NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 1858.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Pokus přečinů podle §u 8 tr. zák. a §§ 14 čís. 2, 15 čís. 2 zákona. Úmysl rozšiřovati závadné letáky může tu býti i tehdy, činil-li pachatel vykonání zamýšleného rozšiřování závislým na tom, nebudou-li zabaveny (§ 10 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 14. ledna 1925, Zm I 615/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 4. srpna 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečiny podle §u 8 tr. zák. a §u 14 čís. 2 a 15 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Právně mylným jest názor zmateční stížnosti, že čin, z něhož jest stěžovatel viněn, jest beztrestným, jelikož, nehledě k tomu, že jde toliko o jednání přípravné, stěžovatel o své újmě od pokusu upustil, ježto prý předpokládal, když mu letáky byly tiskárnou odevzdány, že již jsou státním zastupitelstvím censurovány; jakmile se dozvěděl, že tomu tak nebylo, letáky prý dobrovolně ještě před zabavením jich tiskaři vrátil, v úmyslu, by znovu je odnesl teprve, nebudou-li mezi tím zabaveny. Podle §u 10 tr. zák. počíná při trestných činech, spáchaných tiskem trestnost činu — tedy alespoň pokusu — i pro autora a vydavatele odevzdáním díla, jež má býti rozmnoženo, do tisku. Zákonodárce tedy již v tomto jednání spatřuje čin vedoucí ke skutečnému vykonání. Ostatně nalézací soud výslovně zjišťuje, že stěžovatel tak jednal v úmyslu, by vytištěné letáky rozšiřoval, a stěžovatel sám doznává, že jeho úmysl nesl se k tomu, by vytištěné letáky rozšiřoval, nenarazí-li na překážku zabavení u státního zastupitelství. Nelze proto tvrditi, že tu vůbec nebylo úmyslu, by letáky byly rozšiřovány, nýbrž stěžovatel činil, vykonání zamyšleného rozšiřování jen závislým na tom, budou-li letáky zabaveny čili nic. Podle řečeného a vzhledem k §u 10 tr. zák. nelze tedy mluviti o pouhém jednání přípravném; jest nepochybným, že jde již o jednání pokusné, t. j. jednání, projevující měrou, nepřipouštějící vážných pochybností, opravdové rozhodnutí k trestnému činu. Avšak nemůže býti řeči o tom, že jde o dobrovolné ustoupení od pokusu. Stěžovatel nikdy netvrdil, že od svého úmyslu, letáky, o něž jde, rozšiřovati, upustil a že je vrátil tiskaři jen proto, aby byly zabaveny a nemohly býti rozšiřovány. Zabavení není okolností závislou na vůli stěžovatelově. Jednání jeho bylo by vedlo podle doznání jeho a zjištěného úmyslu jeho k rozšiřování letáků a tím k dokonání přečinů mu za vinu kladených, kdyby státní zastupitelsví z jakéhokoliv důvodu bylo opomenulo letáky zabaviti. Jest ovšem správné, že by vrácení a pak následující zabavení jich u tiskaře bylo bývalo příčinou, že k rozšiřování a tedy k dokonání trestných činů nedošlo. Než zabavení stalo se mimo vůli obžalovaného a nemůže proto býti řeči o tom, že od dokonání činu o své újmě upustil dříve, než škodlivý výsledek mohl nastali. Jest tedy úplně lhostejno a nebylo proto na soudu, by zjistil, zdali shora uvedená obhajoba obžalovaného odpovídá pravdě čili nic, když bylo nepochybně zjištěno, že obžalovaný na svém úmyslu, letáky rozšiřovati trval, byť i jen za předpokladu, nezabrání-li mu v tom konfiskace, tedy okolnost na jeho vůli nezávislá. Právem tedy nalézací soud, zjistiv též veškeré ostatní náležitosti skutkové povahy přečinů mu za vinu kladených, uznal stěžovatele vinným ve smyslu §u 8 tr. zák. a §u 14(2) a 15(2) zákona na ochranu republiky.

Citace:

č. 1858. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 39-40.