NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3569.

Smlouva podsudní, dle níž podsudník má platiti za hl vyčepovaného piva o něco méně než cenu prodejní, ostatek si však ponechati jako odměnu, jest smlouvou námezdní, nikoliv pachtovní.
(Rozh. ze dne 4. března 1924, Rv I 245/24.)
Žalobě majitele pivovaru na výčepníka o vyklizení hostinských a
obytných místností bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Bez úspěchu musí zůstati dovolatelův pokus, vyvrátiti srovnalý právní názor obou nižších soudů, že smluvní poměr stran nebyl poměrem nájemním (pachtovním). Pojmenováním smlouvy jako smlouvy výčepnické neb podsudnické není pro vysvětlení její právní povahy ještě nic získáno, rozhodujícím jest jen obsah smlouvy. Při tom nelze přihlížeti ku tvrzenému slibu žalobcovu, že žalovanému postaví v roce 1922 za účelem provozování živnosti řeznické a uzenářské krám, lednici, jatky a dílnu, neboť dle vlastního přednesu žalovaného nedošlo k těmto slíbeným adaptacím, ani na nynější tvrzení žalovaného, že v místnostech, které má vykliditi, již provozuje živnost řeznickou a uzenářskou, neboť bylo předneseno teprve v řízení dovolacím a jest tedy nedovolenou no votou. Podle smlouvy ze dne 21. listopadu 1919, jíž jako podkladu smluvního poměru stran nebylo žalovaným odporováno, jest žalovaný výčepníkem v žalobcově hostinci a měl platiti žalobci za každý hektolitr vyčepovaného piva dříve o osm Kč, v poslední době o 20 Kč méně, než zač pivo sám čepoval, tento rozdíl v ceně piva náležel žalovanému jako odměna. Z tohoto podstatného obsahu smlouvy plyne, že nikoliv žalovaný platil žalobci úplatou za přenechání provozu jeho hostinské živnosti vyšší ceny piva než jiní hostinští, nýbrž že žalobce ponechal mu část výdělku na vyčepovaném pivu jako mzdu za jeho práci. Žalovaný byl výčepníkem žalobcovým za mzdu, určenou podle množství vyčepovaného piva. Že nebyl v poměru pachtovním, nýbrž námezdním, tomu nasvědčuje také okolnost, že byl neb aspoň měl býti pojištěn u nemocenské pokladny, dále že dle vlastních jeho udání nebyl ani jako pachtýř ani jako náměstek dle §u 19 živn. ř. politickému úřadu ohlášen, a že také výdělková daň ze živnosti hostinské nebyla předepsána žalovanému, nýbrž žalobci. Nebyl-li žalovaný pachtýřem hostinské živnosti, nýbrž jen výčepníkem za určitou mzdu a jiné naturální výhody, nemůže se dovolávati předpisů o nutnosti soudního svolení k výpovědi, jež předpokládají smlouvou nájemní neb smlouvou pachtovní o provozování živnosti. Zbytečno by bylo proto uvažovati, zda námitka nedostatku soudního přivolení k výpovědi jest námitkou procesní či námitkou hmotného práva, pokud rozhodnutí o námitce nepřípustnosti pořadu práva dotýkalo se rozhodnuti i ve věci samé, jakož i zda mohlo rozhodnutí odvolacího soudu, že se námitce nepřípustnosti pořadu práva nevyhovuje, vzhledem na předpisy §u 528 c. ř. s. a §42 třetí odstavec j. n. býti vůbec ještě napadeno.

Citace:

Rozhodnutí č. 3569. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 338-339.