NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1960.

Zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n., o zaopatřovacích požitcích zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém.
Pro nárok bývalého zaměstnance zabraného velkostatku na výslužné jest nerozhodno, že byl velkostatek majitelem po jistou dobu propachtován, předpokládajíc arciť, že zaměstnanec zůstal i po čas pachtu ve službách pachtýřových.
Oznámení dle čl. 1. prováděcího nařízení k § 11 zák. lze podati i za
sporu.
(Rozh. ze dne 31. října 1922, Rv II 261/22.)
Žalobce byl správcem na velkostatku, jehož nabyli po skončení služebního poměru žalovaní, kteří byli pravoplatně uznáni povinnými platiti mu výslužné. Žalobou ze dne 3. července 1921 domáhal se žalobce zvýšení zaopatřovacích požitků dle zákona ze dne 18. března 1921, čís. 530 sb. z. a n. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Jako jediný dovolací důvod uplatňuje žalovaná strana nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), spatřujíc je především v tom, že odvolací soud má za to, že žaloba nebyla podána předčasně, dále v tom,, že odvolací soud považuje žalobce také v době od 1. července 1907 do 31. prosince 1916, kdy sloužil u pachtýře S-a, za zaměstnance na velkém majetku, a přiznal mu následkem toho zvýšené požitky vzhledem na dvacetiletou služební dobu. Avšak dovolání není opodstatněno. V § 1 zákona ze dne 18. března 1921 čís. 130 sb. z. a n. výslovně se praví: »Tento zákon vztahuje se na bývalé zaměstnance na velkém majetku pozemkovém.« Nepraví se tedy na zaměstnance u majitele velkostatku. Zákon zřetelně odpoutává nárok oprávněného co do jeho věcné stránky, jeho rozsahu a jeho výše od osoby majitele a klade důraz jen na to, by služba absolvována byla na majetku velkostatkovém. V § 1 se cituje také zákon záborový (§ 2 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.), který rovněž vychází z věcného pojmu velkostatku. Když tedy ani změna v osobě majitele nemá vlivu na nárok oprávněného, tím méně muže míti takový vliv okolnost, že majitel po jistou dobu statek propachtoval a oprávněný po jistý čas požitky přijímal od pachtýře, zůstávaje ovšem stále činným na propachtovaném velkostatku, arciť vykonávaje službu podle rozkazů pachtýřových. Vždyť propachtováním se změnil vlastně jen způsob, jakým majitel velkostatku užitky z něho béře. Zůstali tedy i po dobu, co velkostatek byl propachtován, žalovaní jako právní nástupci bývalých zaměstnavatelů žalobcových zavázáni k převzetí všech nároků, jež žalobci proti zaměstnavatelům původním plynuly, jak rozhodnuto bylo předcházejícími rozsudky všech tří stolic a na základě toho i rozsudkem napadeným, potvrzujícím rozsudek první stolice. Jest sice pravda, že žalobce neoznámil zaměstnavateli, u něhož vstoupil do neaktivního, poměru, že uplatňuje nároky podle citovaného zákona a v jakém rozsahu s uvedením ostatních okolností, vytčených v nařízení vlády ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. k § 11. Avšak oznámení to se stalo za sporu a jelikož žalovaná strana ani netvrdí, že jí z toho nějaká majetková újma byla vzešla, a vytýká pouze formální chybu bez označení důsledků, dlužno za to míti, že pozdějším oznámením bylo vyhověno předpisu nařízení, které ostatně ani nepraví, že neoznámení před žalobou má nějaký vliv na uplatňování vymáhaného nároku.

Citace:

č. 1960. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 980-981.