NPD documents search: Právník, 64 (1925) - Manžel jest povinnen, aby platil manželce pro dítě výživné,

Manžel jest povinnen, aby platil manželce pro dítě výživné, když ho tato opustila, vzavši sebou dítě, jestliže manželé nevyžádali soudního rozhodnutí o tom, je-li manželka oprávněna žíti odloučené od manžela a zejména, když manžel neuplatnil práva, aby se manželka vrátila s dítětem do jeho domácnosti.

Manželka uvedla, že se rozešla se svým manželem, vzala s sebou dvouleté dítě a poněvadž na jeho výživu manžel ničeho platiti nechce, žádá v cestě nesporné, aby byl k této povinnosti soudem přinucen.
Soud prvý uložil manželu, aby platil na výživu dítěte manželce 100 Kč měsíčně.
Soud rekursní zrušil usnesení I. stolice z toho důvodu, že soud prvý nezjistil pravdivost námitky manžela, že ho manželka bez veškerého důvodu opustila a že má toliko povinnost, není-li zvláštního důvodu, poskytovati výživné ve své domácnosti in natura.
Na to soud I. stolice zjistiv, že manželka neměla žádného důvodů, aby domácnost mužovu opustila, zamítl její návrh, aby jí manžel platil na dítě výživné. Toto usnesení bylo soudem rekursním potvrzeno, avšak k revisní stížnosti nejvyšším soudem změněno a manželu uloženo, aby platil manželce výživné v podstatě z těchto důvodů:
Pokud se to snáší s účelem vychování, pokud to jiné okolnosti zvláštní nečiní nemožným, má býti výživa dětem v man- želství zrozeným poskytována v rodičském domě, tedy jako naturální výživa, neboť jest součástí otcovské moci, pořadem právním uplatňované, aby děti sdílely otcovu domácnost (§ 145 obč. zák.). Z toho důvodu sluší uznati, že otec jest povinen povinnost vyživovací роdlе §u 141 obč. zák. plniti zpravidla jenom, když s ním děti žijí v jeho domácnosti a nepobývají proti jeho vůli mimo jeho domácnost.
Proto bylo v tomto případě uvážiti v prvé řadě, zdali nezletilý, nyní dvouletý, nebyl svému otci odňat z otcovské péče proti jeho vůli. Po této stránce bylo soudy nižších stolic zjištěno, že matka dítěte, vzavši toto sebou, opustila manžela a že manželé žijí ve skutečné odloučenosti. Udávala jako důvod opuštění domácnosti manželovy okolnost, že v této domácnosti byla pouhou služkou, což však bylo zjištěním soudu I. stolice vyvráceno, takže je správný úsudek, že matka dítěte neměla závažného důvodu, aby se odstěhovala od manžela proti jeho vůli a brala sebou dítě.
Manželé nevyžádali si rozhodnutí příslušn. soudu, nýbrž setrvávají ve stavu skutečné odloučenosti, zákonem zavrhované, jmenovitě otec dítěte neuplatnil dosud zákonem mu příslušejícího práva, aby se manželka vrátila s dítětem do jeho domácnosti. Když tak neučinil, dlužno do doby, než tak učiní, za to považovati, že se odchod manželčin a dítěte z jeho domácnosti nestaly proti jeho vůli, poněvadž svou právní nečinností v této příčině zákonem zavrhovaný stav udržuje a tím jej mlčky schvaluje. Při tom je závažno, že dítě je teprve dvouleté, tedy tak útlého věku, že jeho fysické blaho nedopouští, aby už nyní bylo odňato z opatrování matčina, o jakém mluví § 141 obč. zák. II. věta a že ovšem toto dítě o svém pobytu ještě samo nemůže rozhodnouti.
Proto byl rozhodnutím rekursního soudu, na tom spočívajícím, že matka s dítětem, opustivši svémocně otcovu domácnost, zpronevěřila se předpisu §u 93 obč. zák. a že proto dítě tím pozbylo alimentačního nároku, porušen zákon, proto je o předpis §u 16 nesp. pat. se opírající stížnost dovolací opodstatněna a bylo jí vyhověti.
Bylo proto usnesení soudu prvého, jímž bylo uloženo manželu, aby platil 100 Kč výživného až do dalšího rozhodnutí, správné. Měl se soud rekursní dáti vésti základní zásadou § 142 obč. zák., podle které při takových úpravách musí v prvé řadě býti uváženy pouze zájmy dětí, které přece rodičovskými rozmíškami a nezákonitým stavem jich odloučenosti nemohou býti zkráceny na naléhavě důtklivém právu vyživovacím.
Rozh. nejv. soudu ze dne 27. února 1924 čj. R I 151/24-I.
R. v. z. s. Doležal.

Citace:

Manžel jest povinnen, aby platil manželce pro dítě výživné,. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1925, svazek/ročník 64, číslo/sešit 19, s. 611-613.