NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 17195.

Částky určené jak k umoření, tak i k zúročení jistiny, zadržené déle než tři léta přede dnem příklepu, nelze přikázati v pořadí jistiny, nýbrž jen v mezích jistoty (kauce) pro vedlejší závazky; jen tehdy, uvede-li a doloží-li věřitel, kolik z přihlášených anuit připadá na úmor jistoty, může býti tato část anuit přikázána v pořadí kapitálu.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1939, R I 1556/38.)
Srov. rozh. č. 14413 Sb. n. s.">rozh. č. 14413 Sb. n. s. Vymáhající věřitelka Městská spořitelna v P. přihlásila k roku o rozvrhu nejvyššího podáni za dům čp. 1188 v P., exekučně prodaný a přiklepnutý při dražbě konané dne 27. června 1938, svoji pohledávku ve zbytku původní jistiny 84570 Kč 22 h a dále anuity pololetně splatné, počínajíc dnem 31. března 1933 i s příslušnými úroky z prodlení, dlužné poštovné a pojistné kromě 'útrat. Exekuční soud přikázal vymáhající věřitelce část jistiny a v jejím pořadí anuity s úroky z prodlení jen za poslední tři léta před příklepem a útraty, kdežto anuity s úroky z prodlení za dobu delší než tři léta před příklepem přikázal jí v mezích zřízené jistoty (kauce) za vedlejší závazky. Rekursní soud potvrdil napadené usnesení. Důvody: Vymáhající věřitelka napadá usnesení exekučního soudu jen potud, pokud jí byly přiznány anuity s úroky z prodlení, poštovné a pojistné v mezích jistoty za vedlejší závazky, a vytýká, že se tak stalo neprávem, že i právě uvedené položky měly jí býti přiznány v pořadí jistiny, a to proto, že nikdo proti přihlášené pohledávce při rozvrhovém roku nepodal odpor, že anuity, jež jsou splátkami na jistinu, byly včas zažalovány a dokonce v exekuci, o niž jde, vymáhány. Leč všechny tyto výtky nejsou oprávněné, neboť prvý soud stěžovatelce pojistné a poštovné v rámci kauční hypotéky za vedlejší závazky přiznal a 6% úroky jí právem nepřiznal proto, že stěžovatelka neosvědčila podle § 210 ex. ř. nárok na mě. Co se týká výtky, že měly býti stěžovatelce přisouzeny anuity i za dobu starší než tři léta před příklepem, je sice správné, že podle judikatury (srov. rozh. č. 14413 Sb. n. s.">rozh. č. 14413 Sb. n. s.) se předpisy § 216, odst. 2, ex. ř. a § 18 knih. zák., pokud poskytují jen tříletým zadrženým a opětujícím se dávkám stejné pořadí s právem Samým, nevztahují na anuity. Proto starší anuity než tříleté požívají pořadí jistiny, pokud nejsou podle § 1480 obč. zák. promlčeny. K promlčení nutno přihlížeti jen k námitce strany. Dále je sice pravda, že při rozvrhovém roku nepodal nikdo proti stěžovatelčině přihlášce odpor, ač byly uplatňovány anuity starší než tři léta před příklepem, avšak stěžovatelce nárok na ně v pořadí jistiny nenáleží. Otázku, zda knihovní pohledávku jest přikázati v pořadí s jistinou, nebo v mezích jistoty pro vedlejší závazky, jest posuzovati podle § 216, posl. odst., ex. ř., jenž je předpisem velícím a k němuž musí soud přihlížeti z úřadu, nehledíc na to, zda odpor byl podán, nebo ne, z důvodů rozh. č. 14413 Sb. n. s.">rozhodnutí č. 14413 Sb. n. s. vyplývá, že v právním smyslu jest rozměti anuitami jen ty částky, které jsou podle § 192, III. dílčí novely k obč. zákonu určeny k umoření jistiny. Stěžovatelka však v přihlášce ze dne 3. června 1938 nerozlišuje, kolik z anuity připadá na skutečný jistinný úmor, který není vázán tříletou lhůtou, a kolik na úroky z jistiny. To je nejlépe zřejmé z toho, že stěžovatelka ve své přihlášce kromě anuit požaduje toliko úroky z prodlení z jednotlivých anuit, nedomáhaly se však přikázání úroků z jistiny. Poněvadž tudíž přihláška není řádně individualisována, aby z ní bylo zřejmé, kolik připadá jen na kapitálové úmorové splátky, nemá přihláška ta náležitosti § 210 ex. ř., a proto právem také první soud stěžovatelce požadované anuity v pořadí s jistinou ani přiznati nemohl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dovolací soud schvaluje napadené usnesení z jeho správných, skutkovému stavu a zákonu odpovídajících důvodů, k nimž hledě na vývody dovolacího rekursu dodává toto: Ustanovení § 216, posl. odst., ex. ř., podle něhož lze v pořadí jistiny přikázati jen úroky, které nejsou zadrženy déle tří let přede dnem příklepu, jest předpisem velícím, k němuž musí rozvrhový soud přihlíželi z úřadu, i když nebyla námitka z něho plynoucí vznesena v odporu některého účastníka rozvrhu (srov. rozh. č. 14413 Sb. n. s.">rozh. č. 11624 Sb. n. s.). O použití řečeného předpisu jde v souzené věci, pokud se stěžovatelka domáhá, aby jí byly v pořadí jistiny přikázány anuity splatné do 27. června 1935. Jak vysvítá z přihlášky samé, skládají se uvedené anuity nejen z částek určených k umoření jistiny, jež jediné má rozh. č. 14413 Sb. n. s.">rozhodnutí č. 14413 Sb. n. s. na mysli, nýbrž též z úroků z jistiny, které jsouce déle tří let přede dnem příklepu zadrženy nemohly býti přikázány v pořadí jistiny podle § 216, posl. odst., ex. ř., nýbrž jen v mezích jistoty pro vedlejší závazky. Bylo proto na stěžovatelce, chtěla-li, jak bylo jejím právem, míti část anuit připadající na úmor jistiny přikázanou mimo meze oné jistoty v pořadí jistiny, aby v přihlášce uvedla a doložila, kolik z přihlášených anuit připadá na úmor kapitálu a kolik na úrok. ježto tak neučinila, mohly býti celé anutiy do 27. června 1935 přikázány jen v mezích jistoty pro vedlejší závazky, poněvadž pro přikázání nad tento rámec nebylo formálního podkladu ve smyslu § 210 ex. ř.

Citace:

č. 17229. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 160-161.