Čís. 9468.Odkazovník může uplatňovati proti dědici nárok z odkazu ohledně jednotlivých věcí z pozůstalosti jen žalobou o plnění, nikoliv žalobou určovací. (Rozh. ze dne 18. prosince 1929, Rv II 264/29.)Žalobkyně domáhala se proti přihlásivší se dědičce, by bylo uznáno právem, že jí přísluší jako odkazovnici nárok z odkazu ohledně jednotlivých nemovitostí a svršků z pozůstalosti. Procesní soud prvé stoliceuznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Žalobkyně domáhá se toho, že jí podle obsahu poslední vůle zůstavitelky přísluší jako odkazovnici nárok z odkazu ohledně jednotlivých nemovitostí a svršků z pozůstalosti. Leč jediné vhodnou a právně přípustnou žalobou pro nárok ten byla žaloba o plnění, an odkazovník může podle § 685 obč. zák. žádati vydání odkázaných jednotlivých věcí, o něž i ve sporu jde, ihned. Ve sporu tom byla by pak otázka platnosti poslední vůle otázkou předběžnou. Žalobkyně podala však žalobu o určení. Podle § 228 c. ř. s. jest žaloba o zjištění zásadně vyloučena všude tam, kde lze ihned žalovati o plnění, neboť nemůže míti právní zájem na brzkém soudním zjištění určitého právního poměru ten, kdo si nároky z právního poměru může ihned pořadem práva vymáhati. Žalobkyně nemůže opodstatniti zájem na žádaném zjištění ani poukazem k ustanovení § 178 nesp. říz., poněvadž rozsudkem odsuzujícím žalovanou k vydání odkázaných věcí, bude úplně nahraženo potvrzení pozůstalostního soudu ve smyslu § 178 nesp. říz. Projednávaná žaloba jsouc podle svého konečného návrhu jen žalobou o zjištění, jest podle § 228 c. ř. s. zřejmě nepřípustná a právem ji odvolací soud z tohoto důvodu zamítl.