Čís. 14300.

Vyrovnací řád ze dne 10. prosince 1914 čís. 337 ř. z.
Slova předpisu § 47 vyr. ř. čís. 337/1914 »to, co splněno na základě neplatné úmluvy . . . . . .« jest pojímati ve smyslu užším a je rozuměti plněním jen to, co bylo plněno skutečně na pohledávku, buď placením ve smyslu § 1412 obč. zák. nebo dáním na místě placení (§ 1414 obč. zák.), nelze však za plnění v tomto smyslu pokládati zřízení práva zástavního, byť se stalo v důsledku plnění smluvního závazku uloženého dohodou nicotnou podle § 47 vyr. ř.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1935, Rv I 973/33.)
Podle pravoplatného soudního vyrovnání zahájeného o jmění bratra žalobcova obdrželi věřitelé vyrovnacího dlužníka 42% svých pohledávek. K vyrovnacímu řízení přihlásila svoji pohledávku též žalovaná společnost. Ještě dříve, než vyrovnání bylo soudem schváleno, přistoupil žalobce ujednáním se žalovanou ze dne 22. října 1926 k tomuto dluhu svého bratra do 50000 Kč a zavázal se jako rukojmí a plátce solidárně se svým bratrem do této výše pohledávku žalované zaplatili. Zároveň dal k zajištění této pohledávky žalované do zástavy své nemovitosti a došlo ku vkladu zástavního práva na ně pro onu pohledáyku 24. října 1926. Žalobce tvrdě nyní, že jeho ujednání ze dne 22. října 1926 se žalovanou, jímž k dluhu svého bratra přistoupil, je podle § 47 vyr. ř. neplatné, domáhá se výroku, že pohledávka žalované 50000 Kč nepozůstává po právu a žádá od žalované vydání listiny, způsobilé k výmazu této pohledávky z knih. Nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Ujednáním ze dne 22. října 1926 byla žalované poskytnuta nedovolená výhoda. Zvláštním nadlepšením jest každá materíelní výhoda poskytnutá věřiteli dlužníkem nebo jinou osobou, jíž se zmenšuje újma věřiteli z vyrovnání hrozící bez ohledu na to, zda se to děje přímo, na př. větší kvóta, nebo zastřeně u příležitosti snad jiné, jinak dovolené úmluvy (srov. rozh. čís. 7299 sb. n. s.). Použití § 47 vyr. ř. není vyloučeno § 58 vyr. ř. Jde tedy pouze o rozhodnutí, měla-li býti žaloba v daném případě podána ve lhůtě § 47 vyr. ř. V ujednání ze dne 22. října 1926 přistupuje žalobce ku dluhu svého bratra, který má u žalované strany v obnose nejméně 100000 Kč, a to do výše 50000 Kč, a zavazuje se zaplatiti žalované straně z důvodu tohoto přístupu 50000 Kč v měsíčních splátkách po 4000 Kč, a to jako rukojmí a plátce solidárně se svým bratrem a ku zajištění této pohledávky dává žalované straně do zástavy své reality v ujednání blíže uvedené a svoluje ke vkladu zástavního práva pro tuto pohledávku. Vklad tento stal se dne 24. října 1926. § 47 vyr. ř. stanoví, že, co bylo na základě neplatné smlouvy plněno, může býti do tří let zpět požadováno. Pod slovem plněno (geleistet) rozuměti sluší, co bylo dáno na základě neplatného ujednání, patří sem tedy i zástava za dluh vyrovnacího dlužníka, ale i tato může býti požadována zpět jen ve třech letech, třeba dána byla jen ku zajištění pohledávky věřitelovy. V daném případě domáhá se žalobce na žalované straně vydání listiny k výmazu knihovní pohledávky per 50000 Kč způsobilé, tím žádá vrácení zástavy, t. j. toho, co na základě neplatného podle § 47 vyr. ř. ujednání bylo dáno, a bylo proto žalobu tuto podati do tří let. Ježto žaloba podána až po uplynutí tříleté lhůty, byla zamítnuta právem.
Nejvyšší soud změnil rozsudky nižších soudů a uznal podle žaloby.
Důvody:
Nižší soudy dospěly k úsudku, že úmluvou stran ze dne 22. října 1926 byla žalované poskytnuta nedovolená výhoda ve smyslu § 47 býv. vyr. řádu z podnětu vyrovnacího řízení, zahájeného o jmění bratra dovolatelova. Tato výhoda spočívala v tom, že měla žalovaná dostati kromě 42% vyrovnací kvóty, kterou měl platiti vyrovnací dlužník, ještě od dovolatele jako rukojmího a plátce další částku 50000 Kč ve splátkách po 4000 Kč měsíčně, k jejímuž zajištění bylo zřízeno právo zástavní na nemovitostech dovolateli patřících. Dovolatel v žalobní prosbě se domáhá výroku, že pohledávka žalované 50000 Kč s příslušenstvím není po právu, a vydání listiny způsobilé k výmazu této pohledávky z knih. Nižší soudy zamítly žalobu z důvodu prekluse žaloby, poněvadž dle druhé věty § 47 býv. vyr. řádu může býti jen do tří roků požadováno zpět bez újmy dalších nároků na náhradu to, co bylo plněno na základě takové neplatné úmluvy nebo ze závazku převzatého k zastření takové úmluvy, a poněvadž tato žaloba byla na soud podána až po uplynutí této propadné lhůty, nebylo lze jí vyhověti. Odvolací soud vycházel z názoru, že pod pojmem »plnění« rozumí se i dání zástavy, třebas tato sloužila jen k zajištění pohledávky, a že tudíž vrácení takové zástavy lze požadovati také jen v oné propadné tříleté lhůtě. S tímto názorem do volací soud nesouhlasí. Nutno si předem uvědomí ti zásadu § 449 obč. z., dle níž zástavní právo se vztahuje vždy jen k platné pohledávce, že je povahy akcesorní, jeho platnost je podmíněna platností pohledávky, k jejímuž zajištěni slouží. Dohoda, na jejímž podkladě došlo ke zřízení práva zástavního, je neplatná — nicotná — (§ 47 býv. vyr. ř.), šlo tedy o neplatnou pohledávku, k jejímuž zajištění sloužila zástava nemovitostí. Nicotnost pohledávky nemůže býti napravena ani dodatečným uznáním ani zřízením zástavy, a mohl by proto vždy dovolatel námitku nicotnosti uplatňovati, ať jako osobní dlužník, ať jako hypotekární dlužník proti případné žalobě věřitelky — žalované — o zaplacení 50000 Kč, a žaloba taková neměla by úspěchu, i kdyby byla podána po uplynutí tříleté lhůty; hypotekární dlužník za tohoto stavu věci musil by s vyřízením neplatnosti pohledávky, zajištěné právem zástavním, vyčkati projití 30leté promlčecí lhůty (§ 62 kn. zák.). Než předpisy § 47 býv. vyr. ř. jako zvláštního zákona jsou rázu výjimečného a nelze je vykládati způsobem extensivním. Proto slova tohoto předpisu »to, co plněno na základě neplatné úmluvy . . . . .« nutno pojímati ve smyslu užším a je rozuměti plněním jen to, co bylo plněno skutečně na pohledávku, tedy buď placením ve smyslu § 1412 obč. z. nebo dáním něčeho jiného na místě placení (§ 1414 obč. zák.), nelze však za plnění v tomto smyslu pokládati již zřízení práva zástavního, byť se stalo v souzeném případě v důsledku plnění smluvního závazku uloženého dohodou ze dne 22. října 1926. Pokud nenastala realisace zástavního práva, nelze tvrditi, že bylo něco plněno na pohledávku; zástavní právo zůstává tu až do svého zrealisování pouhým zajištěním pohledávky, jeho zřízením nebylo však na pohledávku ještě nic plněno. Domáhání se práva na vrácení zástavy za tohoto stavu věci není časově obmezeno předpisy § 47 býv. vyr. ř., a nemůže proto býti dovolateli na újmu, že neuplatnil svého práva ve lhůtě tříleté.

Citace:

č. 14300. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 320-322.