Čís. 2088.

Nepřípustnost pořadu práva pro žalobu školy na záduší kostela o plnění naturálních dávek dříví k vytápění školních místností.
(Rozh. ze dne 12. prosince 1922, R I 1405/22.)
Proti žalobě školy na plnění naturálních dávek dříví vzneslo žalované záduší kostela námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Císařské nařízení ze dne 26. dubna 1854 čís. 96 ř. zák. vypočítává v § 3 jednotlivé sporné případy, jež majíce povahu veřejnoprávní, odňaty jsou pořadu práva a přiděleny k rozhodování politickým správám. Nemůže býti pochybnosti, že také školy a jich vydržování slouží účelům všeobecným (veřejným), pročež zmíněný § 3 podřizuje příslušnosti politických úřadu vymáhání všech dávek, peněžních i naturálních, jež mají býti odváděny školám. Tuto povahu všeobecnou a veřejnou mají školy a s nimi i žalobkyně zvláště od těch dob, kdy zákonem ze dne 14. května 1869, čís. 59 ř. zák. byla nařízena všeobecná nucená návštěva škol. Mohlo by jen o tom býti pochybnosti, že v tomto případě nejde o vymáhání zadrželých naturálních dávek, nýbrž o zjištění samé jsoucnosti práva na ony dávky vůbec, ve kterémžto případě dle náhledu zemské školní rady (rozhodnutí ze dne 23. září 1910 čís. 17501 ai 1908) a ministerstva kultu a vyučování (vynesení ze dne 19. prosince 1912 čís. 1869 z roku 1911) prý rozhodují řádné soudy. Soud nesdílí tohoto náhledu, protože § 3 cís. nařízení ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. zák. v odstavci druhém výslovně uvádí, že politický úřad je příslušným k rozhodování sporu i tenkráte, když se naturální dávky docela odpírají. A naprosté odpírání dávek rovná se popírání existence práva na dávky. Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu a uložil mu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal, nepřihlížeje j použitému odmítacímu důvodu. Důvody: Cís. nař. ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. zák., jímž byly vydány předpisy o výkonu nařízení a nálezů zeměpanských úřadů politických a policejních, ustanovuje v § 3, že plnění peněžitá, dle předpisu uložená, nebo tu jsoucí, jež je v oboru politické správy dobývati k veřejným účelům — kromě jiných i příspěvky na školy — tedy týž způsob vybírání — platí i o naturálních dávkách pro kostely, fary a školy, jichž vymáhání dálo se dosud cestou politickou, pokud právo samo je nepopřeno, nebo, popírá-li se, oprávněný má býti chráněn v držbě. Bylo-li plnění zcela nebo z části opomenuto neb odepřeno, je politický úřad oprávněn užíti prostředků exekučních. Z toho je vidno, že předpisem tím je upraveno jedině vymáhání dávek toho druhu, tedy exekuce. Že by politický úřad byl příslušným k rozhodování sporů o existenci práva samého, se v cís. nař. nepraví. Není tedy jediný důvod, o který je opřeno napadené usnesení, správným, to tím méně, když žalobkyně sama uvádí, že žalovaná již po léta dávek neodvádí. Žalobkyně domáhá se žalobního nároku na základě vydržení (§§ 1472 a 1477 obč. zák.) tvrdíc, že jde o nárok soukromoprávní. Žalovaná namítá kromě jiného nepřípustnost pořadu práva, dovozujíc, že může tu jíti jen o titul veřejnoprávní. Obě strany nabídly o svých tvrzeních důkazy, jež nebyly připuštěny. Posavadní výsledky jednání neposkytují však dostatečného podkladu pro posouzení otázky, zda základ tvrzeného nároku je povahy soukromoprávní či veřejnoprávní. Je proto třeba otázku tu vzíti na přetřes, po případě provésti důkazy.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nelze sice přisvědčiti názoru strany žalované, že dle § 3 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 čís. 96 ř. zák. přísluší politickým úřadům též rozhodovati spor o existenci sporného práva na plnění naturálních dávek palivového dříví ve prospěch žalující školy, poněvadž ustanovení to zejména při naturálních dávkách ve prospěch kostelů, far a škol nařizuje politickou exekuci dávek těch jen za předpokladu, že právo na dávky ty je nesporno, nebo je-li sporno, oprávněný má býti chráněn v držbě, z čehož patrno, že samo cís. nařízení vyhrazuje zvláštní rozhodnutí, zda je samo právo na dávku sporno. O tom, který úřad má v takovém případě rozhodnouti, není v nařízení tom ničeho stanoveno. Poněvadž dle § 1 j. n. soudům přísluší rozhodovati pouze o nárocích soukromoprávních, je rozhodnouti spornou otázku, zda zažalovaný nárok je povahy soukromoprávní, či veřejnoprávní. Podle žaloby, jejího doplnění a výměrův a intimátu okresní školní rady v S., jichž žalující se dovolává, je patrno, že jde o naturální dávku palivového dříví k vytápění školních místností. Je tedy účelem této dávky příspěvek na umožnění Skalního veřejného vyučování, tedy příspěvek k účelu veřejnému, z čehož jasně plyne, že jde o nárok veřejnoprávní a nikoli soukromoprávní, není též soukromoprávního subjektu, jemuž by sporná dávka byla k prospěchu. Jde-li však o nárok veřejnoprávní, nejsou soudy povolány, o něm rozhodovati, nýbrž úřady správní. Na tom ničeho nemění, že žalující strana opírá svůj nárok o soukromoprávní vydržení, neboť nemůže o přípustnosti pořadu práva rozhodovati obal, v nějž žalobce svůj nárok kryje, nýbrž samo jádro věci.

Citace:

č. 2088. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1178-1180.