NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 6449.

Nebyl-li v odvolání do rozsudku, vyhovujícího žalobě o uznání nemanželského otcovství, napaden právní názor prvého soudu o nerozhodnosti uznání otcovství jiným mužem a jeho vyvratitelnosti sporem, o nějž právě šlo, nemůže se odvolací soud těmito otázkami zabývati.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1926, Rv I 935/26.)
Proti žalobě o uznání nemanželského otcovství a placení výživného namítl žalovaný Adam B., že otcovství k dítěti bylo již uznáno na soudě Aloisem W-em. Procesní soud prvé stolice vyhověl — Čís. 6449 —
1612
žalobě, maje za to, že uznání otcovství Aloisem W-em jest v tomto sporu bez významu, ježto podle smyslu §u 163 obč. zák. muž, jenž uznal otcovství, má býti považován za otce tak dlouho, dokud nebude něco jiného zjištěno. Žalovaný napadl rozsudek prvého soudu z jiných důvodů, nikoliv však co do významu uznání otcovství Aloisem W-em. Odvolací soud žalobu pro tentokráte zamítl. Důvody: Jak prokázáno zápisem okresního soudu ze dne 23. září 1922, veřejnou listinou, uznal Alois W. otcovství k žalujícímu dítěti a jest ho podle § 163 obč. zák. pokládati za nemanželského otce dítěte. Uznání to také nelze odčiniti tím, že ten, kdo je učinil, dodatně je odvolá, neboť na základě jeho nabyly nejen dítě, nýbrž také nemanželská matka podle § 166, 167 obč. zák. práva proti tomu, kdo uznání učinil. Nemanželské dítě nemůže však míti dva otce. Jelikož již otcovství Aloise W-a jest zjištěno způsobem § 163 obč. zák., jest podání žaloby z téhož právního důvodu na osobu jinou nepřípustné, pokud Alois W., po případě poručník dítěte neprokáže bezúčinnost uznání. Důkaz takový může však býti podán toliko sporem mezi nimi samotnými a nikoliv ve sporu poručníka dítěte proti osobě třetí, totiž proti Adamu B-ovi, jelikož Alois W. v tomto sporu zastoupen není a nemá tudíž možnosti svá práva hájiti. Odvolací soud pokládá proto žalobu proti Adamu B-ovi za předčasnou.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a nařídil odvolacímu soudu, by, nehledě k důvodu, pro který vyhověl odvolání, znovu věc rozhodl.
Důvody:
Dovolatel (žalobce) shledává dovolací důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. v tom, že odvolací soud vyhověl odvolání pro nesprávné posouzení právní, ač odvolatel (žalovaný) v mezích tohoto odvolacího důvodu nenapadl právního názoru prvého soudu o nepodstatnosti uznání otcovství Aloisem W-em. Nutno přisvědčiti dovolateli, že žalovaný nenapadal v odvolání právního názoru prvého soudu o významu onoho uznání otcovství, nýbrž shledával nesprávné právní posouzení v tom, že nebylo přihlédnuto k různosti údajů nemanželské matky, »že ji prvý soud považoval za věrohodnou«, a že z té okolnosti, že se žalovaný ze studu odhodlal nemanželskou matku podporovati, nelze souditi, že je otcem, ježto lze předpokládati, že Alois W., přerušiv styk s nemanželskou matkou, podnikne vše, by dokázal, že otcem dítka je žalovaný. V těchto vývodech není obsaženo nic, čím by byl napaden právní názor prvého soudu o významu uznání otcovství Aloisem W-em. Odvolací soud je dle §u 462, 467 čís. 3, 497 c. ř. s., podle zásady projednací, došedší výrazu v těchto paragrafech, vázán odvolacím návrhem i důvodem. Přezkoumává rozsudek prvého soudu jen potud a jen s té stránky, pokud je to navrženo a uplatněnými důvody opodstatněno. Když tedy žalovaný nenapadl právního názoru prvého soudu o nerozhodnosti uznání otcovství Aloisem W-em a o jeho vyvratitelnosti v tomto sporu, nesměl odvolací soud se těmito otázkami zabývati. Nejde tu o otázku, k níž by odvolací soud z moci úřední musil přihlédnouti, nejde o zmatečnost a nejde ani o věc ohledně otcovství právoplatně rozsouzenou, bylo-li otcovství toliko uznáno. Byť i takové uznání nahražovalo rozsudek o zjištění otcovství, nelze přece k němu z moci úřední přihlédnouti. Důvodem, proč z moci úřední se přihlédá k rozsouzení rozepře, je ohled na to, že rozsudek s konečnou platností stanoví právo, a ohled na jistotu právní jím založenou, a dále snaha, by nevyšly rozsudky v téže věci různé, které by mohly podkopati vážnost soudu. Takových ohledů při pouhém uznání otcovství není. Proto je věcí strany, by takové uznání namítala a po případě v řízení opravném uplatnila nesprávnost právního posouzení o jeho významu. Soud odvolací tedy z moci úřadu nemohl sám od sebe bez výtky v odvolání přezkoumávati správnost úsudku prvého soudu o významu takového uznání otcovství. Když však odvolací soud přes to, že to nebylo vytčeno, přihlédl k uznání otcovství Aloisem W-em а k nesprávnosti úsudku prvního soudu v tom směru, překročil meze svého oprávnění. V důsledku toho nevyřídil odvolání v těch směrech, v nichž rozsudek prvého soudu skutečně byl napaden a proto je nutno odvolací rozsudek zrušiti a naříditi, jak se stalo, aniž bylo se obírati ostatními vývody dovolání.

Citace:

č. 6449. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 575-577.