NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 2

Čís. 135.

Čtrnáctidenní lhůta, stanovená v § 575 c. ř. s. pro žádost za nucené vyklizení najatého neb pachtovaného předmětu, počíná se dnem po pravomoci exekučního titulu, pokud se týče pro ten případ, když lhůta k plnění а k právní moci jest stejná a opravný prostředek podán nebyl, dnem po doručení rozsudku.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1919, R I 145/19.)
Na základě pravoplatného rozsudku, jímž bylo nájemci nařízeno, by se z najatého bytu neprodleně vystěhoval, žádal pronajimatel o nucené vyklizení bytu toho, kterémuž návrhu prvý soud (okresní soud na Král. Vinohradech) vyhověl. — Rekursní soud (zemský soud v Praze) zamítl návrh pronajimatelův. Důvody: Výpověď soudní i mimosoudní, dále příkaz dle § 567 c. ř. s. vydaný, proti nimž námitky v čas podány nebyly, jakož i, jak se samo sebou rozumí, rozsudky k námitkám neb žalobě vydané, jimiž byla povinnost k odevzdání nebo převzetí věci najaté (pachtované) žalovanému pravoplatně uložena, jsou tituly exekuční (§§ 1, č. 1, 4, 18 ex. ř.). Exekuce může býti povolena, jakmile vypršela lhůta, ve které měl býti předmět zcela neb z části vyklizený odevzdán (§ 573 posl. odst.). Pro exekuci na základě shora zmíněných titulů exekučních platí však obmezení v tom směru, že tyto tituly pozbudou s výhradou výroku o náhradě nákladů soudních platnosti, jestliže, ve 14 dnech potom, kdy mělo nastati úplné vyklizení neb převzetí, nebude navržena exekuce (§ 575 odst. 3). Čtrnáctidenní lhůta k vyklizení bytu uplynula tu, ježto rozsudek doručen byl stěžovateli dne 23. února 1919, dnem 8. března 1919. Již dnem následujícím pozbyl tu již rozsudek platnosti, následkem čehož nebylo exekučnímu návrhu, teprve dne 16. března 1919 podanému, lze vyhověti.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu vymáhající strany vyhověl a obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Ustanovení § 575 posl. věty c. ř. s., dle něhož pravoplatná výpověď nebo příkaz k odevzdání nebo převzetí věci najaté, jakož i pravoplatné rozsudky o námitkách vydané s výhradou výroku o náhradě nákladů soudních, pozbývají platnosti, nebyla-li do 14 dnů potom, kdy mělo nastati úplné vyklizení nebo převzetí, navržena exekuce, lze vykládati jen v ten smysl, že tento následek nastává teprve tenkráte, když strana oprávněná, ač za exekuci žádati mohla, přece ve lhůtě čtrnáctidenní tak neučinila. Toto ustanovení jest totiž jednak důsledkem § 569 c. ř. s., jednak jest patrno, že lhůta, jejíž uplynutím právo k vedení exekuce zaniká, nemůže se počíti dříve, než exekuci vésti lze. Proto stanoví také § 409 odst. 3 c. ř. s., že lhůta l plnění v rozsudku stanovená počíná se dnem po právní moci rozsudku. Pouze pro ten případ, když lhůta k plnění а k právní moci jest stejná a když opravný prostředek podán nebyl, lze v zájmu osoby z exekučního titulu oprávněné uznati, že lhůta k plnění nastává již doručením exekučního titulu, poněvadž strana povinná, nepodá-li opravného prostředku, má plniti. Je-li však lhůta k plnění kratší než lhůta k opravným prostředkům, nemůže lhůta k plnění končiti se dříve než lhůta poslednější (tak i dobré zdání nejvyššího dvoru soudního v zodpovědění otázek k § 409 с. ř. s., poněvadž rozsudky a usnesení jsou dle § 1 č. 1 ex. ř. exekučními tituly pouze tenkráte, když proti nim další pořad stolic jest vyloučen, aneb nepřísluší alespoň opravný prostředek exekuci ukládající. Proto stanoví také § 573 posl. odst. c. ř. s., že exekuci k vyklizení lze povoliti pouze na základě pravoplatných rozsudků, když lhůta k úplnému vyklizeni prošla. Bylo-li tedy zde, jak obě strany souhlasně udávají, v rozsudků žalované dne 22. února 1919 doručeném, vyřknuto, že vyklizení bytu se má státi ihned, a šlo-li, jak strana povinná v rekursu tvrdí, o odvolací lhůta 8 dnů, skončila lhůta k vyklizení uplynutím lhůty odvolací, tedy dne 2. března 1919 a další čtrnáctidenní lhůta v § 575 posl. odst. c. ř. s. stanovená trvala do 16. března 1919. Byla-li lhůta odvolací, jak tvrdí strana vymáhající, 14 dnů, končila se lhůta k vyklizení teprve dne 8. března 1919 a další lhůta čtrnáctidenní teprve dne 22. března 1919. V obou případech byl tedy návrh na vyklizení dne 16. března 1919 podán včas, pročež bylo mu prvým soudem právem vyhověno. Slušelo tedy usnesení soudu rekursního změniti a usnesení soudu prvého obnoviti.

Citace:

č. 135. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 280-282.