Č. 3382.

Železniční právo. — Administrativní řízení: I Výzva ministerstva železnic stranám, aby jmenovaly členy smírčího soudu po rozumu § 2, 3 vl. nař. z 23. září 1920 č. 546 Sb. obsahuje v sobě výrok o zákonné kompetenci tohoto ministerstva k činnosti, kterou je toto nař. pověřuje, kterýžto výrok je »rozhodnutím« po rozumu § 2 zák. o ss. — II. Kompetence ministerstva železnic k jednání dle cit. nař. jest dána již sporem stran o existenci nebo rozsah nároku z § 1 odvozovaného; z jakého důvodu se strany samy o nároku takovém nedohodly a v čem různost jejich stanovisek spočívá, jest nerozhodno. — III. Stížnost uplatňující zmatečnost rozhodnutí pro inkompetenci úřadu může strana podati i když dřívější vyřízení téhož úřadu nechala bez odporu. Lhůtu ke stížnosti v takovém případě jest počítati ode dne doručení posledního vyřízení.
(Nález ze dne 19. března 1924 č. 4491).
Věc: Firma Rakovnické a poštorenské keramické závody akciové (adv. Dr. Josef Koeser z Prahy) proti ministerstvu železnic (odb. rada Dr. Adolf Čapek) o dopravní sazby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Společnosti moravských místních drah byla koncesní listinou ze 6. srpna 1901 č. 122 ř. z. udělena koncese pro stavbu a provozování místní dráhy ze stanice Břeclavy (Severní dráhy cis. Ferdinanda) nebo za spoluužití dílčí trati dráhy Břeclavsko-Zellerndorfské této železniční společnosti, přes Poštornou do Lednice. Na základě tohoto povolení užívá společnost část trati Zellerndorfské od Břeclavy do Theimwaldu.
Mezi touto společností a st-lkou jako nástupkyní knížete L. ve vlastnictví Rakovnicko-Poštorenských keramických továren v P. existuje dohoda z 27. června 1900 o používání dílce trati z Th. do P., která patřila knížeti L., st-lkou, jakož i o dopravě zboží po zmíněné místní dráze z B. do P. a zpět za určité sazby.
Mezi stranami bylo jednáno o dohodu o zvýšení dopravních sazeb, ale bez výsledku, pročež se společnost moravských místních drah obrátila na žal. úřad se žádosti, aby provedl jednání o dohodu po rozumu § 2 vlád. nař. z 23. září 1920 č. 546 Sb. Když ani toto jednání nevedlo k cíli, požádala tato společnost žal. úřad, aby vybídl obě strany, aby si zvolily po dvou členech smírčího soudu ve smyslu § 3 cit. vl. nař.
Proti zahájení jednání o tomto návrhu ohradila se st-lka podáním označeným jako rozklad, ve kterém se bránila dosazení smírčího soudu, poukazujíc k tomu, že po jejím náhledu působnost vl. nař. č. 546 ex 1920 vztahuje se jedině na ty případy, kdy dráha, jež jest vázána smlouvou o přepravních sazbách, jest zároveň majitelkou trati a provozních zařízení, a že působnost nařízení toho nelze rozšiřovati na trati peážové, tedy na případ, kdy dráha dopravu provozující není vlastnicí trati.
Nař. rozhodnutím byl rozklad ten zamítnut a obě strany byly vybídnuty, aby do tří dnů zvolily po dvou členech smírčího soudu.
Do tohoto rozhodnutí podána jest stížnost, která mu vytýká nezákonnost z téhož důvodu, který uplatňovala ve svém rozkladu. O stížnosti té uvažoval nss takto:
Nss-u bylo se především obírati námitkou v odvodním spise žal. úřadem uplatněnou, že v předloženém případě není tu žádného rozhodnutí neb opatření úřadu správního, proti němuž by bylo lze se dovolati dle § 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 ochrany nss-u a že proto jest stížnost nepřípustnou.
Nař. výnos tvořící předmět stížrosti složen jest ze dvou částí, odpovídajících návrhům obou sporných stran u žal. úřadu vzneseným.
Prvá vyhovuje prosbě Společnosti moravských místních drah domáhající se na min. žel. výzvy obou stran, aby si zvolily do 3 týdnů po dvou členech smírčího soudu, jenž by se dle § 2, odst. 1 vl. nař. č. 546/20 zabýval jejich sporem o zvýšení smluvené úplaty za používání trati resp. za dopravu zboží, druhá zamítá námitku rakovnických a poštorenských závodů, které bránily se proti tomu, aby se v tomto případě dle cit. vlád. nař. postupovalo.
Prvá část obsahujíc v sobě jen projev oné sprostředkující činnosti, kterou tento předpis min-u svěřuje, nemůže býti arciť pokládána za žádné rozhodnutí neb opatření správního úřadu po rozumu cit. § 2 zák. o ss, jež vždycky předpokládá, aby šlo o výron jurisdikce či imperia, kterým buď existující právo se formalisuje nebo právní stav upravuje tak, že výrok úřadem učiněný jest titulem pro uspořádání příslušných poměrů právních.
Výzva stranám, aby přistoupily k zahájení přípravných kroků k tomuto budoucímu uspořádání svých poměrů, nemůže proto býti zařazena pod pojem rozhodnutí neb opatření a v tomto směru by námitka nepřípustnosti stížnosti žal. úřadem vznesená byla theoreticky oprávněna.
V daném případě nejde však o věcný obsah této výzvy, ježto proti tomu stížnost Rakovnických a Poštorenských závodů se neobrací, nýbrž stížnost čelí proti druhé části nař. výnosu, kterým úřad zamítl protest st-lky popírající, že lze použíti vl. nař. č. 546/20 na daný případ, v čemž spočívala v podstatě námitka, že min. žel. nebylo ani oprávněno k oné sprostředkující činnosti, kterou je toto nař. pověřuje. Zamítnutím této námitky vyneslo min. žel. výrok o své zákonné kompetenci a výrok tento jest dojista již výkonem moci jurisdikční, jenž spadá pod pojem »rozhodnutí« dle § 2 zák. o ss.
Jest proto námitka žal. úřadu vytýkající nepřípustnost stížnost: co do této části resp. co do této stránky nař. výnosu bezdůvodnou.
Ve věci samé odpírá stížnost min-u žel. právo ujati se dle § 2, odst. 1 vl. nař. č. 546/20 zprostředkující činnosti tvrdíc, že odpůrkyně vůbec nemůže své nároky zakládati na předpisy tohoto nař.
Tím však zabíhá ve své námitce nepříslušnosti již do merita sporu, o němž vůbec min. žel. nepřísluší rozhodovati a jež spadá do výlučné kompetence buď smírčího soudu dle § 2, odst. 3 cit. nař. nebo soudů řádných. Příslušnost však, již si min. žel. přisvojuje a jež se opírá toliko o § 2 č. 1 cit. nař., není závislou na tom, má-li ve věci samé strana jedna či druhá pravdu, nýbrž založena jest pouze zevnějším momentem, že jest tu spor mezi stranami o zvýšení smluvních úplat a že mm. o sporu tomto vědomosti nabude. Že tomu tak jest, plyne ze znění § 2 cit. nař., jenž povolává min. žel. k intervenci dle předpisů tohoto nař., »nedohodnou-li se strany samy o požadavcích dle § 1«. Nedostatek této dohody tu jest a tudíž případ uvedeným předpisem předpokládaný nastává hned tím, že jedna strana existenci svých nároků dle § 1 cit. nař. tvrdí a druhá nároky ty, ať z jakéhokoli důvodu, tedy třebas i z důvodu, že § 1 na poměr stran nelze použíti, popírá.
Stačilo tudíž také v tomto případě, že jedna z obou stran o existenci této diference mezi oběma stranami min. žel. zpravila a je o intervenci ve smyslu § 2, odst. 1 požádala.
Nelze tudíž stížnosti, pokud směřuje proti odmítnutí rozkladu st-lky z uvedených úvah, přiznati oprávněnost.
Jest arciť pravda,, že důvody, které žal. úřad k tomuto rozhodnutí připojil, odvolav se na to, že st-lka dříve bez protestu ve smírné jednání vstoupila a teprve ve stadiu pozdějším své formální námitky uplatňuje, a které tedy vyslovují jakousi prorogaci příslušnosti min. žel. resp. preklusi námitky nepříslušnosti, nemohou býti za správné uznány, poněvadž institut prorogace příslušnosti jest vůbec správnímu řízení neznám a nepříslušnost úřadu zakládající zmatek řízení vždy může během jednání i v opravném řízení býti uplatňována.
Avšak toto nesprávné odůvodnění jinak správného stanoviska nemůže vésti ke zrušení nař. rozhodnutí již proto, že nesprávnost tato nevadila ani straně, aby své opačné mínění u nss-u uplatňovala, ani tomuto tribunálu, aby otázku tu věcně přezkoumal.
Zůstala tedy vada v odůvodnění sběhlá bez právních následků pro st-lku a není proto vadou podstatnou ve smyslu § 6 zák. o ss. Z těchto úvah netřeba se také zabývati otázkou, zda odůvodnění ono jest v plné shodě se spisy či nikoliv.
Ze zásadného nazírání nss-u na otázky příslušnosti, jak právě bylo vyloženo, plyne i bezdůvodnost námitky zástupcem žal. úřadu při veřejném ústním líčení vznesené a opoždění předložené stížnosti uplatňující. Námitka tato, která počítá lhůtu ke stížnosti na nss již od doručení prvního vyřízení žal. úřadu, přehlíží, že každý nový úkon úřadu zakládá i nové právo strany nepříslušnost úřadu k tomuto úkonu vytýkati.
Může tedy strana, třebas by předchozí vyřízení úřadu dle jejího soudu nepříslušného nechala bez odporu, potírati stížností každé další vyřízení téhož úřadu, uplatňuje-li jeho zmatečnost plynoucí z inkompetence úřadu.
Není tedy stížnost předložená opožděna, podána-li jest v 60ti denní lhůtě § 14 zák. o ss počítané od doručení výn. z 19. prosince 1922 a vytýká-li jen — jak shora vyloženo — nepříslušnost min. žel. k vydání právě tohoto rozhodnutí.
Proto bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3382. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 839-841.