NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 16498.

Náležitosti odpůrci žaloby podané k provedení odporu odkázanému na pořad práva.
Předpis § 233 ex. ř. platí pro všechny žaloby podané k vyřízení odporu vzneseného při rozvrhovém roku a odkázaného na pořad práva, tudíž i pro odpůrci žalobu odporovou.
Odpůrčí žaloba, jíž se provádí jen odpor vznesený při rozvrhovém roku, nemusí vyhovovati ustanovení § 13 odp. ř., jinak platnému pro odpůrčí žaloby, a není ani potřebí, aby zněla na neúčinnost zástavního práva a pohledávky žalovaného odpůrce vůči odporujícímu věřiteli. Relativní účinek úspěšné odpůrčí žaloby odporové se týká jen otázky, komu, a jakou částkou má býti odporem dotčená část rozdělované podstaty vyplacena, a tu otázku musí podle § 233 ex. ř. řešiti sporný soudce, byť i nebylo žádosti za to.
(Rozh. ze dhe 16. listopadů 1937, Rv II 669/37.)
93* Při roku, konaném dne 29. ledna 1934 o rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost povinného Karla M., podal žalobce (tehdy vymáhající věřitel) odpor proti přikázání pohledávky 10479 Kč 10 h s přísl., přihlášené knihovní věřitelkou (nyní žalovanou) Marií M., a odůvodnil jej tím, že přihlášená pohledávka žalované, která je matkou povinného Karla M., jest odporovatelná podle odpůrčího řádu, že byla zajištěna na prodané nemovitosti jen na oko a že jí byl znám obsah rozsudku, jímž byla žalobci přisouzena proti povinnému pohledávka, pro níž později vedl exekuci na dotčenou nemovitost. Byv odkázán se svým odporem na pořad práva, podal poté včas žalobu, v níž dolíčil odporovatelnost zajištění pohledávky žalované a domáhal se, aby bylo uznáno právem, že se jeho svrchu uvedenému odporu proti přikázání pohledávky žalované Marie M. 10479 Kč 10 h, uvedené pod pol. 9 rozvrhového usnesení ze dne 28. července 1934, vyhovuje a její přikázání zrušuje a nařizuje nové rozvrhové řízení. Proti žalobě namítla žalovaná mimo jiné, že žaloba jest nepřípustná proto, že žalobní žádost jest podle § 13 odp. ř. nemožná, ačkoliv podle obsahu žaloby jde vlastně o odpůrčí žalobu. Podle právě uvedeného zákonného ustanovení měla žalobní žádost zníti na určité plnění, totiž mělo býti v žalobě udáno, v jakém rozsahu, a jakým způsobem má žalovaná pro uspokojení pohledávky žalobcovy něco plniti nebo trpěti, a to v souzeném případě žalobce opominul. Ve věci samé namítla žalovaná, že zúčtování pohledávky tak, jak to činí žalobce, neuznává, zejména že neuznává ony útraty, které vznikly teprve po zajištění pohledávky patřící žalované ve výši 10000 Kč, dále že žalobcův nárok není po právu proto, že žalobce v žalobě neuvádí, v čem záleží jeho nárok na výtěžek nejvyššího podání ve výši 10479 Kč 10 h. Soud prvé stolice uznal právem, že se vyhovuje odporu vznesenému žalobcem při rozvrhovém roku dne 29. ledna 1934 v exekuční věci vymáhajícího věřitele Josefa R. proti Karlu M. pro 8419 Kč 55 h, E 2017/33, proti přikázání 10479 Kč 10 h rozvrhovým usnesením, ze dne 28. července 1934, z nejvyššího podání na úhradu pohledávky žalované Marie M. 10000 Kč s příslušenstvím, a to v ten způsob, že se uvedená částka přikazuje žalobci a že mu bude po právní moci rozsudku vyplacena a že se zrušuje přikázání pohledávky 10479 Kč 10 h žalované Marii M. z nejvyššího podání; žalobní žádost dožadující se, aby bylo nařízeno nové rozvrhové řízení, zamítl. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek a uvedl v otázce, v právní větě vytčené, v důvodech: Pokud odvolatelka vytýká, že prvý soud překročil žalobní žádost (§ 405 c. ř. s.) a pozměnil, správně doplnil žalobní žádost, stačí poukázati na ustanovení § 233 ex. ř., podle něhož i tehdy, není-li o to žádáno, má býti v rozsudku, kterým se vyhovuje vznesenému odporu, podle rozvrhového usnesení a spisů rozvrhového řízení určeno, kterému věřiteli, a jakou částkou má býti vyplacena sporná část podstaty. Nerozhoduje, že odpor je vznesen pro odporovatelné jednání podle odpůrčího řádu, neboť tím se přece žaloba, o kterou tu jde, nestala žalobou odpůrčí. Otázka, zda resp. že jest odvolatelčina zástavní pohledávka odporovatelná, je toliko předpokladem sporu a musí býti řešena v důvodech rozsudku. Nebylo proto potřebí, jak se odvolatelka mylně domnívá, aby žalobce provedli dříve odpůrčí spor, nebo aby spojil odpůrčí žalobu odporovou žalobou. Odvolatelka je tudíž na omylu, tvrdí-li, že žalobní petit jest neurčitý a že nevyhovuje tudíž předpisům ani exekučního ani civilního řádu soudního. Odporová žaloba podle § 231 ex. jest, jak již také z § 233 ex. ř. vyplývá, žalobou určovací ve smyslu § 228 c. ř. s. Předpokladům takovéto žaloby žalobní petit vyhovuje, neboť žalobce uvedl již v odporu, že odvolatelčina pohledávka jest odporovatelná podle odpůrčího řádu, a tím že se odporu vyhovuje nebo nevyhovuje, soud určuje, zda odpor jest odůvodněn, či nikoliv. Podle § 233 ex. ř. jest již v rozsudku, jímž se vyhovuje odporu, určiti, jakou částkou má býti sporná část podstaty vyplacena, když takovému určení nepřekážejí podle úsudku procesního soudu značné obtíže, takže by bylo nutno naříditi nové rozvrhové řízení, při němž by exekuční soud rozhodl o dodatečném rozvrhu uvolněné částky (rozh. č. 15596 Sb. n. s.). Takovýchto překážek v souzeném případě nebylo. Proto právem prvý soud hledě na § 233 ex. ř. určil, že se částka 10479 Kč 10 h přikazuje žalobci a že mu bude po právní moci rozsudku vyplacena, i když žalobce výslovně o to nežádal. To výslovně § 233 ex. ř. dopouští a je to výjimkou ze zásady § 405 c. ř. s., že soud není oprávněn straně přiřknouti něco, co nebylo navrženo. Odvolatelka se mýlí i v tom, má-li za to, že odporová žaloba vyžaduje zvláštního petitu, jde-li o žalobní důvod podle odpůrčího řádu. Odvolatelka si neuvědomuje, že žaloba podle odpůrčího řádu je žalobou o plnění, kděžto odporová žaloba podle § 231 ex. ř. je, jak již bylo naznačeno, žalobou určovací. Není proto případné, odkazuje-li odvolatelka na ustanovení § 13 odp. ř., poněvadž, jak již bylo řečeno, nejde o žalobu odpůrčí, nýbrž o žalobu odporovou.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů z důvodů, o něž tu nejde, a uvedl k otázce v právní větě dotčené v
důvodech:
Dovolací soud schvaluje právní závěr odvolacího soudu, podle něhož není neurčitá žalobní žádost, v níž se žalobce domáhá jen výroku, že se jeho odporu vyhovuje a že se přikázání pohledávky žalované z rozvrhové podstaty zrušuje, ale nikoliv též výroku, že se sporná částka přikazuje jemu, a podle něhož prvý soud výrokem, že se sporná částka přikazuje žalobci, nepřekročil žalobní žádost. Žalobce žádal již pří rozvrhovém roku, aby mu byla sporná částka přikázána, kdyby byl jeho odpor shledán důvodným. Sporný soudce, rozhodující o odporu poukázaném na pořad práva, musí podle výslovného předpisu § 233 ex. ř., jakmile odporu vyhoví, podle možnosti rozhodnouti ihned též o rozvrhu částky, která se úspěšným odporem uvolní, a to na místě exekučního soudu podle rozvrhového usnesení a stavu spisů rozvrhového řízení; musí tudíž přihlížeti i k žalobcově návrhu, již při rozvrhovém roku učiněném, aby byla sporná částka po úspěšném jeho odporu při- kázána jemu, i když takový návrh nebyl opakován v žalobě. To ustanovení § 233 ex. ř. ještě zvlášť zdůrazňuj'e, stanovíc výslovně, že má býti určeno, komu sporná část podstaty má býti vyplacena, třebas nebylo žádosti za to. Předpis § 233 ex. ř. platí pro všechny žaloby podané k vyřízení odporu odkázaného na pořad práva, tedy i pro odpůrčí žalobu, kterou je proveden jen odpor vznesený při rozvrhovém roku, a proto nemusí taková odpůrčí žaloba vyhovovati ustanovení § 13 odp. ř. platnému, jinak pro odpůrčí žaloby, neboť to, co podle dotčeného předpisu má odpůrčí žaloba obsahovati, uvedl žalobce již ve své přihlášce a ve svém odporu při rozvrhovém roku a musí to sporný soud, vyhoví-li odporu, vysloviti podle předpisu § 233 ex. ř. z úřadu (srov. Ehrenzweig, Kommentar zur Anfechtungsordnung, str. 520).
Jest ovšem pravda, že se rozsudkem o odpůrčí žalobě určuje jen relativní neúčinnost, totiž jen proti tomu věřiteli, který podal žalobu, nikoliv proti všem věřitelům vůbec. Nelze proto na rozsudky o odporu podle odpůrčího práva užíti § 232 ex. ř. (rozh. č. 12782 Sb. n. s.). Ale z toho ještě neplyne, že by nebylo lze užíti ani § 233 ex. ř. Omezený účinek úspěšné odpůrčí žaloby se týká jen otázky, kterému věřiteli, a jakou částkou má odporem podle § 213 ex. ř. dotčená část podstaty býti vyplacena, a právě tuto otázku má řešiti sporný soudce, byť i nebylo žádosti o to. Není ani potřebí, aby žalobní žádost zněla aspoň na neúčinnost zástavního práva a pohledávky žalovaného vůči pohledávce žalobcově, neboť prohlášení o neúčinnosti právního jednání nebo práva jím nabytého jest i při obyčejné žalobě odpůrčí jen rázu předurčujícího a nemusí proto db žalobní žádosti býti pojato. Nesprávný je také názor dovolání, že odvolací soud vyhověv žalobě, nevyhověl jí s hlediska existence pohledávky příslušící žalované, nýbrž s hlediska jejího pořadí, neboť dovolání samo uznává, že jde o relativní neúčinnost této pohledávky, tedy o neexistenci proti žalobci, a nikoliv o její pořadí. Netřeba se proto zvlášť obírati závěry, jež dovolání vyvozuje z tohoto nesprávného názoru.

Citace:

Čís. 16498. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 599-602.