Čís. 17328.

Odepřelo-li ministerstvo sociální péče po smrti člena stavebního družstva, jehož trhovou smlouvu se stavebním družstvem v příčině určitého domu již schválilo, souhlas k převedení tohoto domu do vlastnictví zůstavitelova universálního dědice pro závady v osobě dědicově, má dědic proti stavebnímu družstvu nároky jen jako bezelstný držitel podle § 331 obč. zák. Nároku na náhradu t. zv. renty pozemkové nemá.
(Rozh. ze dne 6. června 1939, Rv II 20/39.) Žalobkyně přednesla v první stolici, že farář Josef M., zemřelý dne 9. března 1934, jehož je žalobkyně universální dědičkou, byl od roku 1922 členem žalovaného družstva a čekatelem domu č. p. 334 v B. Mezi ním a družstvem byla začátkem roku 1934 uzavřena trhová smlouva, jíž měl nabyti vlastnictví tohoto domu. Smlouva prý byla výměrem ministerstva sociální péče ze dne 7. března 1934 schválena. Originál kupní smlouvy vyhotoven nebyl, avšak pravoplatný návrh kupní smlouvy, podaný za souhlasu zůstavitele a žalované strany na ministerstvo sociální péče, byl schválen. V důsledku toho nabyl zůstavitel nároku na to, aby dům ten byl převeden do jeho vlastnictví. Žalované družstvo však převedlo dům ten do vlastnictví jiného svého člena. Je proto povinno odškodniti žalobkyni skutečnou hodnotou domu ke dni úmrtí zůstavitele. V té příčině uplatňovala žalobkyně nárok na náhradu škody pro porušení smlouvy žalovaným družstvem, nárok na náhradu všech nutných a užitečných nákladů, které zůstavitel na dům učinil, a nárok na plnou obecnou hodnotu onoho domu, tedy i tak zv. pozemkovou rentu. Nižší soudy zamítly žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala plné obecné hodnoty domu i s t. zv. pozemkovou rentou, prvý soud z těchto důvodů: Poněvadž vlastnické právo k domu příslušelo v době úmrtí zůstavitele žalované straně a tato pro nesouhlas min. soc. péče právem odepřela převésti vlastnické právo k domku na žalobkyni, jest nárok, uplatňovaný žalobkyni na náhradu plné hodnoty domu tak, jako kdyby byl býval dům ten ve vlastnictví zůstavitele, zejména plné hodnoty pozemku, na kterém dům stál, včetně zahrady, v době úmrtí zůstavitele, právně neudržitelný. Zůstavitel byl jen uživatelem domku a pozemku. Nedošlo-li k převodu vlastnického práva k domku a k tomu pozemku na zůstavitele, jest nároky jeho vůči žalované posuzovati podle předpisů platných pro poctivého držitele. Byla tedy žalovaná povinna zůstaviteli nahraditi jen náklady učiněné zůstavitelem na domek a pozemek, a to jednak na stavby nutné, jednak na stavby užitečné (§ 331 obč. zák.). Odvolací soud nevyhověl odvolání. Důvody: Podle § 54, odst. 1 min. nař. z 19. července 1923 č. 160 Sb. z. a n. musí býti rodinné domky, vystavěné obecně prospěšnými sdruženími s finanční podporou podle zákona o stavebním, ruchu, převedeny do vlastnictví čekatelů, avšak teprve po konečném vyměření podpory a jen, jestliže nebrání tomu vážné důvody. Tímto předpisem jest tudíž propůjčeno stavebnímu družstvu právo, aby z vážných důvodů jednostranně odstoupilo od čekatelské smlouvy (srov. rozh. č. 7510). V souzeném případě ministerstvo soc. péče v Praze nedalo svolení ku převodu domku č. 334 v B. do vlastnictví žalobkyně, ježto její duševní choroba a okolnost, že má doživotně zajištěný byt v domě své matky, vylučují možnost, aby domek ten byl do jejího vlastnictví převeden. Současně svolilo ku převodu domu do vlastnictví jiných čekatelů. Jestliže tedy ministerstvo sociální péče, jemuž podle § 54, odst. 3 řečeného min. nař. je vyhrazeno schválení trhových smluv, prohlásilo, že nesvolí ku převodu domku do vlastnictví žalobkyně, je prohlášení to zajisté vážným důvodem, bránícím uskutečnění čekatelského práva. Jestliže by žalobkyně podle toho nemohla s úspěchem žádati o převod vlastnictví k onomu domku, nemohla by od žalované strany žádati ani vyhotovení nástinu kupní smlouvy (srov. rozh. č. 6692). Tato okolnost sama stačila, aby žaloba v tomto směru byla zamítnuta. Podle § 54 cit. min. nař. má čekatel nárok, aby do jeho vlastnictví byly zmíněné rodinné domky převedeny toliko za trhovou cenu, rovnající se skutečnému nákladu na dům, zvýšenému o výlohy prodávajícího spojené s prodejem domu. Žalobkyni se však již, jak je nesporno, dostalo od žalované strany náhrady za vlastní prostředky a vícepráce s úroky a dodatečné podíly ve smyslu čl. 5 nástinu trhové smlouvy, takže tyto skutečné náklady na dům byly jí tím zapraveny a její nárok z čekatelského práva zůstaví tele a jejího dědického práva byl tím vyrovnán, takže ani po této stránce není další její nárok na náhradu zhodnocení oné nemovitosti opodstatněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ministerstvo sociální péče schválilo sice výměrem ze dne 7. března 1934 návrh trhové smlouvy mezi farářem Josefem M. a žalovaným družstvem, ale potom výměrem ze dne 19. září 1934 svolilo, aby domek č. p. 334 v B. byl převeden do vlastnictví manželů Františka a Josefy B., a sdělilo, že by nemohlo dáti svolení k převodu domku toho do vlastnictví žalobkyně, ježto je duševně chorá a má doživotně zajištěný byt v domě své matky, kdežto rodinné domky jsou určeny především pro členy, kteří mají vlastní rodinu. Schválení původního návrhu trhové smlouvy výměrem ministerstva sociální péče ze dne 7. března 1934 bylo jen schválením předběžným a otázku, zda bylo ministerstvo sociální péče tímto schválením vázáno čili nic, nelze řešiti v tomto sporu, který nesměřuje proti státu. Pro žalované družstvo bylo rozhodným jedině to, že ministerstvo po smrti Josefa M. odepřelo souhlas k převedení onoho domku do vlastnictví jeho dědičky žalobkyně. Je proto správný právní názor nižších soudů, že žalobní nároky jest posuzovati jako nároky bezelstného držitele, jemuž podle § 331 obč. zák. přísluší nárok na náhradu nutných a užitečných nákladů podle přítomné hodnoty, pokud tato hodnota nepřevyšuje skutečně učiněný náklad. Na náhradu tak zv. renty pozemkové tedy žalobkyně nároku nemá a není třeba se zabývati otázkou, zda jsou žalobní nároky v té příčině promlčeny čili nic.

Citace:

č. 17328. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 361-363.