NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 13643.

Jest na přejímateli obchodu (§ 1409 obč. zák.), by podnikl vše, co podle okolností případu lze rozumně na něm požadovati, by se obeznámil se stavem podniku, který přejímá, a to nejen po stránce aktiv, nýbrž i pasiv. Jen, zachoval-li tuto péči a přes to o podnikovém závazku nezvěděl, jest prost ručení.
(Rozh. ze dne 14. června 1934, R I 530/34.)
Žalovaní převzali obchod s uhlím od Z-a, jenž dlužil žalující firmě P., velkoobchod s uhlím, zažalovaný peníz. Žalobu o zaplacení proti žalovaným odůvodňoval žalobce tím, že žalovaní musili věděti o dluzích u žalující strany, souvisejících s podnikem Z-ovým, neboť v době, kdy žalovaní přejímali obchod, vedla žalující strana proti Z-ovi exekuci, při čemž na obecním úřadě v Č. byly vyvěšeny dražební edikty, že státní dráhy činily námitky z podnětu staničního úřadu proti dražbě kůlny stojící na drážním pozemku, že i ze zápisu Z-a se mohli žalovaní dověděti o tom, že účty žalující strany nejsou zapraveny. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Na straně žalující jest, by prokázala, že přejímatel podniku o vymáhání dluhu věděl nebo věděti musel, t. j. o nichž by věděl, kdyby při přejímání dbal normální pozornosti (§ 1297 obč. zák.). Přejímatel nemá však povinnost informační, nemá povinnost dotazovati se prodavatele, zda na podniku jsou dluhy a jaké. Přes to však strana žalovaná, jak zjištěno, se Z-a dotazovala po dluzích podniku, a tento ji ujistil, že kromě dluhu fě Č. Kč 17000 a fě W. Kč 8000, jiných dluhů nemá. Tudíž šetřila strana žalovaná normální péče, ana šla nad svoji povinnost. Vždyť platí zásada poctivého obchodního styku (§ 863 obč. zák.) a, jestliže strana žalovaná uvěřila Z-ovi, nelze ji tuto důvěru vytýkati, zvláště ano není ani tvrzeno, že tu byl důvod k nedůvěře. I když byla před nebo v době převzetí na obecní desce vyhláška o exekuci proti Z-ovi, nemá tato vyhláška v sobě předpoklad všeobecné notoričnosti, a kdyby strana žalující tvrdila, že žalovaná její obsah znala, musila by to dokázati. Strana žalovaná neměla povinnost informační, a tudíž nemusila se dotazovati na staničním úřadě v Č. o stavu podniku Z-ova. Strana žalovaná neměla povinnost vyžadovati od Z-a jeho obchodní spisy, a tento pak ani nebyl povinen je vésti nebo vydati, když není ani tvrzeno a prokázáno, že byl protokolovaným obchodníkem. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Odvolatelka, provádějíc odvolací důvod nesprávného posouzení právního, vytýká především, že napadený rozsudek vychází z nesprávného právního názoru, že přejímatel nemá povinnost informační a nemá povinnost dotazovati se prodavatele, zda na podniku jsou dluhy a jaké. Odvolatelka dále uvádí že, kdyby byl správný názor napadeného rozsudku, by ustanovení § 1409 obč. zák. nemělo vůbec praktického významu, neboť nelze mimo případy, kdy to přejímatel sám doznal, nikdy prokázati, že přejímatel o dluzích věděl. Tato výtka odvolatelky jest důvodná. Již rozhodnutí čís. 4259 sb. n. s. vysvětlilo, co jest rozuměti slovy »znáti musil«, v ten rozum, že jest tím rozuměti »nevědomost spočívající v zanedbání povinné péče« po rozumu § 1297 obč. zák. a čl. 282 obchod. zák. a že odpověď na otázku, zda žalovaný o dluhu věděti musil, jest výsledkem právního uvažování a odvození logických závěrů ze zjištěných okolností. Prvý soud zjistil a odvolací soud zjištění jeho jako správná přejímá, že strana žalovaná se Z-a dotazovala po dluzích podniku a že tento ji ujistil, že kromě dluhů fě Č. Kč 17000.— a fě W. Kč 8000.— jiných dluhů nemá. Poněvadž při přejímání obchodu jest vzhledem k důsledkům ustanovení § 1409 obč. zák. věcí povinné péče a opatrnosti přejímatele, by hleděl zjistili, zda prodatel obchodu má obchodní dluhy a v jaké výši, kázala opatrnost, by se žalovaní, když jim prodatel řekl, že kromě uvedených dluhů, jiných dluhů nemá, přeptali na tyto poměry, dali si předložiti průkazy o tom, že dluhy jsou zaplaceny, by se zajistili zadržením částky trhové ceny nebo jinakým způsobem pro případ, že by tomu tak nebylo. Opatrnost byla tu na místě, tím spíše, an Z. ve smlouvě ze dne 2. prosince 1932 sám prohlašoval, že případné pohledávky jiných stran proti němu sám ponese a k tomu se kupní smlouvou zavázal. Žalovaní měli možnost vyzvati Z-a, by jim předložil účty firem uhlí dodávajících, jichž jména snadno mohli zjistiti. Mohli od něho též žádati, by jim předložil potvrzení o zaplacení účtů, kteréžto potvrzenky zajisté by míti musel i když, jak se tvrdí, obchodní knihy nevedl. Když žalovaní této opatrnosti nešetřili, jest o nich vzhledem k obdobě § 33 konk. ř. říci, že dluhy při náležité opatrnosti seznati museli a zodpovídají za nedostatek této opatrnosti podle § 1409 obč. zák. a jsou proto právi z dluhů těch, byť i o nich nevěděli.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Podle § 1409 obč. zák. jest přejímatel podniku bez újmy dalšího ručení zcizitelova přímo zavázán věřitelům za dluhy náležející k podniku, které při odevzdání znal nebo znáti musil. Jde tedy o to, zda žalovaní, přejímajíce obchod Z-ův, věděli o žalobcově obchodní pohledávce za předatelem podniku, jak bylo tvrzeno v žalobě. V tom ohledu nebyly zjištěny okolnosti, z nichž by bylo lze usuzovati na přímou vědomost žalovaných o dluhu. Jest proto dále uvážiti, zda žalovaní při vynaložení povinné péče (§ 1297 obč. zák. a čl. 282 obch. zák.) mohli o tomto dluhu zvěděti, neboť to je smysl zákonného obratu »znáti musil« (srov. rozh. čís. 4259 sb. n. s., které sice řeší případ, jejž má na zřeteli § 187 třetí dílčí novely k občanskému zákonu, jenž však jest § 1409 obč. zák. obdobný). Vyžaduje tudíž zákon, by přejímatel obchodu podnikl vše, co podle okolností případu lze rozumně na něm požadovati, by se obeznámil se stavem podniku, který přejímá, a to nejen po stránce aktiv, nýbrž i pasiv. Jen, zachoval-li tuto péči a přes to o tom podnikovém závazku nezvěděl, jest prost ručení. Podle zjištění nižších soudů spokojili se žalovaní tím, že se Z-a otázali, zda není jiných dluhů, než které jim oznámil. To nestačilo. Není myslitelné ani při podniku menšího rozsahu, by podnikatel nevedl vůbec záznamy, aby nezakládal účty a běžnou korespondenci, jak činí i každý průměrný soukromník. Žalovaní se ani nepokusili, vyžádati si tyto doklady a vůbec se o nic dále nestarali, ač zřejmě počítali s tím, že by se mohly vyskytnouti ještě další závazky, pojavše do smlouvy, že v tom případě je ponese Z. Projevili tudíž žalovaní při převzetí podniku nápadnou bezstarostnost, nezachovali povinnou péči a zodpovídají i za pohledávku žalobcovu, o níž není sporno, že je pohledávkou vzešlou z provozu podniku Z-ova z doby před jeho předáním žalovaným. Poněvadž však nebyla probrána otázka, zda žalovaní, jak tvrdili, zaplatili na dluzích převzatého podniku již tolik, kolik činí jeho hodnota, ve kterémž případě by podle § 1409 druhá věta obč. zák. byli prosti dalšího ručení, zrušil odvolací soud právem rozsudek procesního soudu, uloživ mu, by v tomto směru dále jednal a znovu rozhodl.

Citace:

Čís. 13643.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 725-727.