NPD documents search: Váž. tr., 18 (1936)

Čís. 5737.

S hlediska § 384, čís. 9 tr. ř. nelze s úspěchem vytýkati znaleckému posudku vady, nepostaral-li se stěžovatel vhodnými návrhy, aby vytýkané nedostatky byly odstraněny postupem podle §§ 237, 238 tr. ř. (ve znění zákona čís. 107/1927 Sb. z. a n.).
Trestní zodpovědnost řidiče motorového vozidla za úrazy (usmrcení) lidí způsobené rychlou jízdou za nebezpečného stavu silnice.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1936, Zm IV 391/36.)
Nejvyšší soud, přezkoumav trestní věc proti L. B. a spol., obžalovaným pro přečiny podle §§ 290, 291 a 310 tr. z., zamítl zmateční stížnost obžalovaného V. H.
Z důvodů:
Důvod zmatečnosti podle § 384, čís. 9 tr. ř. byl obžalovaným neprávem uplatňován proto, že odvolací soud zamítl obhájcův návrh na doplnění důkazů výslechem znalce Dr. J. F. o tom, že se obžalovaný nedopustil neopatrnosti, že vykonal co mohl a že i při rychlosti 6 km by nastaly stejné účinky, a dále dotazem na četnickou stanici o tom, že obžalovaný je znám co dobrý šofér a že od roku 1931 nebylo u něho nic závadného zjištěno. Odvolací soud správně odůvodnil zamítavé rozhodnutí a proto se stěžovatel poukazuje na toto odůvodnění.
Námitka zmateční stížnosti, že výpověď znalce inž. P. je neurčitá a nepřesvědčivá, nebyla vůbec odůvodněna. Podle §§ 237 a 238 tr. ř. ve znění zák. čís. 107/1927 Sb. z. a n., pokud posudek znalce je neurčitý anebo vzbuzuje pochybnosti, má soud nejprve uložiti vyslechnutému znalci, aby podal vysvětlení. Proto, pokud se obhájce domníval, že posudek znalce inž. P. je stižen nějakou vadou, měl žádati soud první stolice při výslechu tohoto znalce, aby vyžádal od tohoto znalce vysvětlení. Teprve v případě, kdyby tento postup byl bezúspěšný, mohl by obhájce žádati o výslech jiného znalce.
Taktéž neprávem byl uplatňován důvod zmatečnosti podle § 385, čís. 1 a) tr. p.
Nižší soudy správně shledaly nedbalost obžalovaného H. v tom, že na silnici ledem pokryté, tedy velmi kluzké, jel rychlostí asi 45 km a nezmírnil rychlost, ačkoliv měl předejetí cyklistu, který jel před ním středem silnice a nereagoval na jeho výstražná znamení, z čehož obžalovaný byl povinen usuzovati, že cyklista neslyší výstražná znamení. Obžalovaný H. měl počítati s tím, že při předjíždění bude míti k disposici pouze část jízdní dráhy, asi 3 1/2 m širokou a že při odbočování může auto na náledí lehce dostati smyk, který zase mohl býti vzhledem k tomuto stavu silnice velmi nebezpečný pro život a zdraví osob cestujících v autě.
Ke zjištění nedbalosti obžalovaného H. stačí, že si měl uvědomiti všeobecně nebezpečí rychlé jízdy za daných okolností, totiž když viděl před sebou na silnici cyklistu, jenž se mu nevyhýbal a jehož měl obžalovaný předejetí, a za tím účelem zabočit do pravá na kluzké silnici; nesejde na tom, jestli si obžalovaný neuvědomil, že toto nebezpečí může býti stupňováno tím, že u cesty byl strom a že cyklista před ním jedoucí může nesprávně jeti. Spoluzavinění cyklisty obžalovaného L. B. nevylučuje vinu obžalovaného šoféra, jehož nedbalost byla též v příčinné souvislosti se smrtí a těžkým, poškozením více osob.
Nevyskytuje se tu ani další důvod zmatečnosti podle § 385, čís. 1 c) tr. ř., uplatňovaný námitkou, že obžalovaný H. jednal v tísni. Zavinění tohoto obžalovaného spočívalo v nepřiměřeně rychlé jízdě, která za daných okolností, na něž bylo poukázáno, ohrožovala život a zdraví osob cestujících v autě, nikoliv v tom, že se snažil vyhnouti se cyklistovi B. Proto nelze tuto právě uvedenou okolnost posuzovati s hlediska § 80 tr. z. Jinak není tui předpokladů tohoto ustanovení zákona už proto, že nebezpečí, jež nastalo pro šoféra a osoby cestující v autě, nevzniklo náhodou, nýbrž z viny stěžovatelovy.

Citace:

čís. 5737. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 484-485.