NPD documents search: Váž. tr., 12 (1930)

Čís. 9206.

Výpověď z nájmu jest považovati za žalobu.
Právo dáti nájemníku výpověď v obvyklých výpovědních lhůtách anebo podle nájemní smlouvy přísluší za vnucené správy i majiteli domu, děje-li se tak za souhlasu vnuceného správce v zájmu vnucené správy. Lhostejno, že souhlas vnuceného správce nebyl prokázán hned při podání výpovědi, nýbrž až za sporu do vynesení rozsudku prvého soudu.
(Rozh. ze dne 25. září 1929, Rv II 600/29.)
Pronajímatel dal nájemci soudní výpověď z bytu v čase, kdy byl dům pod vnucenou správou. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti, odvolací soud výpověď zrušil. Důvody: Řízení v rozepřích ze smlouvy nájemní a pachtovní jest vázáno zvláštními formálními předpisy. Jednak jest zákonem přesně označen obsah výpovědi soudní a mimosoudní (§§ 562, 565 c. ř. s.), jednak náleží od- půrci vypovídající strany, by přednesl u soudu veškeré námitky do lhůty § 562 c. ř. s., jinak jsou opožděny. Z těchto ustanovení vysvítá, že výpověď nelze považovati za žalobu, takže změna nebo doplnění výpovědi za řízení o námitkách jest nepřípustná. Mezi stranami jest nesporno, že dům, v němž jest sporný byt, jest pod vnucenou správou. Podle § 111 ex. ř. jest v takovém případě vyhraženo právo výpovědi vnucenému správci. V projednávaném případě nevysvítá ani ze žádosti o výpověď z bytu ani ze soudní výpovědi na základě této žádosti, že výpověď byla dána jménem nebo z rozkazu vnuceného správce. Z důvodů shora uvedených nelze tento nedostatek dodatečně odstraniti za řízení o námitkách proti této výpovědi.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by o odvolání dále jednal a znova rozhodl. V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Dovolání, opírajícímu se o dovolací důvody čís. 2, 3 a 4 § 503 c. ř. s., nelze upříti oprávnění. Podle § 99 ex. ř. zpraví exekuční soud, jakmile povolí vnucenou správu, majitele nemovitosti o tom, že se má zdržeti všelikého nakládání s užitky exekucí zastiženými a že nesmí se účastniti správy, vedené správcem, proti jeho vůli. Správce nabývá vnucenou správou práva spravovati nemovitost, bráti z ní užitky a výnos a předsebráti právní jednání potřebná k provedení vnucené správy (§ 109 ex. ř.). Na smlouvu nájemní nemá však vnucená správa vlivu (§ 111 ex. ř.). Z toho jest zjevno, že právo, dáti nájemníkovi výpověď v obvyklých termínech výpovědních aneb v mezích ustanovení nájemní smlouvy, přísluší vnucenému správci, tím není však ještě vyloučeno, by výpověď nemohl dáti i majitel domu (dlužník), děje-li se tak za souhlasu vnuceného správce v zájmu vnucené správy. O takový případ tu právě jde. Žalobce vypověděl jako majitel domu, stiženého vnucenou správou, nájemníka, žalovaného, pro neplacení nájemného za souhlasu vnuceného správce. Nevadí, že souhlas vnuceného správce nebyl prokázán hned při podání výpovědi, nýbrž až za sporu, stačí, že se tak stalo před vynesením rozsudku soudu první stolice, takže námitka nedostatku aktivního oprávnění žalobcova ke sporu byla právem prvním soudem zamítnuta. Právní názor odvolacího soudu, že výpověď nelze považovati za žalobu, jest mylným, neboť § 571 druhý odstavec výslovně stanoví, že jest vypovídatele považovati za žalobce, a v motivech k § 560 с. ř. s. se uvádí, že jest o to pečovati, by rozdíl mezi výpovědí a žalobou při ústním jednání byl odstraněn. Odvolacímu soudu nelze tedy dáti za pravdu, pokud upírá žalobci oprávnění k žalobě.

Citace:

č. 9206. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 303-304.