NPD documents search: Váž. tr., 1-2 (1919-20)

Čís. 35.

Právní zástupce z povolání, jenž jako obviněný byl sproštěn ze soukromé obžaloby, nemá proti soukromému obžalobci nároku na náhradu útrat obhajovacích úkonů, jež jím samým nebo jeho kanceláří byly předsevzaty.
(Rozh. ze dne 5. dubna 1919, Kr I 142/19.)
K zmateční stížnosti, podané generální prokuraturou na záštitu zákona, uznal Nejvyšší soud jako soud zrušovací právem: Usnesením okresního soudu v Chebu ze dne 1. února 1919 a potvrzujícím je usnesením krajského soudu v Chebu ze dne 12. února 1019, pokud jimi byly v trestní věci Marie H. proti Dru. Mořici Z. přiřknuty obviněnému proti soukromé obžalobkyni útraty vzešlé vlastním hájením se obviněného, byl porušen zákon v ustanoveních §§ 381, 383, 390 tr. ř.
Důvody:
Marie H. podala u okresního soudu v Chebu proti Dru Mořici Z., advokátovi v Chebu, žalobu pro přestupek proti bezpečnosti cti dle § 491 tr. zák. Rozsudkem okresního soudu v Chebu ze dne 12. srpna 1918 byl obviněný obžaloby pro uvedený přestupek dle § 259 č. 3 tr. ř. sproštěn a soukromá obžalobkyně odsouzena dle § 390 tr. ř. k náhradě útrat trestního řízení. Tento rozsudek nabyl moci práva. Podáním ze dne 28. prosince 1918 likvidoval obviněný Dr. Z. proti soukromé obžalobkyni své útraty a bylo mu usnesením okresního soudu v Chebu ze dne 1. února 1919 přiřknuto celkem 373 K 60 h, v nichž jsou zahrnuty jednak položky za výkony obhájců obviněného, jednak položky za vlastní práce a intervence obviněného Dra. Z. Tak zejména přisoudil okresní soud obviněnému za sepsání podání, jímž se přihlašuje k provedení důkazu pravdy, 50 K s příslušnými manipulačními poplatky. Za účast pří hlavním přelíčení dne 21. května 1918, k němuž se obviněný dostavil bez obhájce 50 K, za podání, sepsaná obviněným, po 4 K 60 h, za účast při hlavním přelíčení dne 31. července 1917, při němž obžalovaný rovněž nebyl zastoupen obhájcem, 60 K; za žádost za přisouzení útrat a zjištění právní moci, jež obžalovaný rovněž sám obstaral, příslušný peníz; k tomu druží se položky za studium spisů, záznamy a pochůzky k soudu, vesměs úkony, jež obstarala kancelář obviněného. Proti usnesení okresního soudu stěžovaly si obě strany: obviněný se domáhal zvýšení přisouzených částek, soukromá obžalobkyně vyloučení položek přisouzených za vlastní obhajovací úkony a práce obviněného. Usnesením ze dne 12. února 1919 zamítl krajský soud v Chebu obě stížnosti jako neodůvodněné. Obě usnesení, okresního i krajského soudu v Chebu, pokud přisuzují obviněnému Dru. Mořici Z. větší útraty, než byl skutečně vynaložil na své hájení ustanoveným obhájcům porušují zákon. Dle § 390 tr. ř. jest soukromý žalobce povinen nahraditi obviněnému, který byl právoplatně sproštěn obžaloby, všecky útraty vzešlé jeho zakročením. Těmito útratami dlužno však rozuměti pouze takové útraty, které jsou dle pravidel obsažených v §§ 381 a 383 tr. ř. vůbec předmětem náhrady. Dle § 381 č. 4 tr. ř. náležejí k nákladům řízení trestního, za něž se může na obviněném vymáhati náhrada, platy obhájcům a jiným zástupcům stran, nikoliv však náhrada za vlastní práce a čas vynaložený soukromým obžalobcem. Stanoví proto výnos min. sprav. ze dne 11. dubna 1891, č. 6558 právem, že soukromému žalobci, který svou věc sám vede, nepřísluší náhrada útrat zastoupení. Že jest tento náhled správný, vyplývá i z ustanovení § 383 odst. 3 tr. ř., který odpírá soukromému obžalobci právo žádati svědečné. Z téhož důvodu nemůže žádati soukromý obžalobce náhradu za osobní vedení trestní věci a to ani tenkráte, je-li zástupcem stran z povolání. Totéž, co platí o soukromém obžalobci, musí však platiti také o obviněném. Objem náhradní povinnosti obviněného, stanovený v §§ 381, 383 tr. ř. jest zajisté měřítkem pro posouzení závazku k náhradě útrat, uloženého v § 390 tr. ř. soukromému obžalobci. V tom směru nemůže býti jedna strana ve výhodě proti druhé, není přípustno, přidržeti obžalobce k plnění ve prospěch obviněného, sproštěného obžaloby, jemuž by sám obviněný, kdyby byl býval odsouzen, proti obžalobci nepodléhal. Dle těchto zásad neměly tudíž býti Dru. Mořici Z. přisouzeny útraty za obbajovací úkony, které obstaral buď sám osobně neb jeho kancelář.

Citace:

Čís. 35. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 62-63.