NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 14592.

K § 17 exek. řádu a § 44 zák. o pracovních soudech.
K výlučné příslušnosti exekučního soudu podle § 17 ex. ř. náleží spor propuštěného zaměstnance proti vnucené správě zaměstnavatelově na zaplacení služebních požitků.
Ustanovení § 17 ex. řádu nebylo změněno zákonem o pracovních soudech čís. 131/31 Sb. z. a n.
(Rozh. ze dne 4. října 1935, R I 870/35.)
Žalobce domáhá se na vnucené správě městské elektrárny v K. zaplacení částky 1123 Kč proto, že byl od 20. dubna 1921 v této městské elektrárně zaměstnán jako úředník vedoucí knihy, že jeho služební poměr vnuceným správcem elektrárny byl vypovězen a zrušen ku dni 30. června 1933 a že vnucený správce se zdráhá vyplatiti žalobci remuneraci za první pololetí 1933 v zažalované výši. Prvý soud (okresní soud — oddělení pro pracovní soudy) uznal podle žaloby a odvolací soud jeho rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud zrušil rozsudku obou soudů pro zmatečnost a žalobu odmítl.
Důvody:
Není o tom sporu, že na firmu »městská elektrárna v K.« byla podle usnesení okresního soudu v L. zavedena vnucená správa a že toto exekuční řízení, vedené u okresního soudu v K., dosud trvá. Podle druhého odstavce § 17 ex. ř. přísluší výlučně projednávati a rozhodovati všechny spory za řízení exekučního a z něho vzniklé, pokud v exekučním řádě jiný soud není prohlášen za příslušný k tomu. Vyžaduje tudíž
41* příslušnost podle tohoto předpisu jednak, by ustanovení exekučního řádu byla zřídlem sporu neb žalobního nároku, jednak, aby exekuční řízení dalo podnět k vymáhání nároku žalobou, by šlo o rozepři, jež byla vyvolána některou skutečností exekučního řízení (sb. n. s. 7592, 12930). Tyto předpoklady byly v této věci splněny, hledí-li se k tomu, že správce přejímá nejen práva, nýbrž i dlužníkovy závazky, že byl tedy povinen dodržeti služební smlouvu povinnou firmou se žalobcem ujednanou a podle předpisu ex. ř. jeho služební platy zapraviti z výtěžků vnucené správy, konečně, že spor vznikl tím, že vnucený správce vypověděl služební poměr žalobcův a že mu v době zrušení tohoto poměru nezaplatil vše, nač žalobce — jako osoba zaměstnaná při podniku vnucené správě podrobenému —, prý měl nárok. Šlo tedy o rozepři, která byla vyvolána skutečností za exekučního řízení vzniklou, t. j. zrušením smlouvy vnuceným správcem a tvrzeným nedodržením služební smlouvy žalobcovy, v níž vstoupila vnucená správa, takže tu samo exekuční řízení (činnost vnuceného správce) bylo důvodem žaloby. Na tom, o který právní důvod jest opřena žaloba, nesejde, nýbrž stačí, že důvod tu byl vyvolán takovou skutečností (sb. n. s. 12930). Jde ještě o otázku, zda ustanovení § 17 (2) ex. ř. nebylo změněno zákonem č. 131/31 sb. z. a n. a zda zvláště nepozbylo platnosti §em 44 cit. zák. V tomto směru bylo uvážiti toto: »Zřejmým úmyslem zákonodárcovým bylo, aby u exekučního soudu byly soustředěny veškeré spory za řízení exekučního zahájené a z něho vzniklé a to proto, aby tyto spory rozhodovány byly soudem s poměry dobře obeznámeným rychle, spolehlivě a s náklady pokud možno nejmenšími. Oprava, soudnictví ve sporech z poměru pracovního a služebního provedená zákonem o pracovních soudech ze dne 4. července 1931 čís. 131 sb. z. a n. sledovala cíl, všecky rozmanité předpisy dřívějšího práva sjednotiti ustanovením, že se rozhodování o sporech z poměru pracovního, služebního a učebního pokud možno soustředí u soudů jednotně upravených jak po stránce kompetenční, tak i pokud jde o řízení a proto vytvořiti instituci takovou, která by byla příslušnou — pokud možno — pro všechny tyto spory, aneb aspoň pro největší část sporů. (Zpráva ústavněprávního výboru senátu tisk 352/30.) Již z toho je patrno, že zákonodárce byl si při úpravě soudnictví ve sporech z poměru pracovního toho vědom, že soustředění sporů u zvláštních soudů jednotně upravených nelze dosíci bezvýjimečně a že snaha koncentrační musí ustoupiti, vyžadují-li toho jiné důležité zájmy. Důsledkem toho stanovil zákon čís. 131/31 sb. z. a n. sám různé výjimky ve druhém a třetím odstavci § 1. Naproti tomu ustanovuje § 17 ex. ř. výlučnou příslušnost exekučního soudu pro všechny spory tam uvedené, pokud by jinak podle předpisů exekučního řádu nebyla založena věcná nebo místní příslušnost jiného soudu. Je tedy zřejmo, že přitažlivá moc exekučního soudu, jde-li o případ § 17 (2) ex. ř., převyšuje a zatlačuje příslušnost všech jiných soudů úplně do pozadí, činíc exekuční soud výhradně příslušným bez ohledu na jiná ustanovení o věcné příslušnosti, neustanovuje-li exekuční řád něco jiného. Ustanovení § 44 čís. 131/31 sb. z. a n. tomu nevadí, třebas výpočet ustanovení vydáním tohoto zákona zrušených je pouze demonstrativní, neboť již z výpočtu ustanovení, jež dnem účinnosti zákona pozbyla platnosti, patrno, že zákon tu má na mysli jen poměry normální, kde jde jen o nároky vyvozované ze smluv- ního poměru ryze pracovního a služebního, nikoli mimořádné poměry, jako při exekuci. Předpisy exekučního řádu neměly býti § 44 zákona o soudech pracovních zrušeny, ježto zřejmě nenáležejí k ustanovením o předmětech tímto zákonem upraveným«. Napadený rozsudek a řízení mu předcházející je tudíž stiženo zmatkem, podle § 28 čís. 3 zákona čís. 131/31 sb. z. a n. a § 477 čís. 3 c. ř. s., k němuž bylo hleděti z úřadu (§§ 471 čís. 7, 477, 513 c. ř. s. a § 35 zák. čís. 131/31 sb. z. a n.).

Citace:

Čís. 14592.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 665-667.