NPD documents search: Váž. civ., 3 (1921)

Čís. 15250.

Zanikl-li směnečněprávní nárok, musí směnečný věřitel tomu, kdo uhradil směnečný dluh, vydati vše, co bylo dáno k zajištění směnečného dluhu, tedy i postoupiti zpět pohledávky postoupené k zajištění dluhu.
(Rozh. ze dne 3. června 1936, Rv I 1762/34.)
Žalobkyně přednesla, že jí žalovaná firma poskytla v roce 1932 úvěru až do výše 10000 Kč. Jako zajištění dala žalobkyně 2 depotní směnky po 5000 Kč, dále podílní listinu jednoho peněžního ústavu R. nom. 10000 Kč a postoupila pohledávky dohromady více než 19000 Kč. Dne 2. ledna 1933 učinila žalovaná obě shora jmenované depotní směnky dohromady 10000 Kč splatnými k 1. dubnu 1933 a předala je určité spořitelně. Poněvadž žalující musí směnky u této spořitelny vyplatiti a částečně také již je vyplatila, je úvěr u žalované firmy vyrovnán a zbývá ve prospěch žalobkyně ještě částka 290 Kč. Po zahájení vyrovnání a konkursu o jmění žalované firmy byl vyrovnací správce a také správce podstaty vyzván, aby zpět postoupil postoupené částky ve zbytku 13522 Kč, poněvadž žalobkyně má proti konkursní podstatě pohledávku 290 Kč, a dlužníci postoupení nesmějí žalobkyni následkem cesse zaplatiti. Poněvadž správce konkursní podstaty odepřel tak učiniti, domáhá se žalující firma výroku, že žalovaná jest povinna postoupené jí pohledávky zpět postoupiti. Nižší soudy uznaly podle žaloby, vrchní soud z těchto důvodů: Žalovaná vytýká, že prvý soud ve vyplacení směnek akceptantkou, žalobkyní, spatřuje liberování žalované od dluhu, kdežto závazek žalované vůči oné spořitelně ze žíra dále trval, dokud spořitelna žalovanou ze závazku směnečného nepropustila. Po té stránce bylo zjištěno, že žalující firma obě směnky i protestní výlohy vyplatila a že v její knihách byl směnečný dluh odúčtován a že pro ni byl dluh žalované úplně zaplacen, a z toho důvodu, že směnky vydala. Z toho je zřejmé, že spořitelna si ani žádné nároky proti žalované nečinila, když směnky plně odúčtovala, ježto jí byly proplaceny resp. byly po částečném splacení prodlouženy vystavením nových. Je tedy toto určité prohlášení spořitelny jako osoby směnečně oprávněné směrodatné, a takové odúčtování rovná se plně propuštění žalované ze závazku. Proto, když v dubnu 1933 byly žalující firmou závazky vyrovnány resp. nová úprava jich provedena, zanikl závazek žalované vůči spořitelně, směnečný i civilněprávní, a ani spořitelna nemohla by jej s úspěchem proti žalované uplatňovati. Když už tedy od začátku dubna 1933 na straně žalované směnečněprávní závazek zanikl, nebylo důvodu k zadržování recesse se strany žalované, která neučinila tak ani během procesu, ač se dověděla dokonce, že spořitelna nemá směnky v rukou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po skutkové stránce bylo zjištěno, že žalobkyně firma S. obě směnky i protestní výlohy vyplatila. Po právní stránce se odvolací soud jen nepřesně vyjádřil, poněvadž žalobkyně zaplatila jen jednu směnku znějící na 5000 Kč a protestní výlohy, kdežto druhou směnku nahradila žalobkyně tím, že uzavřela se spořitelnou nové právní jednání, z něhož žalovaná firma byla vypuštěna. Nešlo tedy v tomto druhém směru o hotové placení, nýbrž o novou smlouvu, kterouž byla žalovaná z ručebního závazku propuštěna. Jest proto uvedená nepřesnost vyjádření odvolacího soudu věcně bezvýznamná. Podržela-li zmíněná spořitelna přes to obě směnky v úschově jen proto, že žalobkyně si je neodebrala, nemohla z nich důvodně odvozovati žádný směnečný nárok proti žalované firmě, když na nich dokonce potvrdila dne 1. dubna 1933, že valutu obdržela a tím je znehodnotila, a když směnečný dluh ve svých knihách odepsala. Ani obecnoprávního nároku neměla spořitelna proti žalované firmě, když podle skutkového zjištění byl dluh této firmy novační smlouvou (§ 1375 obč. zák.), uzavřenou spořitelnou se žalobkyní, plně uhrazen (»voll bezahlt«), byť ne hotově, nýbrž jiným smluvním způsobem (§ 1414 obč. zák.). Neodůvodněnou jest výtka, že žalovaná firma nebyla povinna zpět postoupiti žádané pohledávky, dokud jí žalobkyně směnky nevrátila aneb aspoň neprojevila ochotu k jich vrácení (§ 1052 obč. zák.). Neboť nehledíc ani k tomu, že žalobkyně projevila tuto ochotu za sporu, nelze nárok žalované na vrácení směnek opříti o žádné zákonné ustanovení. Naopak, uhradila-li žalobkyně svůj směnečný dluh, vznikl jí nárok na vrácení směnek (§ 35 směn. zákona čís. 1/28 Sb. z. a n.), a o případ podle § 50 směn. zákona tu nejde. Ani s obecnoprávního hlediska nelze tvrzený nárok žalované uznati, neboť, uhradila-li žalobkyně směnečný dluh, zanikl důvod zajištění proti žalované firmě a musila ji tato vydati nebo opatřiti vše to, čeho žalobkyně k zajištění jí poskytla, tudíž i směnky, a nejde proto ani o předčasnost žaloby.

Citace:

Čís. 15242. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 619-620.