Čís. 4437.

Sdružení majitelů lesů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku může býti zastupováno též jedním nebo několika spolučleny.
Rekurs musí udávati důvody, z nichž usnesení napadá, nevyhledává se však, by byly poznačeny svým technickým jménem, nýbrž stačí, jsou-li zřejmý z vývodů rekursu.
(Rozh. ze dne 9. prosince 1924, R I 987/24).
Návrhu eráru, by proti »Sdružení majitelů lesů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku«, zastoupenému dvěma jeho členy, ku zajištění pohledávek eráru bylo povoleno prozatímní opatření dle §u 379 ex. ř. obstávkou pohledávek, jež prý má odpůrce uloženy u zemské banky v Praze, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud návrh odmítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Česká finanční prokuratura v Praze jménem eráru navrhla proti odpůrci označenému: »Sdružení majitelů lesů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zastoupenému Dr. Ervínem N-em, a Drem. Z-em« k zajištění své tvrzené pohledávky 22 688 356 Kč 22 h prozatímní opatření podle §u 379 čís. 3 ex. ř. obstávkou pohledávek, které odpůrce navrhovatelky prý má na své jméno uloženy u Zemské banky v Praze. Pro rozhodnutí o navrženém prozatímním opatření netřeba řešiti otázku, jaké právní povahy ono »Sdružení« jest a v době podání návrhu bylo, zejména zda šlo o takový útvar společenstevní, při kterém právo uznává nejen zvláštní jmění společenské, nýbrž i jednotnou representaci všech členů na venek pod společnou firmou, jako jest tomu u obchodních společností a společenstev; či zda o spolčení účelové podle §§ů 1175 a dalších obč. zák.,, které jako takové nemá způsobilosti státi na soudě (rozh. čís. 1917 sb. n. s.). Netřeba tuto otázku řešiti, protože ani v tom ani v onom případě není pochybnosti o tom, kdo jest odpůrcem ohrožené strany a jaké jmění má býti obstávkou zasaženo. V prvním případě šlo by o firmu, která jako taková má podle tvrzení navrhovatelky na své jméno pohledávky u Zemské banky v Praze; ve druhém případě náležely by zmíněné pohledávky jako společné jmění podle §§ů 1183 a 1192 obč. zák. všem společníkům ve »Sdružení« spolčeným. Ani v tomto druhém případě nevadí shora uvedené označení odpůrce navrhovatelky věcnému vyřízení návrhu, když jsou uvedeny fysické osoby, které společníky zastupují. Také společnost podle obč. zák., jako spolčení fysických osob k určitému účelu může na veřejnost vystupovati jako společnostní podnik, je-li označena dle pravdy buď jmény všech společníků, neb aspoň jmény oněch společníků, kteří toliko souhrnně označené společníky zastupují (§ 1190, § 1201 obč. zák.). Vždyť ani společníci účelového spolčení nemusí předsebráti právní jednání všichni osobně — což by při velikém jich počtu nebylo vždy ani možno — nýbrž mohou svěřiti provozování dotyčných záležitostí jednomu nebo několika spolučlenům, kteří pak za ně jednají jako zmocněnci. Takoví dva zástupci uvedeni jsou také v návrhu ohrožené strany a jejich zástupčí oprávnění nebylo nikým bráno v pochybnost, naopak z plné moci právního zástupce »Sdružení majitelů lesů« uložené ve spisech rozepře jde na jevo, že ji právě tito dva zástupci za »Sdružení« podepsali a tím umožnili, že domnělé neexistující právní podmět mohl prostřednictvím svého právního zástupce podati rekurs do usnesení prvního soudu. Poněvadž tedy neobstojí důvod, ze kterého rekursní soud vyhověl rekursu odpůrců a odmítl návrh, dlužno nejvyššímu soud zabývati se dalšími námitkami rekursu, jež se týkají věcných podmínek povoleného prozatímního opatření a jež rekursní soud v důsledku onoho svého názvu pominul. Odpůrci navrhovatele praví sice v rekursu, že nebyly osvědčeny ani nárok, ani jeho ohrožení, ale napadají to jedině a výlučně z toho důvodu, že dv. dekretů ze dne 18. září 1786 čís. 587 písm. c) a ze dne 24. října 1806 čís. 789 sb. z. s. na tento případ užíti nelze. Ale ta otázka je docela bezpředmětná, protože prvý soudce, jehož usnesení je předmětem rekursu, o tyto dv. dekrety povolení své nikterak neopírá a vůbec jich ani necituje, nýbrž naopak povolení to zakládá výlučně a jedině na výnos ministerstva zemědělství ze dne 5. září 1924, jehož obsahem spatřuje osvědčeny jak nárok, tak ohrožení jeho, jímž však právě naopak zase rekurs odpůrců nijak ani v nejmenším se neobírá, naprosto jej pomíjí a celé odůvodnění soudcovo, jež jedině na něm spoléhá, naprosto nenapadeným a tudíž nedotčeným zůstavuje. O cit. dv. dekretech mluvil pouze návrh žádající strany, ale předmětem rekursu není návrh, nýbrž usnesení soudce. (§ 514 c. ř. s.) Když tedy rekurs důvody napadeného usnesení, že a proč by nebyly správny, a osvědčení soudcem na základě cit. výnosu přijaté nenapadá, nemůže je ani soud rekurs vyřizující přezkumovati, pročež zůstavše rekursem nedotčeny zůstávají v platnosti. To se zakládá na §u 514 odstavec druhý a § 520 odstavec druhý c. ř. s., z nichž plyne, že rekurs musí udávati důvody, z nichž usnesení napadá, k čemuž ovšem zrovna se nevyhledává, by poznačeny byly svým technickým jménem, nýbrž stačí, je-li ten který z vývodů rekursu patrný, buď tedy musí uplatňována býti zmatečnost (§ 514, odstavec druhý) — což v tomto případě sice učiněno, avšak, jak shora ukázáno neprávem, nebo nesprávné právní posouzení (§ 520 odstavec druhý) a to dle výslovného předpisu tak, že musí zrovna tak jako při dovolání dle §u 506 poslední odstavec c. ř. s. udány býti důvody nesprávnosti, což ale v tomto případě, jak shora ukázáno, rekurs naprosto opominul zabývaje se důvody návrhu a ne důvody usnesení, nebo konečně uplatňovati lze i vadnost neb neúplnost řízení.(§ 526 odstavec prvý, 527 odstavec druhý) nebo třeba ovšem i rozpor se spisy, o což obé však zde nejde.

Citace:

č. 4437. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 727-729.