ničeho změněno, že nemá příčiny, nevěřiti seznání žalobkyně jako strany o tom, jak k nehodě došlo. Jest proto míti za zjištěno, že žalobkyně byla davem, po chodníku jdoucím, stlačena k chodníku na silnici a, než se jí podařilo, vstoupiti zpět na chodník, vozem sražena, z čehož plyne, že jí viny nelze přičítati. Naproti tomu dlužno přisvědčiti nižším soudům
v tom, že bylo na řidiči vozu, by vzhledem ku zcela mimořádnému přeplnění chodníku lidmi a vzhledem ku blízkosti jízdní dráhy u chodníku, upravil rychlost jízdy tak, by mohl kdykoliv zastaviti, což dle zjištění
prvého soudu, jemuž nebylo odporováno, technicky jest možno. Měl tedy zastaviti, jakmile seznal, že by se s žalobkyní srazil, kdyby jel dále, a byl by takto nehodě zabránil. Žalovaná namítala kromě toho již v odpovědi na žalobu, že jest tu zavinění třetích osob, za které žalovaná neručí, když žalobkyně byla lidmi zatlačena s chodníku na silnici. Zavinění těchto osob mohlo by však jen jako spolupříčina nehody přijití
v úvahu. Pak by bylo použiti §u 1302 obč. zák. a nastalo by, poněvadž
podíly jednak žalované jednak oněch neznámých na poškození nelze určiti, solidární ručení všech. Nelze tedy ani z případného spoluzavinění oněch lidí ničehož vytěžiti ve prospěch žalované.

Citace:

Rozhodnutí č. 2487. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 614-615.