NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

LII.
Záporný kompetenční konflikt mezi Nejvyšším správním soudem v Praze a zemským civilním soudem v Praze stran příslušnosti k rozho- dování o právním prostředku do výroku rozhodčí komise zřízené dle § 75 náhradového zákona.

(Usnesení ze dne 12. prosince 1927 č. 450.)
Výrok: Návrh se jako nepřípustný zamítá.
Důvody: Výměrem stpú-u z 28. května 1925 rozhodnuto bylo o žádosti Františka B., nájemce dvora v H., na zaopatření dle § 75 náhr. zák. v ten rozum, že zařazen byl do IV. skupiny úřednické a přiznáno mu na tom základě odškodné 24000 Kč Stížnosti Františka B. do tohoto výměru Rozhodčí komise pro zaopatřování zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém v Praze rozhodnutím ze 13. srpna 1925 vyhověla v ten rozum, že jej zařadila do V. skupiny úřednické a spolu přisoudila mu nárok na vyšší odbytné jako jedinému živiteli výdělku neschopných příbuzných, ponechavši určení jeho výše stpú-u.
Nss stížnost fin. prokuratury v zastoupení stpú-u do tohoto rozhodnutí rozhodčí komise podanou usnesením z 15. ledna 1926 č. 436 odmítl jako nepřípustnou dle § 2 zák. o ss z toho důvodu, že rozhodčí komise ta, stojíc mimo organisaci správních úřadů, není úřadem správním a poukázal při tom na svůj nál. Boh. 4067/24 adm., kde se praví, že komise majíc rozhodovati o nárocích soukromoprávních pověřena je kompetenci řádným soudům příslušející a má tudíž charakter rozhodčího po rozumu § 599 a 577 c. ř. s.
Žalobu, kterou na to fin. prokuratura v zastoupení Čsl. státu jménem stpú-u podala na Františka B. dne 19. ledna 1926 u okr. soudu pro Staré Město a Josefov v Praze o bezúčinnosti hořejšího rozhodnutí rozh. komise z důvodu § 595 č. 6 c. ř. s., odmítl jmenovaný okr. soud usnesením ze 3. února 1926 pro nepřípustnost pořadu práva, a toto odmítnutí bylo na stížnost žalující strany rozhodnutím zem. civ. soudu v Praze co soudu rekursního z 19. března 1926 s odvoláním na rozhodnutí nejv. soudu č. 5286 sb. n. s. potvrzeno z toho důvodu, že jmenovaná rozhodčí komise byla zřízena zákonem, na takové rozhodčí soudy že se však § 599 c. ř. s. a tudíž ani § 595 c. ř. s. nevztahuje, ježto má na mysli jen rozhodčí soudy soukromoprávní disposicí zřízené. Fin. prokuratura podala pak jménem čsl. státu za stpú dne 21. července 1926 návrh na rozhodnutí záporného kompetenčního konfliktu jenž prý dle hořejšího stavu věci vypukl mezi nss a soudy řádnými.
Ve svém projevu na vyzvání podaném poukazuje nss k tomu, že neodkázal st-le na pořad práva a neodmítl stížnost z důvodu § 3 lit. a) zák. o ss neb § 105 úst. list., že tedy nezaujal názor, že jde o výrok úřadu správního o nároku soukromoprávním, takže není prý tu rozporu mezi výrokem jeho a zem. civ. soudu v Praze a tudíž ani záporného kompetenčního konfliktu, nýbrž prý se dají oba výroky dobře srovnati v ten rozum, že rozhodnutí rozhodčí komise uniká přezkoumání jak nss-u tak soudů řádných.
Zem. civ. soud v Praze odkázal na důvody svého rozhodnutí a František B. souhlasí ve svém projevu jak se stanoviskem nss-u, tak se sta- noviskem zem. civ. soudu v Praze.
Odmítl-li nss stížnost dle § 2 zák. o ss jako nepřípustnou z toho důvodu, že rozhodčí komise, o niž jde, není správním úřadem, pak ji ovšem odmítl pro svou nepříslušnost, ježto dle cit. § 2 je povolán a tudíž příslušen rozhodovati právě jen o stížnostech do rozhodnutí neb opatření správních úřadů. Rovněž tak popřel zem. civ. soud v Praze příslušnost řádných soudů, potvrdil-li usnesení prvé stolice odmítající žalobu do téhož rozhodnutí rozhodčí komise z důvodu nepřípustnosti pořadu práva, neboť uznáním nepřípustnosti pořadu práva vyslovuje se nepříslušnost řádných soudů (§ 1 a 42 jur. n.). Poněvadž pak toto rozhodnutí zem. civ. soudu nepodléhá dalšímu opravnému prostředku (§ 528 c. ř. s.), jest tu příslušnost popřena poslední přípustnou stolicí a byl by tedy dán záporný kompetenční konflikt mezi nss-em a řádnými soudy ve smyslu § 3 a 4 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb., kdyby věc vskutku náležela jedné nebo druhé z těchto jurisdikcí, při čemž ovšem nezáleží pranic na tom, zda si důvody, z nichž oba soudy příslušnost svou odmítly, navzájem odporují — t. j. zda snad jedna z těch jurisdikcí odkazuje věc na druhou — či nikoli a dají-li se tedy naopak obojí důvody vzájemně srovnati, neboť nezáleží na důvodech, nýbrž jen na tom, zda jedna neb druhá jurisdikce dle stavu zákona příslušná jest čili nic.
Ale věc nenáleží před žádnou z obou jmenovaných jurisdikcí.
Nss není příslušným, protože, jak správně praví, rozhodčí komise, o niž jde, není správním úřadem. Jestiť to komise zřízená dle § 75 odst. 5 náhr. zák. z 8. dubna 1920 č. 329 Sb. ve znění novely ze 13. července 1922 č. 220 Sb. a rozeznávati sluší u ní dvojí případ, neboť rozhoduje: a) jednak v případech § 75 č. 4 cit. zák., kde jde o zaopatření býv. zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém, kteří pozbyli svého zaměstnání následkem toho, že stát převzal majetek ten k účelům poz. reformy, starobními a invalidními požitky z fondu k tomu zřízeného ve smyslu § 73 téhož zák. a kde v prvním stupni rozhoduje kuratorium tohoto fondu, jenž je samostatnou právnickou osobou, a na stížnost ona (komise) s konečnou platností (odst. 5 téhož § 73), a jednak b) v případech § 75 č. 1—3 cit. zák., kde jde o zaopatření zmíněných zaměstnanců 1. přídělem nemovitostí nebo 2. opatřením přiměřeného zaměstnání nebo 3. odškodněním na penězích a kde v prvním stupni rozhoduje nikoli zmíněné kuratorium, ježto opatření nejde z fondu jím spravovaného, nýbrž stpú, jenž peněžité odškodnění č. 3. hradí z fondu kolonisačního.
V daném případě jde o věc druhu b) a sice o odškodnění v penězích a rozhodl také skutečně stpú, ačkoli ve spisech jak fin. prokuratura, tak František B. mluví o fondu § 75 náhr. zák. a jeho kuratoriu a soudy také citují ustanovení tohoto § 73 odst. 5, dle něhož komise rozhoduje s konečnou platností, tak jakoby šlo o případ a).
To se podotýká proto, že v případě b) neobsahuje zákon (§ 75 náhr. zák.) výslovného ustanovení, že komise rozhoduje s konečnou platností. Takové ustanovení má teprv vl. nař. z 21. října 1922 č. 305 Sb., jež zákon provádí, a sice v § 24/2, ale ve vl. nař. z 29. října 1924 č. 192 Sb. byla v bodě 11 právě tato věta § 24/2 předešlého nařízení, že »komise rozhodne s konečnou platností, vypuštěna, leč to patrně jen proto, že autoři si uvědomili, že v § 75 náhr. zák. obsažena není. Avšak je lhostejno, zda komise rozhoduje i zde, v případě b), s konečnou platností a jaký význam tato konečná platnost má, neboť i když toto výslovné ustanovení o konečné platnosti jejího verdiktu odpadne, nebude tím ještě založena příslušnost ani nss-u, ani řádných soudů, nespadá věc pod jejich jurisdikci dle všeobecných ustanovení o jejich příslušnosti a není-li též zvláštního zákona, jenž by ji některé z nich přikazoval.
Jak totiž ze shora vylíčeného úkolu rozhodčí komise plyne, je to úřad zřízený ad hoc k druhostupňovému vyřizování přechodných záležitostí § 75 náhr. zák., jež s provedením poz. reformy odpadnou, a má podle obsahu tohoto svého úkolu povahu zákonem dosazeného rozhodčího soudu. Neboť její funkce záleží právě jen v roizsuzování sporných záležitostí cit. § 75 a je to tedy soud, že však je tato její funkce funkcí rozsuzování pouze rozhodčího, to praví zase zákon sám v názvu, jejž jí udělil, pojmenovav ji komisí rozhodčí.
Jakkoli tedy úst. listina v § 95 rozeznává soudy řádné, pod jichž pojem rozhodčí komise ovšem nespadá (arg. § 1 jur. n.) a mimořádné a rozhodčí, není dle toho třeba hledati teprv kriterion mezi soudy mimořádnými, jakým je na př. živn. soud, a soudy rozhodčími. A rovněž tak není třeba zkoumati, zdali nároky § 75 náhr. zák., o nichž rozhoduje, jsou nároky veřejnoprávními či soukromoprávními, neboť jakkoli týž § 95 úst. list. praví, že soudní moc v civilních věcech vykonává se soudy řádnými, mimořádnými i rozhodčími, tak zde výrazu »věci civilní« není užito zrovna ve smyslu pojmu věcí občanských, jako v § 1 jur. nor. a čl. I uv. zák. k ní, kde ovšem výraz ten znamená věci soukromoprávní, nýbrž zákon jej zde (v § 95 úst. list.) klade jako protivu k věcem trestním, o nichž tu jedním dechem mluví, takže »věci civilní« značí zde všecky právní věci jiné, než trestní, tedy i veřejnoprávní, tyto ovšem jen potud, pokud přikázány jsou soudům. Avšak i veřejnoprávní věci mohou býti předmětem soudnictví rozhodčího.
Spadá-li však komise rozhodčí pod pojem soudů rozhodčích, o nichž mluví hlava IV § 95 úst. list., pak ovšem nespadá pod pojem úřadů správních, o nichž mluví hlava III § 85 a násl. úst. list. a zvláště též § 2 odst. 2 zák. o ss, jenž udává, že správními úřady, proti jichž rozhodnutí neb opatření stížnost k nss podána býti může, jsou orgány správy státní, zemské, okresní a obecní, k čemuž ovšem nyní přistoupily i orgány správy župní. Nss tedy příslušným není. Avšak ani řádné soudy příslušný nejsou, neboť žaloba o bezúčinnost rozhodčího nálezu dle § 595—598 c. ř. s., o jakou jde, má místo jen v případě § 577 c. ř. s., když totiž jde o nález rozhodčího neb rozhodčích, jež soukromé strany úmluvou k rozsouzení své rozepře dosadily, a pak v případě § 599 c. ř. s., když totiž jde o nález rozhodčího soudu, jemuž rozsouzení rozepře přikázáno jest »způsobem zákonně přípustným v posledním pořízení aneb v jiném na úmluvě sporných stran nespočívajícím rozpořízení neb ve stanovách«, ale není tu ani případu prvého ani druhého.
Že tu není případu § 577, t. j. t. zv. smlouvy o rozsudího, jest jasno, neboť rozhodčí komise je dosazena zákonem, totiž §em 75 náhr. zák. Ze však tu není ani případu § 599 c. ř. s., plyne rovněž z toho, že rozhodčí komise dosazena jest zákonem, neboť na rozhodčí soudy zákonem stanovené se tento § 599 dle shora cit. znění a smyslu svého nevztahuje, nýbrž předpis jeho zahrnuje jen rozhodčí soudy dosazené soukromoprávní disposicí, ovšem disposicí záležející v aktu jiném než úmluvě stran, jež už vyřízena v § 577, tedy buď v posledním pořízení nebo nadační listině nebo, což dnes už bude vzhledem k zrušení fideikomisů málo praktické, v listině o zřízení fideikomisů neb ve stanovách. V tom sluší dáti zem. civ. soudu úplně za pravdu.
Avšak není ani zvláštního předpisu, který by dovoloval proti nálezu naší rozhodčí komise pořad práva buď vůbec neb aspoň dle § 595 a násl. c. ř. s., a tak nyní tedy zřejmo, že nevadí ani to, že v § 75 náhr. zák. ne- vyřčeno, že komise ta rozhoduje s konečnou platností, nýbrž by naopak musilo tam býti výslovně stanoveno, že proti rozhodnutí komise je otevřen pořad práva a jak, zda vůbec nebo v mezích § 595 c. ř. s.
Není-li však otevřen pořad práva ani vůbec ani v těchto mezích, je pořad práva nepřípustný, t. j. je nepřípustná žaloba a každý jiný právní prostředek k řádným soudům a jsou tedy řádné soudy také nepříslušný (§ 42 jur. n.).
Není-li však příslušná žádná z obou dovolaných jurisdikcí a odmítly-li příslušnost tedy obě právem, není tu komp. konfliktu a bylo proto návrh na řešení domnělého komp. konfliktu dle j. n., § 6 jako nepřípustný zamítnouti.
Že jest nález rozhodčí komise dle toho nenaříkatelný, v tom není nic právnímu řádu neznámého, neboť v tom právě záleží povaha rozsuzování rozhodčího, že soudci dovoleno jest rozhodovati dle právního citu a volného uvážení, místo dle zákonných předpisů, za tím účelem se právě rozhodčí soudcové úmluvou stran nebo jinou soukromoprávní disposicí, aneb kde zákonodárci samému na tomto druhu jurisdikce záleží, i zákonem zřizují. Proto naříkati nález rozhodčí nedovoluje se buď vůbec, jako tomu jest pravidelně u rozhodčích soudů zákonem dosazených, na př. u rozhodčích soudů hornických a naší rozhodčí komise, aneb jen z jistých důvodů formálních, jako tomu jest u soudů dosazených soukromoprávní disposicí na př. u rozhodčích soudů bursovních dle čl. XXIII uv. zák. k civ. soud. řádu a u jiných dle § 595 c. ř. s., kde je sice žaloba o bezúčinnost rozhodčího nálezu dovolena, ale právě proto, že rozhodčí soudí dle právního citu a volného uvážení, jen pro jisté vady formální, ale nikdy ne pro nesprávné právní posouzení čili špatné užití zákona, leč že by nález byl porušil právo nutící (jus cogens), aneb dobré mravy (§ 595 č. 6 a 7 c. ř. s., a v čl. XXIV uv. zák. k civ. soud. řádu).

Citace:

č. 13466. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 467-468.