Č. 2867.

Učitelstvo: * Druhá věta §u 48, první odst. služební pragmatiky učitelské z 31. července 1917 č. 319 ř. z. nevztahuje se na cvičné učitele suplující (suplenty cvičné školy), a to ani na takové, kteří byli prohlášeni stálými suplenty.
(Nález ze dne 15. listopadu 1923 č. 19 286).
Prejudikatura: Boh. 962 a 2543 adm.
Věc: Josef N. v K., Josef K. v P., František B. v P., Josef Š. v P. a Emil S. v P. (adv. Dr. Emil Lingg z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Kar. Hrdina) o služební postavení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lé byli po nabyté způsobilosti učitelské pro školy měšťanské ustanoveni suplujícími cvičnými učiteli na státních ústavech učitelských. Rozhodnutím žal. úřadu z ..... byli st-lé jmenováni definitivními cvičnými učiteli ad personam. Jejich žádosti za poskytnutí výhody § 48, odst. 1. služ. pragm. učitelské z roku 1917, tudíž za jmenování hlavními učiteli, pokud se týče za uznání, že jsou hlavními učiteli, byly nař. rozhodnutím zamítnuty z toho důvodu, že před 1. zářím 1919, kteréhož dne začal působiti zákon č. 541 ex 1919, který svým čl. 7 § 17 výhodu podle § 48 služ. pragm. zrušil, nebyli definitivními ani provisorními, nýbrž toliko suplujícími cvičnými učiteli, kteří se proto také nemohou dovolávati nálezu nss-u Boh. 962.
O stížnostech uvážil nss toto:
1. St-lé dovolávají se nálezu tohoto soudu Boh. 962, z jehož vývodu podle jejich názoru prý plyne, že i oni, byvše ustanoveni suplujícími cvičnými učiteli stali se ze zákona účastni výhody § 48 služ. pragm. učitelské, že totiž ze zákona stali se učiteli hlavními.
Toto stanovisko stížnosti nelze uznati důvodným.
Cit. nálezem bylo toliko s ohledem na konkrétní případ tam projednávaný vysloveno, že učitelská osoba ustanovená v době, kdy služební pragmatika z 31. července 1917 č. 319 vešla v platnost, za provisorního cvičného učitele při státní škole cvičné, a nabyvší učitelské způsobilosti pro školy občanské stala se dnem účinnosti služební pragmatiky ze zákona hlavním učitelem, a to jak vysloveno a odůvodněno pozdějším nálezem tohoto soudu Boh. 2543 — toliko provisorním hlavním učitelem. Onen výrok nálezu Boh. 962 odůvodněn mimo jiné zejména též tím, že § 48 služ. pragm. mluví toliko o »cvičných učitelích«, s nerozeznávaje na tomto místě kategorie uvedené v článku 1. služ. pragmatiky.
Z obsahu nálezu Boh. 962 nelze však vyvoditi, že by totéž, co platí pro provisorní cvičné učitele, platilo též pro cvičné učitele suplující.
Naopak jest v té příčině uvésti toto:
Jest ovšem pravda, že § 48, 2. věta služ. pragm. učitelské mluví povšechně o cvičných učitelích, neroznávaje blíže kategorie uvedené v čl. 1. služ. pragm. pod č. 1 až 3. Nelze však přehlédnouti, že 2. věta § 48, třebas se — jak již v cit. nálezu podotčeno, — nepřimyká svým obsahem organicky k ostatnímu obsahu tohoto §, musí přece — když v tomto § umístěna byla — býti vykládána v souvislosti s ostatním obsahem tohoto § a §§ následujících.
§ 48 až 52 služ. pragm. označeny jsou společným nadpisem »Platy«. Jednotlivé z těchto §§ pojednávají pak o různých skupinách učitelských osob ve smyslu čl. 1. služ. pragm.; kdežto totiž §§ 49, 50 a 52 pojednávají jen o suplentech, mluví §§ 48 a 51 o definitivních a provisorních učitelích a pojednává zejména § 48 hned v prvé větě »o učitelích definitivních nebo provisorních«.
Mluví-li tedy pak druhá věta téhož § o cvičných učitelích, aniž blíže rozeznává kategorie jich ve smyslu čl. 1. služ. pragmatiky, tedy jest zřejmo, že i tato druhá věta má na mysli toliko cvičné učitele definitivní anebo provisorní, nikoli však též suplující.
Z toho v souhlasu s nálezem Boh. 962 plyne, že výhody druhé věty § 48 jsou účastni toliko cviční učitelé definitivní nebo provisorní, nikoliv též suplující.
2. Stížnost tvrdí dále, že není podstatného rozdílu mezi suplentem a provisorním učitelem a chce patrně tvrditi, že to, co podle nálezu Boh. 962 platí pro provisorní cvičné učitele, musí také platiti pro st-le, kteří byli ustanoveni suplujícími cvičnými učiteli.
Tento názor nemá opory v zákoně, neboť již z čl. 1. služ. pragm. jest zřejmo, že zákon ten činí zásadní rozdíl mezi suplenty na jedné a prozatímními učiteli na druhé straně, kterýžto rozdíl — založený již v dřívějším zákonodárství — dochází pak výrazu v řadě ustanovení služební pragmatiky, tak na př. v §§ 5, 8, 9, 10, 12, 39, 41, 48, 49, 50, 51, 52, 62 a jiných.
Jest tedy názor stížnosti, jakoby nebylo podstatného rozdílu mezi učitelem suplujícím a učitelem provisorním zřejmě nesprávný.
3. Dále dovolává se stížnost toho, že st-lé měli podle § 1 zák. z 23. května 1919 č. 275 Sb. již před 31. srpnem 1919, před účinností zákona č. 541/19, který svým čl. 7. § 17 výhodu druhé věty § 48 služ. pragmatiky odvolal, nárok na jmenování provisorními cvičnými učiteli.
Ani toto tvrzení nelze uznati důvodným.
§ 1 uved. zákona č. 275/1919 zavedl nový název »zatímní profesor« pro dřívější suplenty, kteří dosáhli ustanovené způsobilosti učitelské a vykonali zkušební rok, kdežto suplujícími profesory nazývá § 2 téhož zákona suplenty nezkoušené. Z toho jest zřejmo, že kategorie zatímních profesorů podle zákona č. 275/19, rovnajíc se dřívějším zkoušeným suplentům s odbytým rokem zkušebním, jest podstatně odlišná od kategorie učitelů provisorních podle dřívějších předpisů (čl. 1. bod 2 služ. pragm.), kterážto poslední kategorie zrušena výslovným předpisem § 7 zák. č. 275/19.
4. Pokud konečně stížnost poukazuje k tomu, že nař. rozhodnutí znamenají pro st-le též společenskou degradaci, nemůže se nss touto námitkou zabývati, neboť podle §§ 2 a 7 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 zkoumá toliko zákonitost určitého rozhodnutí nebo opatření správního úřadu.
Z těchto úvah bylo stížnosti zamítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 2867. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 976-978.