Čís. 12126.

Jazyková otázka.
Cizozemcům nepříslušejí výsady jazykových menšin.
(Rozh. ze dne 23. listopadu 1932, Rv I 786/31.)
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce.
Důvody:
Dovolatel jest dle svého prohlášení do protokolu okresního soudu v L. ze dne 10. ledna 1931 cizozemcem. Přes to podal dovolací spis svým, právním zástupcem v jazyku německém. Jde o otázku, zda mu přísluší menšinové právo jazykové po rozumu § 2 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n. a čl. 14 až 17, po případě čl. 36 vládního nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. Na tuto otázku jest odpověděti záporně. Pokud jde o zásadní otázku, zda příslušejí menšinová práva jazyková cizozemcům ve stejné míře jako tuzemcům, nejvyšší soud dospěl výkladem jazykového zákona, jeho genese i cíle k přesvědčení, že cizozemcům nepříslušejí výsady jazykových menšin, a vyslovil v plenárním (správně v plenisimárním) usnesení ze dne 20. května 1920, čís. pres. 465/20 zásadu, že jazykem, v němž nejvyšší soud úřaduje, jest zásadně jazyk československý jakožto jazyk státní a že se jen výjimečně připouští vedle státního jazyka také jazyk jiný, jestliže a) pro věc o niž jde, vzešel (jest zmístněn) důvod místní příslušnosti prvé stolice v soudním okresu Československé republiky, v němž podle posledního soupisu lidu obývá aspoň dvacet procent československých státních občanů téhož jiného jazyka; b) súčastněná strana jest československým státním občanem; c) jest národnosti onoho jiného jazyka; d) tohoto jazyka ve věci skutečně používá. Tímto plenárním usnesením řídí se nejvyšší soud bez jakékoliv úchylky až dosud a řídí se jím i v souzeném případě. Bylo tedy nutno odmítnouti podání již z tohoto důvodu podle čl. 4 (3) jaz. nař., ježto se nehodí, by o něm bylo po zákonu zahájeno jednání.

Citace:

č. 11947. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 244-245.