Čís. 4100.Zaknihované právo čekatelské, není-li zároveň vymíněn zákaz zcizení, není na závadu zcizení nemovitostí, zatížené tímto obmezením. Soud poručenský není tu povolán, by ohledně nezletilého čekatele schvaloval smlouvu, jíž nemovitost byla zcizena.(Rozh. ze dne 26. srpna 1924, R II 273/24.) Usedlost č. p. 22 v M., jež již od dřívějška patřila z polovice vlastnicky zemřelé nyní Marii H-ové, rozené R-ové, připadla jí později i co do druhé polovice dědictvím po jejím zemřelém manželi Josefu H-ovi do vlastnictví se závazkem, že, jakmile nezletilý syn manželů Vladimír František H. dosáhne 26. roku věku svého, předá mu celou tuto usedlost za postupní cenu, jež stanoví se buď dohodou účastníků nebo soudním odhadem majetku. Marie H-ová, jež se později provdala za Aloise K-a, postoupila ještě před tímto druhým sňatkem a vzhledem k němu dle smlouvy (notářského spisu ze dne 7. července 1923) polovici usedlosti za postupní cenu, ve smlouvě vytčenou, s výslovným zachováním onoho práva čekatelského, jež nastupující Alois K. ku splnění dle ustanovení odevzdací listiny výslovně převzal. Než smlouva byla předložena ku schválení poručenskému soudu, jež strany dle smlouvy za potřebné považovaly, zemřelá Marie K-ová (dříve ovdovělá H-ová). Poručenský soud (okresní soud v M.) schválil postupní smlouvu ze dne 7. července 1923 jménem nezletilého Vladimíra Františka H-a. Rekursní soud k rekursu opatrovníka nezletilého a Františka H-a zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl, ježto o návrhu měl dle §u 109, odstavec druhý, j. n. rozhodovati sborový soud prvé stolice. K dovolacímu rekursu Aloise K-a zrušil Nejvyšší soud usnesení obou nižších soudů a odmítl návrh stěžovatelův na poručenské schválení odstupní smlouvy ze dne 7. července 1923.Důvody:Odpůrci stěžovatelů vzpírají se poručenskému schválení smlouvy, jehož se jí dostalo usnesením soudu první stolice, jednak z důvodů prospěšnosti, jednak i věcnými námitkami, vztahujícími se k platnosti smlouvy, které by arciť mohly býti řešeny jen pořadem sporu (§ 2 čís. 7 nespor. říz.). Nejvyšší soud má za to, že případ vůbec nezavdává zákonného důvodu ku právně ochranné činnosti soudu poručenského. Právo čekatelské toho obsahu, jak se v tomto případě o ně jedná, není-li vymíněn buď výslovnou úmluvou nebo dle zřejmého úmyslu smlouvy současně zákaz zcizení, není na závadu platnosti zcizení; právo ku zcizení přísluší naopak vlastníku nemovitosti, tímto věcným závazkem zatížené, volně právě v důsledku toho, že knihovní poznámkou tohoto práva stává se nárok čekatelův, by mu v určenou dobu nemovitost byla úplatnou smlouvou do vlastnictví postoupena, věcně účinným i proti každému pozdějšímu nabyvateli, jenž nemovitosti nabýti může jen s obmezením tohoto knihovně vyznačeného závazku. Toto hledisko zastává též soudobé písemnictví (Ehrenzweig soust. II/2. str. 428, Rob. Mayer V. kniha III. oddíl str. 226) při právně zcela obdobném ústavu fideikomisární substituce. V tomto případě neobsahuje odevzdací listina ve prospěch čekatelského práva výslovného zákazu zcizení, Marie H-ová později provdaná K-ová nebyla tedy v tomto právu zcizení obmezena, zcizení stalo se a mohlo se státi jen s obmezeným právem čekatelovým, knihovně zabezpečeným, jemuž se stěžovatel kromě toho i výslovně podvolil. Právo a zájem nezl. čekatele nedoznaly tedy nijakého ohrožení, důsledkem čehož nebylo zákonného podnětu ochranné činnosti soudu poručenského. (§§ 1. nespor. říz., 233 obč. zák). Soud poručenský měl se tedy dle §u 1. nesporného řízení zdržeti jakéhokoli usnášení se o schválení smlouvy, bez ohledu na to, zda strany dle smlouvy schválení to za nutné pokládaly, neboť nerozhoduje právní mínění stran, nýbrž předpis zákona o tom, kdy soud ve věcech nesporných zakročiti má. Rozhodnutí poručenského soudu i rozhodnutí rekursního soudu, které nad to pokládá za potřebné i schválení nadřízeného sborového soudu dle §u 109. jur. n., odporuje zákonu a bylo je ku stížnosti zrušiti.