NPD documents search: Boh. adm., 8 (1926), sv. 2

Čís. 15638.

Čl I, odst. 3 zákona ze dne 17. února 1934 čís. 25 Sb. z. a n. nebyly dotčeny valutové klausule smluvní, jako nebyly dotčeny ani obdobným zákonem ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 v § 6, ani opatřením stálého výboru ze dne 7. listopadu 1929 čís. 166 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 27. listopadu 1936, R II 465/36.)
Žalobkyně zapůjčila žalované dne 26. června 1920 215000 Kč. Co do splacení tohoto kapitálu bylo smluveno, že k vypočtení veškerých budoucně dospívajících splátek se bere za základ kursovní poměr mezi dolarem Spojených Států Severní Ameriky s korunou československé měny, jak poměr ten byl dne 22. června 1929 zaznamenán na pražské úřední burse, t. j. jeden dolar 33,60 Kč. Kapitálové splátky i splátky na úrocích, úrocích z prodlení a vedlejších nákladech podle označeného kursovního poměru bylo zapraviti tak, že splatná částka měla býti přepočtena nejprve podle kursovního poměru na dolary a mělo býti zaplaceno tolik československých korun, kolik jich odpovídalo v den splatnosti, v případě prodlení v den skutečné platby, podle záznamu úřední pražské bursy dolarové hodnotě takto vypočtené. Na pohledávku dluží žalovaná 95000 Kč. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná nezaplatila 1. ledna 1935 celý dlužný úrok, čímž nastala okamžitá splatnost zbytku. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby tvrdíc, že poklesem hodnoty dolaru z poměru 1:33,60 na 1:23,90 klesl zbytek dluhu s 95000 Kč na 68581 Kč 55 h a dle toho také úroková povinnost na 4,620 Kč 20 h ročně. V roce 1934 na úrocích zaplacených částkou 6660 Kč 10 h přeplatila částku 2039 Kč 80 h a měla k 1. lednu 1935 na úrocích zaplaceno více, než dlužila. Proti dolarové klausuli se žalobkyně dovolala ustanovení zákona ze dne 17. února 1934 čís. 25 Sb. z. a n., podle něhož koruna československá nahrazuje ve všech právních poměrech, které počítají s korunou československou, dosavadní měnovou jednotku v poměru 1:1. Předpis ten jest veřejnoprávním předpisem práva měnového, jehož překročení má v zápětí neplatnost smluvního ujednání. Co bylo řečeno o valorisační klausuli, platí v podstatě o valutových klausulích, tedy i o klausulích, dolarových. Platnost vl. nařízení z 21. prosince 1935 čís. 238 Sb. z. a n. nepřichází v úvahu, ježto se týká jen určitých pohledávek a teprve od 1. ledna 1936. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Žalovaná právem vytýká napadenému rozsudku, že ne- správně hodnotil dolarovou doložku prohlásiv o ní, že jest sama k sobě v odporu a nesrozumitelnou, což prý ji zbavuje podle §§ 878 a 869 obč. zák. závaznosti. Tento závěr soudu spočívá na nesprávném pochopení a výkladu doložky samé, která jest naprosto jasná a srozumitelná, a není správné, že by první její část byla zrušena druhou částí o placení samém. To vyplyne z prostého příkladového propočtu nějaké úrokové splátky. Měl-li by dlužník platiti částku 1000 Kč jako jednu úrokovou splátku, jest podle doložky propočítati, kolik činí tato částka 1000 Kč podle kursu 33 Kč = 1 dolar — bráno okrouhle jen pro příklad — dolarů. Vyjde tu částka asi 30,3 dolarů, kterou jest nyní propočítati podle druhé věty doložky, tedy na př. byl-li v den splatnosti kurs dolaru 25 Kč, vyjde, že dlužník měl na splátku úrokovu 1000 Kč zaplatiti v den splatnosti jen 750 Kč. Opak by nastal, když by kurs dolaru v den splatnosti činil 60 Kč; tu musil by dlužník zaplatiti místo 1000 Kč částku 1800 Kč na úrocích. Jinými slovy vyjádřeno, klesne-li kurs dolaru proti čs. koruně pod základ 33,60 ujednaný stranami v dlužním úpise, bude platiti dlužník méně úroků a jest klesnutí v jeho prospěch, naproti tomu stoupne-li kurs nad 33,60, jest to ve prospěch věřitele, jemuž dlužník musí platiti více. Tak jest podle názoru odvolacího soudu vykládati tuto dolarovou doložku. Ihned v souvislosti s tím jest však podotknouti, že neobstojí naproti tomu ani výklad, jejž nyní snaží se dáti doložce žalovaná, když namítá, že při každé splátce úrokové má býti nejprve podle tohoto propočtu zjištěna výše jejího kapitálového dluhu a pak z něho vypočteny úroky. Tu přehlíží žalovaná, že její kapitálový dluh zůstane stále stejný, totiž zde 95000 Kč, z nichž má platiti úroky, a teprve ty jest v den splatnosti přepočítati podle způsobu počítání stanoveného v doložce. Opak by vedl k nemožnosti, že by se dvakráte propočítával poměr koruny k dolaru, což nelze z doložky dovozovati. Propočet kapitálu samého podle stanoveného způsobu může nastati zřejmě tehdy, když žalovaná bude platiti buď splátku nebo spláceti celý kapitál, kdy stran částky, již bude povinna splatiti, bude použíti rovněž předepsaného propočtu. Jest proto zřejmé, že žalovaná není v právu, když namítá, že má úroky platiti v částce kapitálového dluhu propočtené již nyní podle doložky, aniž by chtěla spláceti kapitál částkou 68581 Kč 55 h, protože, a to jest mezi stranami nesporné, dosud dluží zbytek 95000 Kč, z něhož má platiti úroky. Úroky ty jest ke každému dni jejich splatnosti vypočítati z částky 95000 Kč a teprve vypočtenou částku jejich převésti na dolary podle kursu 33,60, a pak opět podle kursu v den splatnosti na čs. koruny. V této souvislosti jest však řešiti další dvě otázky, zdali totiž žalovaná plativši dosud úroky z dlužné částky, aniž by se byla dovolávala propočítání podle doložky, neuznala tím, že doložka nemá platnosti, a nevzdala se práva dovolávati se doložky a propočítání podle ní. Tuto otázku jest zodpověděti záporně. Jestliže žalovaná, platíc úroky a snad, jak strany tvrdí, splácejíc i kapitál, jenž původně činil 215000 Kč, dosud nikdy se nedovolávala práva použití doložky ve svůj prospěch, není to ještě uznáním, že doložka neplatí, nebo vzdáním se jí pro celou budoucnost. Jde o úmluvu stran, při níž strany mohou, ale nejsou nuceny použíti výhod, jež se jim z ní podávají. Zrušení nebo stanovení neúčinnosti
Civilní rozhodnutí XVIII. 70 nějaké smluvní doložky vyžaduje výslovné nové úmluvy a souhlasu stran. Druhou otázkou jest, zdali žalovaná právem uplatňuje, že při dřívějším placení úroků v r. 1934 zaplatila plnou částku bez použití doložky, takže prý má nyní při splátce úrokové dne 1. ledna 1935 právo, aby si jednak propočítala kapitál podle doložky, pak i úroky z něho a konečně si srazila úroky v r. 1934 následkem nepoužití doložky přeplacené. Takový výklad by jednak odporoval dřívějším vývodům o doložce samé, jednak zásadě poctivého styku v tom směru, že dlužník — jenž platil úrok z celého dluhu jako svůj dluh, kteréž placení naproti tomu věřitel jako svou oprávněnou pohledávku přijal — by si dodatečně vzpomněl, že neměl a nemusel tolik platiti, protože nyní si vzpomíná na oprávnění vyložiti si jinak určitou doložku, a žádal vrácení domněle přeplacené částky, kterou přece dobrovolně plnil jako svůj závazek. Tu jest jistě na místě zásada, že to, co již splnil, a to v dobré víře obou stran, nemůže žádati zpět ani započítávati. Zbývá ještě zabývati se otázkou zásadní platnosti dolarové doložky a tu jest podotknouti k vývodům odpůrce žalované, že rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 14120, 14304 Sb. n. s. mají za podklad nájemní poměry, kdežto zde jde o zápůjčku, tedy naprosto rozdílné právní podklady, při čemž jest poukázati na to, že i znění doložek v oněch sporech bylo naprosto odchylné od doložky v tomto sporu. Zásadně vychází však i nejvyšší soud s hlediska, že jde při dolarových doložkách o soukromoprávní úmluvy, které jsou v první řadě rozhodující a nemohou býti změněny nějakým zákonným předpisem, pokud tento není kogentním. Za takový však nelze pokládati ani zákon čís. 25/34 Sb. z. a n., jenž stanovil jen, jakou sníženou hodnotu ryzího zlata má čs. koruna, a že tato nová koruna nahrazuje dosavadní měnovou jednotku v poměru 1:1. Tímto zákonem není tedy předepsáno, že by úmluvy stran se musely omeziti jen na československou korunu jako měnu a že by strany ve svých soukromoprávních ujednáních se nemohly sjednotiti na jiné měně nebo jiném základu svých peněžitých práv a závazků, čili zákon neomezil smluvní volnost stran, tím méně mohl pak zrušiti platnost již ujednaných a trvajících smluv. Nesouhlasí proto odvolací soud s právním názorem napadeného rozsudku, že ode dne platnosti zákona čís. 25/34 Sb. z. a n. dříve platné úmluvy se staly podle § 879 obč. zák. neplatnými. Mělo-li by tomu tak býti a tento zákon by měl podobný účinek, zřejmě dalekosáhlý, projeviti, byl by to zákonodárce určitě v zákoně samém jasně vyjádřil. Jde tu tedy v zásadě o dvoustrannou smlouvu, z níž pro obě strany vzešlo stejné právo a závazky. Pakli obě strany připoutaly touto smlouvou zápůjčku na měnu amerického dolaru, a to tak přesným způsobem, jak jej dlužní úpis vyjadřuje, musejí nésti důsledky tohoto svého jednání, projevující se ve změně nebo změnách kursu mezi americkým dolarem — a tu jest podotknouti k vývodům žalobkyně, že nejde v úpise o zlatý dolar — a čs. korunou. Tyto změny mohou býti jednou téže straně ke škodě, jindy k prospěchu a opačně druhé straně, což ovšem nese s sebou ráz takové úmluvy. Nelze však proto prohlásiti podobné smlouvy za neplatné a nezávazné, případně za zaniklé. Přes tento svůj právní názor nemůže však odvolací soud rozhodnouti ihned ve věci samé. První soud vzhledem na svůj odchylný právní názor vyhověl plně žalobě a uznal žalovanou povinnou, aby zaplatila celou zažalovanou pohledávku beze zřetele k propočítání podle doložky v dlužním listě. Vzhledem k právnímu názoru odvolacího soudu projevenému v tomto usnesení bude na prvním soudě, aby po pravomoci tohoto usnesení znovu jednal, a to v těchto směrech: Nemůže přihlížeti k tvrzení žalované, že v r. 1934 přeplatila na úrocích, zaplacených částkou 6660 Kč 10 h, něco na úroky splatné dne 1. ledna 1935, nýbrž bude mu vypočítati, kolik činí úroky z částky 95000 Kč splatné dne 1. ledna 1935, — protože nesplacení těchto úroků jest bezprostředním důvodem žaloby — tuto vypočtenou částku bude nutno přepočítati podle kursu 33,60 na dolary a pak zjistiti, kolik činí podle kursu platného dne 1. ledna 1935, jejž soud nezjistil vzhledem na své odchylné hledisko. Podle vypočtené takto částky jest pak zkoumati, zaplatila-li žalovaná dne 1. ledna 1935 na úrocích tolik, kolik zaplatiti měla podle tohoto propočtu, a zdali jest dán důvod okamžité splatnosti celého kapitálu. I co do výše kapitálu pak bude nutno prováděti týž propočet jako co do úroků, totiž dlužnou částku kapitálu ke dni splatnosti, nastalé následkem nesplnění závazku úrokového, přepočítati podle kursu 33,60 na dolary a částku dolarů podle kursu ke dni splatnosti na částku, kterou dlužnice má platiti na kapitále, kterouž jest pak rozsudkem — předpokládajíc, že se kapitál stal skutečně splatným — žalobkyni přiznati.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Pokud jde o dolarovou doložku, dlužno především přisvědčiti odvolacímu soudu, že čl. I, odst. 3 zákona ze dne 17. února 1934 čís. 25 Sb. z. a n. nebyly dotčeny valutové klausule smluvní, jako nebyly dotčeny ani obdobným zákonem ze dne 10. dubna 1919 č. 187 Sb. z. a n. v § 6, ani opatřením stálého výboru ze dne 7. listopadu 1929 čís. 166 Sb. z. a n., k němuž žalobkyně zvlášť poukazuje. V tomto opatření mluví se o kursu bankovek korunových, ukládá se ovšem Národní bance za povinnost udržovati onen kurs na úrovni podle tohoto opatření, čímž se připouští, že by jinak mohly nastati kursové diference. Nesejde na tom, že by snad prakticky valutové klausule pozbyly významu, kdyby se kurs bankovek opravdu na zákonné úrovni udržel. Po právní stránce nebyla však platnost soukromoprávních norem smluvních nijak dotčena, takové valutové doložky ani pro budoucnost nebyly zapověděny, ani se nestaly neplatnými podle § 879 o. z. o. a nadále zůstaly v platnosti jako lex contractus specialis. V souzeném případě měla klausule sloužiti k tomu, aby se podle ní vypočtlo na základě zvoleného kursu, kolik jednotek Kč má žalovaná platiti. Pro tento výpočet i nadále zůstala v platnosti relace kursovní podle doložky. Odvolací soud správně také vyložil, že tato smluvně určená základna výpočtu platila stejně pro obě strany a proti každé z nich. V tom směru je dolarová doložka jasná. Žalobkyně k ní svolila, protože pokládala dolar za platidlo stabilní hodnoty, kdežto Kč měla za labilní. Ovšem neuvedla vůbec důvodu pro svou nedůvěru v tuzemskou měnu a pro větší důvěru v dolar. I když snad přesvědčení o stabilitě dolaru bylo obecné, nebylo lze ani v době sjednání smlouvy — hledíc k světovým hospodářským poměrům — po-
70* kládati za vyloučeno, co pak skutečně nastalo, totiž pokles dolaru. I když šlo o událost nepředvídanou, nebyla to událost nepředvídatelná, tak jako nebylo opravdového důvodu k pochybnosti o události hodnoty Kč. Žalobkyně se chtěla zabezpečiti proti poklesu hodnoty tuzemské měnové jednotky; k dosažení toho mohla žalobkyně použíti prostředku, který považovala za vhodný. Za souhlasu druhé strany užila k tomu dolarové doložky, což učinila na své nebezpečí. Mohlo tu jíti jenom o vnitřní přesvědčení žalobkynino, které však nemá právního účinku. Obě strany musily počítati s obojí možností, jestliže některá z nich — najmě žalobkyně — počítala s možností pouze jedinou, činila tak na vlastní nebezpečí. Nebyla nucena dáti přednost cizí měně, učinila-li však výši plnění žalované do budoucna závislou na kursu dolaru, musí nésti toho následky. Žalobkyni lze přisvědčiti v tom, že v zásadě může býti hodnoceno jako ukazovatel pravé vůle stran také to, jak si strany po smlouvě vedly. Právem hleděl k tomuto jednání odvolací soud, pokud šlo o dosah skutečnosti, že žalovaná zaplacení prémií nevykazovala a že žalobkyně z toho splatnost půjčky nedovozovala, tu nešlo o nějaké otázky právnické, nýbrž spíše o úvahy hospodářské. V otázce výkladu a dosahu valutové klausule však šlo o velice závažné pochybnosti také v otázkách právních, které se staly předmětem různých úvah, jak to uvádí sama žalobkyně, v nichž vyslovovány byly různé názory. Jestliže se za těch poměrů žalovaná v jednom určitém případě splátky rozhodla proto, že požadavky žalobkyniny uspokojila, nelze z toho za daných poměrů s hlediska § 863 o. z. o. vůbec nic usuzovati, když pro své jednání v tomto smyslu mohla žalovaná míti důvody docela jiné, než že by chtěla také v zásadě přistoupiti na výklad žalobkynin. Tím méně lze v tom spatřovati nějaké uznání pro celou budoucnost. Žalobkyně vytýká mezi jiným, že prý se odvolací soud nezabýval její námitkou nepřípustnosti dolarové doložky s hlediska předpisů upravujících úrokovou míru. Míní pak, že prý by dolarová klausule dávala alespoň možnost, že by věřitel na základě ní mohl žádati na úrocích více, než kolik by směl ve smyslu oněch zákonů žádati podle nominální hodnoty. Netřeba zde však řešiti tyto otázky z čistě teoretických předpokladů, tedy jenom teoreticky a podle možností, když v souzeném případě žalobkyně sama zastává stanovisko, že nežádá více, než kolik smí požadovati podle oněch úrokových zákonů, a když je v konkrétním případě zřejmé, že na tom nemůže měniti nic ani stanovisko žalované strany, která právě také co do úroků dovozuje jejich požadované snížení oné dolarové klausule.

Citace:

Čís. 15638.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 1130-1134.