Čís. 7197.

Právní domněnka čl. 274 obch. zák. platí, jakmile jest aspoň pochybno, zda smlouva uzavřená kupcem nepatří k provozu jeho živnosti, a jest vyloučena pouze tehdy, když podle povahy právního jednání nebo podle okolností případu jest nepochybně zřejmo, že smlouva nemá s provozem živnosti nic společného. Slib důchodu zaměstnavatelem bývalému zaměstnanci patří k provozu obchodu, byl-li přislíben na naléhání dělnické organisace. Předpis čl. 273, prvý odstavec, obch. zák. zahrnuje v sobě též liberality. — čís. 7197 —
1131
Byl-li slib důchodu zaměstnavatelem bývalému zaměstnanci obchodem, nebylo k platnosti a žalovatelnosti slibu zapotřebí zřízení notářského spisu.
(Rozh. ze dne 30. června 1927, Rv I 345/27.)
Žalobce tvrdil, že se mu zavázala žalovaná firma, u níž byl dříve zaměstnán, vypláceti měsíční důchod od 1. ledna 1921 a že tak skutečně až do konce roku 1924 činila. Žalobě o zaplacení tohoto důchodu i za rok 1925 procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl, maje za to, že důchod byl placen bez jakéhokoliv závazku a jen z ohledů humanitních a že závazek žalované vyžadoval ku své platnosti formy notářského spisu podle zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání právem vytýká odvolacímu soudu, že mylně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Odvolací soud, zjistiv, že důchod, o nějž jde, byl žalobci přislíben jako dar, zamítl žalobu z důvodu, že šlo o darovací slib bez skutečného odevzdání, a že proto dopadá v tomto případě ustanovení § 1 písm. d) zák. ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák., podle kterého platnost darovací smlouvy bez skutečného odevzdání je podmíněna zřízením notářského spisu, což se v tomto případě nestalo. Než, i kdyby bylo lze souhlasiti s odvolacím soudem, že v souzeném případě skutečného odevzdání nebylo, je zamítnutí žaloby pro nedostatek formy notářského spisu pochybeno již proto, že ustanovení § 1 písm. d) zák. ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. z. vůbec nelze vztahovati na tento případ, což plyne z těchto úvah: Ježto žalovaná akciová společnost jako taková je zapsána v obchodním rejstříku, dlužno ji považovati za kupce (čl. 5 obch. zák.), platí tudíž pro ni všechna ustanovení obchodního zákona o kupcích, tedy i předpis čl. 273 prvý odstavec obch. zák., že všechna jednotlivá jednání kupcova, která patří k provozu jeho obchodní živnosti, jest pokládati za obchody, a předpis čl. 274 prvý odstavec obch. zák., že o smlouvách uzavřených kupcem, jsou-li tu pochybnosti, se předpokládá, že patří k provozu obchodní živností. Tato právní domněnka nastupuje vždy, když jest aspoň pochybno, zda ta která smlouva uzavřená kupcem nepatří k provozu jeho živnosti, a je vyloučena jen tehdy, když podle povahy právního jednání, nebo podle okolností případu jest nepochybně zřejmo, že smlouva s provozem živnosti nemá nic společného. O tom však nelze mluviti v souzeném případě, když sporný důchod podle vlastního tvrzení žalované byl žalobci přislíben na naléhání dělnické organisace jako bývalému zaměstnanci firmy Julius T., takže sama žalovaná mu přisuzuje povahu remuneračního daru. Za tohoto stavu věci je, ne-li nepochybno, zajisté aspoň pochybno, zda slib důchodu nepatří k provozu žalované společnosti, a platí proto zde domněnka čl. 274 prvý odstavec obch. zák. Ježto ustano- — Čís. 7198 —
1132
vení čl. 273 prvý odstavec obch. zák. vzhledem ku svému zcela povšechnému znění zahrnuje v sobě též liberality (srov. Staub-Pisko § 8 k čl. 273 obch. zák.), je oprávněn závěr, že sporný darovací slib byl u žalované akciové společnosti (vedlejším) obchodem podle čl. 273 obch. zák., to tím spíše, ježto žalovaná se ani nepokusila vyvrátiti domněnku čl. 274 prvý odstavec obch. zák., nýbrž naopak sama tvrdila ve sporu, že právní jednání, z něhož jest žalováno, bylo u ní obchodem, a právě z toho důvodu před okresním soudem, kde žaloba původně byla podána, vznesla námitku věcné nepříslušnosti dovolávaného soudu, kteréžto námitce soud vyhověl, vysloviv svou věcnou nepříslušnost, a postoupiv věc podle žalobcova návrhu (§ 261 poslední odstavec c. ř. s.) okresnímu soudu pro věci obchodní, takže celý spor v prvé i druhé stolici byl projednán před obchodním soudem. Byl-li však onen slib, jak dovoděno, u žalované společnosti obchodem, nebylo v tomto případě k platnosti a žalovatelnosti darovací smlouvy zapotřebí zřízení notářského spisu. To plyne z předpisu čl. 317 obch. zák., podle kterého ku platnosti obchodních smluv se nevyžaduje písemní formy, ani jiných formalit, leč by byly obchodním zákonem samým předepsány, a z čl. 277 obch. zák., podle něhož předpisy obchodního zákona platí pro obě smluvní strany, je-li smlouva i jenom pro jednu; z nich obchodem, pokud v předpisech samých není stanoveno, že platí jenom pro onu stranu, pro kterou jest smlouva Obchodem. Z toho plyne, že platnosti slibu, z něhož žalobce vyvozuje žalobní nárok jakožto obchodu není na závadu skutečnost, že o něm nebyl zřízen notářský spis (srov. Staub-Pisko § 5 k čl. 317 obch. zák. a rozh. Adler-Clemens čís. 2846). Jelikož jinak z vlastního přednesu žalované jest patrno, že správní rada povoleni důchodu vzala na vědomí, při čemž je nezávažno, že je tam mluveno o 30 až 35 Kč měsíčně, když spornou nebyla výše důchodu, nýbrž závaznost slibu, a jelikož dále, pokud jde o námitku vynucení, nebylo ani tvrzeno, že vyhrůžek použito bylo i tenkráte, když věc byla přednesena ve správní radě a tato povolení důchodu vzala na vědomí, mělo žalobě býti vyhověno, jak správně učinil prvý soud.

Citace:

Čís. 7197. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1156-1158.