NPD documents search: Boh. adm., 18 (1936)

Čís. 69.

Odmítl-li odvolací soud podpůrný důkaz slyšením stran dle § 371 odst. 2 c. ř. s., nelze tomu v řízení dovolacím odporovati.
K pojmu příhody při dopravě dle § 1 zákona ruč. žel. — Pojem tento nesmí býti zaměňován s pojmem úrazu na dráze. — Vlastní zaviněni poškozeného, jenž vystupoval z vozu elektrické dráhy pouliční dříve, než týž v zastávce úplně zastavil.
(Rozh. ze dne 26. února 1919, Rv I 29/19.)
Žalobkyně, která vystupujíc v jisté zastávce z motorového vozu elektrické dráhy upadla a utrpěla úraz na tele, žalovala podnikatelstvo dráhy na náhradu škody a zaplacení bolestného, tvrdíc, že utrpěla úraz proto, že vůz, který se v zastávce již zastavil v okamžiku, když ona z něho vystupovala, ještě sebou trhnul a popojel, a poněvadž prý průvodčí vozu ještě před jeho zastavením otevřel ochranné zábradlí, které má bránili předčasnému vystupování cestujících. Svůj nárok opírala v první řadě o zákon o ručení železnic a mimo to o zavinění zřízenců dráhy, průvodčího a řidiče vozu. — Prvý soud (krajský soud v Litoměřicích) žalobu co do důvodu zamítl a odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) rozsudek tento potvrdil. Oba soudové zjistili, že žalobkyně vystupovala z vozu dříve, než týž úplně zastavil, a nevzali za prokázáno, že průvodčí vozu před jeho zastavením ochranné zábradlí otevřel. Soud odvolací spatřuje v důvodech svého rozsudku příhodu při dopravě dle § 1 zák. o ruč. žel. v tom, že žalobkyně byla na posledním stupátku, sestupujíc s vozu, pohybem tohoto poražena a následkem toho zraněna. Vycházeje však ze skutkového zjištění, že žalobkyně vystupovala z vozu dříve, než týž úplně zastavil, a z úvahy, že žalobkyní tvrzené, ostatně však nedokázané otevření ochranného zábradlí průvodčím vozu nebylo dle vlastního jejího přednesu s úrazem v příčinné souvislosti, dospívá ku výsledku, že žalobkyně si svůj úraz na těle svým neopatrným jednáním sama zavinila a že žalované přichází následkem toho к dobru sprošťovací důvod vlastního zavinění poškozené dle § 2 zák. o ruč. železnic.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně mezi jiným z těchto
důvodů:
Důkaz slyšením stran jest, jak správně uvedl již odvolací soud, důkazem jen podpůrným, jenž může býti nařízen dle § 371 odst. 2 c. ř. s. pouze tehdy, není-li důkaz o skutečnostech pro rozhodnutí důležitých proveden již jinými průvodními prostředky. Posouzení otázky, zda lze tuto průvodní sílu přiznati již těmto jiným provedeným důkazům, jest vyhraženo pouze stolicím k oceňování průvodu povolaným. Ke stolicím těmto nenáleží však soud dovolací, který jest dle §§ 513 a 498 c. ř. s. naopak vázán zjištěními soudů nižších a povinen, položiti je rozhodnutí svému za základ. Neshledal-li tudíž odvolací soud, nabyv přesvědčení o skutečnostech pro rozhodnutí sporu důležitých, již na základě jiných průvodů důkaz slyšením stran nutným, pak odmítl důkaz tento právem a nelze tomu ve stolici dovolací vůbec odporovati. Výrok soudu odvolacího jest však ve věci hlavní i po stránce právní (§ 503 č. 4 c. ř. s.) opodstatněn. Soud odvolací vychází sice z mylného právního předpokladu, když má za to, že příhodu při dopravě ve smyslu § 1 zák. ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. z. pokud se týče ze dne 12. července 1902 č. 147 ř. z. dlužno zde shledávati v tom, že žalobkyně byla na posledním stupátku, sestupujíc s vozu, pohybem tohoto poražena a následkem toho zraněna. Soud odvolací tu zaměňuje pojmy úrazu na dráze a příhody při dopravě ve smyslu hořejšího zákona. Příhodou takovou jest událost, která, odchylujíc se od pravidelných poměrů dopravních, jest o sobě způsobilá, přivoditi smrt neb poškození na těle člověka, a která nemá příčiny své v osobě poškozeného. Dokázati takovouto příhodu při dopravě jest první povinností každého, kdo uplatňuje nároky ve smyslu § 1 zák. hořejšího. Příhody takové však žalobkyně v případě našem nedokázala. Nelze sice popříti, že by příhodu takovouto bylo mohlo žaložiti prudké neočekávané trhnutí vozu při sestupování, jež žalobkyně v žalobě své tvrdila (nikoliv ovšem jen obyčejný pohyb, o jakém soud odvolací mluví), ba i okolnost, že ochranné, zábradlí bylo, ať již kýmkoliv otevřeno dříve, než vůz zastavil; neboť i když nejsou všecky vozy elektrických drah ą zejména všecky jejich východy opatřeny takovýmto zábradlím, náleží zajisté již vzhledem k účelu tohoto zábradlí, chrániti během jízdy cestující před vypadnutím a brániti jich vystupování před zastavením vozu, ku pravidelnému způsobu dopravy, aby, je-li zde takovéto zábradlí, zůstalo až do úplného zastavení vozu v zastávce uzavřeno. Nějaké neobvyklé trhnutí vozu ať již zastaveného neb jedoucího nebylo však dokázáno a také žalobkyně již o důvod tento svého nároku neopírá. V pravdě však jej neopírá ani o skutečnost neuzavření, pokud se týče předčasného otevření ochranného zábradlí, neboť tvrdí, že čekala na plošině vozu, až týž úplně zastavil, a pak teprv že sestupovala. Bylo-li v okamžiku tomto, kdy vůz již stál, ochranné zábradlí otevřeno, nebylo to jistě žádnou abnormalitou při dopravě a, tvrdí-li i žalobkyně v souvislosti této, že průvodčí vozu zdvihl ochrannou tyč dříve, než vůz zastavil, nebyla by tato událost přes to, že by jí nebylo lze upříti povahu nepravidelnosti a tudiž i příhody při dopravě po rozumu § 1 zák. o ruč. žel., s úrazem žalobkyně ve příčinné souvislosti, jelikož táž trvá na tom, že vystupovala z vozu teprve, když se byl zastavil. Za tohoto stavu věci nedokázala žalobkyně vůbec žádné příhody při dopravě, která by nárok její po zákonu o ručení železnic opodstatňovala, a tím méně přímého zavinění dráhy neb některého z jejich orgánů, které by úraz bylo přivodilo. Slušelo proto nárok její zamítnouti již z tohoto prvotního důvodu. Jelikož však bylo nad to ještě soudy nižších stolic pro soud dovolací závazným způsobem zjištěno, že žalobkyně vystupovala z vozu dříve ještě, než-li zastavil, což jest netoliko neopatrností, příčící se předpisům § 1297 obč. zák., nýbrž i přestupkem dopravních nařízení, tedy nepochybným vlastním jejím zaviněním, nemá jistě pražádného důvodu ku stížnosti do rozsudku.

Citace:

č. 69. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 156-158.