Čís. 17450.

Věřitel může se proti zemědělskému dlužníku, nedodrží-li dlužník splátky podle § 13 vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n. nebo neplatí úroky podle § 16 dotč. vlád. nař., domáhati zaplacení celého zbytku pohledávky jen, zaslal-li dlužníku předem upomínku upravenou ve smyslu § 20 dotč. vlád. nař. Takovou upomínku nenahrazuje ani žaloba ani exekuční návrh.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1939, Rv I 774/39.)
Žalovaná vede proti žalobcům exekuci vnucenou dražbou povolenou dne 25. října 1938 k dobytí pohledávky 2000 K. Na tuto pohledávku zaplatili žalobci žalované dne 25. ledna 1937 300 K a dne 10. dubna 1937 rovněž 300 K, celkem 600 K. Vymáhaná pohledávka se stala splatnou před 1. lednem 1936. Žalobci přednesli, že jsou zemědělci. Poněvadž vymáhaná pohledávka, ježto nepřesahuje 10000 K, vznikla a stála se splatnou před 1. lednem 1936, mají nárok na úlevy podle vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n., podle něhož nemají věřiteli platiti více jak pravidelné čtvrtletní splátky v částce 200 K počínajíc dnem 1. října 1936. Tyto splátky skutečně zaplatili. Nebyli také žalovanou podle § 20 řeč. vlád. nař. o zaplacení upomenuti a úlev podle tohoto vládního nařízení se nevzdali. Domáhají se proto podle § 35 ex. ř. vyslovení nepřípustnosti exekuce proti nim žalovanou vedené. Prvý soud vyhověl žalobě. Odvolací soud zamítl žalobu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalovaná namítá opětně ještě v dovolací odpovědi proti žalobnímu nároku, že se domáhala zaplacení pohledávky, o kterou tu jde, již za platnosti vl. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n. o zemědělských úlevách; že tedy žalobci mohli tyto zemědělské úlevy uplatňovati již v onom sporu, což neučinili, a s námitkou touto přišli až v tomto sporu, podávajíce žalobu o nepřípustnosti exekuce podle § 35 ex. ř. Podle tohoto ustanovení zákonného lze však uplatniti jen námitky spočívající na okolnostech nárok zrušujících nebo zastavujících, které nastaly teprve po vzniku exekučního titulu a proto dovolatelé ztratili možnost uplatňovati zemědělské úlevy v exekučním řízení. S tímto názorem žalované však nelze souhlasiti. Nejvyšší soud vyslovil a blíže také odůvodnil již v rozhodnutích č. 15501 a 15549 Sb. n. s. zásadu, že zemědělský dlužník nárok na úlevy při splácení pohledávky podle vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n. nemusí uplatňovati již ve sporu; nejvyšší soud také již rozhodl, že zemědělský dlužník může, — aniž mu v tom brání exekuční titul, o který se pohledávka v exekuci proti němu dobývaná opírá, — uplatňovati skutečnost odůvodňovací nárok na poskytnutí zemědělských úlev jako skutečnost nárok zastavující také žalobou o nepřípustnost exekuce podle § 35 ex. ř. za exekučního řízení (srovnej k tomu rozhodnutí č. 15757 a 17023 Sb. n. s.), nevolí-li cestu návrhu na odklad exekuce podle § 27 vládního nařízení č. 250/1935 Sb. z. a n. Po stránce právní jde v dovolání o výklad ustanovení § 20 vládního nařízení č. 250/1935 Sb. z. a n. Dovolatelé dovozují dovolacím důvodem podle § 503 č. 4 c. ř. s., že výklad, který dal odvolací soud tomuto ustanovení, že totiž ustanovení toto se týká jenom těch splátek, které nebyly dosud splatné, není správný. S dovolateli je souhlasiti. Podle § 20, odst. 1 vládního nařízení č. 250/1935 Sb. z. a n. může se věřitel, nedodrží-li dlužník splátky podle § 13 tohoto vládního nařízení nebo neplatí-li úrok podle § 16 tohoto vládního nařízení, — ač byl věřitelem doporučeným dopisem se zpátečním lístkem nebo dopisem na potvrzení daným upomenut a v upomínce mu byla poskytnuta dodatečná lhůta nejméně šesti neděl, — domáhati zaplacení celého zbytku pohledávky s příslušenstvím. Nemůže tedy věřitel podle tohoto zákonného ustanovení vésti vůbec exekuci, nezaslal-li dlužníkovi předem upomínku toho obsahu, jak uvedeno, — ať jde o splátky již splatné či jen o splátky, k jejichž splatnosti má teprve dojíti. Neboť účelem tohoto výjimečného ustanovení, daného zřejmě ve prospěch zemědělských dlužníků, zajisté bylo upozorniti liknavého dlužníka, aby se v době přiměřené postaral o zaplacení splátky, aniž by byl náhle vystaven bez dalšího hned při splatnosti splátky krokům exekučním spojeným s výlohami, ztěžujícími pak ještě více jeho hospodářsky již beztoho neutěšené postavení. Takovou zvláště dotčeným vládním nařízením upravenou upomínku nemůže ovšem nahraditi v souzeném případě žaloba nebo exekuční návrh. Vždyť v ustanovení § 21 cit. vládního nařízení se mluví přece o tom, že i sporná pohledávka je účastna zemědělských výhod a určuje se tam doba, kdy nastává závazek dlužníka k splátkám po pravoplatnosti rozhodnutí o takové pohledávce, a exekuční návrh sám neposkytuje dlužníkovi dodatečnou lhůtu k plnění, jak ji stanoví § 20 cit. vládní nařízení, nýbrž zasahuje již hned do jeho majetkové podstaty. Nepřichází proto v úvahu ani obdoba s ustanovením § 67 vyr. ř., na kterou poukazuje dovolatelka, majíc tu na zřeteli rozhodnutí nejvyššího soudu č. 12562 Sb. n. s. Správnosti shora uvedeného názoru nasvědčuje i ustanovení § 27, odst. 1 vládního nařízení č. 250/1935 Sb. z. a n., podle něhož exekuce k vymožení pohledávek, pro které příslušejí zemědělskému dlužníkovi úlevy, budou na návrh dlužníka odloženy, pokud bude dlužník řádně plniti splátky a úroky, k nimž je zavázán, a teprve nastane-li ztráta lhůt podle §§ 19 a 20 cit. nařízení, může věřitel navrhnouti, aby se v exekuci pokračovalo. Poněvadž bylo nesporné, že žalovaná neposlala dovolatelům takový upomínací dopis, jak má na zřeteli ustanovení § 20 cit. vládního nařízení, vedla exekuci proti dovolatelům neoprávněně a první soud právem proto prohlásil tuto exekuci za nepřípustnou.

Citace:

Čís. 17450. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 572-574.