NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 1

Čís. 13229.

Byla-li povolena exekuce proti pozůstalosti zákazem pozůstalostního soudu poukázati jmění dlužné pozůstalosti, ač v den povolení exekuce pozůstalost již neexistovala, byvši právoplatně ukončena odevzdáním pozůstalosti, nemohla exekuce proti pozůstalosti býti bez dalšího provedena proti dědici a nenabyl zejména vymáhající věřitel zástavního práva k pozůstalostnímu jmění již odevzdanému dědici a jsoucímu pro něho v depositu poručenského soudu a byl poručenský soud oprávněn vydati dědici veškeré jmění pro něho soudně uschované bez ohledu na exekuci proti pozůstalosti. Učinil-li poručenský soud tak, neručí syndikátně, třebaže byl mylného domnění, že jmění nezletilého dědice jsoucí v úschově u poručenského soudu bylo platně zabaveno povolením exekuce proti pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1934, Co I 4/33.)
Žalobce domáhal se na československém státu náhrady škody podle syndikátního zákona, v podstatě proto, že soudem byla vydána pozůstalost dědici bez ohledu na žalobcovy nároky, ač žalobce vedl exekuci na jmění náležející zůstavitelce. Procesní soud prvé stolice (vrchní soud v Praze) uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Podle § 54 ex. ř. jest vymáhající věřitel povinen, by v návrhu správně označil osobu, proti níž má exekuce býti vedena, a učinil údaje, jež podle okolností případu jsou důležité pro opatření soudu povolujícího nebo exekučního v zájmu vedení exekuce. Podle obsahu syndikátní žaloby zamýšlel žalobce exekucí postihnouti jmění, jež se dostalo nezl. Martě J-ové z pozůstalosti po Boženě M-ové, jako její universální dědičce. Z pozůstalostních spisů je zřejmo, že celá pozůstalost po Boženě M-ové byla odevzdána nezl. Marii, správně Martě J-ové odevzdací listinou ze dne 13. listopadu 1928, že byla doručena poručníku Marty J-ové dne 29. listopadu 1928 a, poněvadž proti ní rekurs nepodán, stalo se odevzdání právoplatným dne 13. prosince 1928 a pak usnesením ze dne 17. prosince 1928 bylo přeneseno disposiční právo nad jměním pozůstalostním, jsoucím v úschově soudní na poručenský soud nezl. Marty J-ové. Rozsudkem ze dne 18. prosince 1928 byla uznána pozůstalost po Boženě M-ové, zastoupená dědičkou Marií (správně Martou) J-ovou, povinnou zaplatiti žalobci 39800 Kč s úroky a útratami. Tento rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem a Nejvyšším soudem. Již v době vynesení rozsudku prvního a odvolacího soudu (18. prosince 1928 a 28. února 1929) nebylo tu již neujaté pozůstalosti (hereditas jacens), nebylo jmění patřící do pozůstalosti po Boženě M-ové již v úschově pozůstalostního soudu, nýbrž, byvši odevzdáno dne 13. listopadu 1928 nezl. Martě J-ové a přeneseno na soud poručenský, bylo jako jmění sirotčí ode dne 30. prosince 1928 v úschově a disposici tohoto soudu. Žalobce Josef M. podal, zvítěziv ve dvou stolicích proti pozůstalosti po Boženě M-ové, proti pozůstalosti, ač již neexistovala, byvši pravoplatně odevzdána a jmění do ni náležející bylo přeneseno a odevzdáno dědičce nezl. Martě J-ové do úschovy poručenského soudu dne 30. března 1929, zajišťovací exekuci zabavením deposita nacházejícího se prý v úschově a správě soudu pozůstalostního, u něhož pozůstalostní jmění dříve bylo, a navrhl, by zápověď poukázali jmění povinné straně (pozůstalosti) byla dána pozůstalostnímu soudu a by povinně straně, pozůstalosti po Boženě M-ové, (které tu již nebylo), bylo zakázáno disponovati se zabaveným jměním. Krajský soud civilní v Praze, jako soud exekuci povolující, povolil usnesením ze dne 2. dubna 1929 žádanou exekuci podle návrhu proti pozůstalosti Boženy M-ové a vydal též zákaz pozůstalostnímu soudu poukázati jmění pozůstalosti po Boženě M-ové, ač v den povolení exekuce nebylo Již u pozůstalostního soudu depositum, jež mělo býti zabaveno a pozůstalostní soud neměl již práva jím disponovati. Byla tedy povolena exekuce proti osobě, která již neexistovala, a to ani jako hereditas jacens, neboť pravoplatným ukončením a odevzdáním pozůstalosti přestala hereditas jacens po právu existovat!, přestala býti podmětem práv a závazků, jež přešly vesměs na dědičku, kteréž byla pozůstalost odevzdána, tedy na nezl. Martu J-ovou, která byla nyní samostatným podmětem práv a závazků tak, že exekuce vedená proti pozůstalosti Boženy M-ové nemohla býti bez dalšího provedena proti osobě jiné, nezl. Martě J-ové. Doručením zápovědi pozůstalostnímu soudu, jež se stalo 5. dubna 1929, žalobce, který se nezajistil podle § 812 obč. zák., nenabyl a nemohl též nabýti zástavního práva k depositu pozůstalostnímu, jednak proto, že ho tu již nebylo, jednak proto, že pozůstalostní soud jím již nedisponoval, nemohl však též nabýti zástavního práva ke jmění nezl. Marty J-ové, jsoucímu v depositu poručenského soudu, poněvadž exekuce na ně nebyla vedena. Postoupením usnesení o povolení zajišťovací exekuce soudem pozůstalostním poručenskému soudu dědičky Marty J-ové, a dojitím tohoto usnesení k tomuto soudu, jež se stalo dne 10. dubna 1928, nemohlo býti a nebylo zabaveno sirotčí jmění nezl. Marty J-ové, jsoucí v úschově poručenského soudu, neboť exekuce nebyla povolena proti nezl. Martě J-ové, která byla výhradnou vlastnicí deposita jsoucího u soudu poručenského, a zákaz platební nezněl proti poručenskému soudu a ani zákaz vybrati depositum nesvědčil nezl. Martě J-ové, nehledíc ani k tomu, že pozůstalostní soud neměl exekuční usnesení postupovati poručenskému soudu, nýbrž je měl jako bezpředmětné zaslati okresnímu exekučnímu soudu zpět. Depositum nezl. Marty J-ové nebylo platně zabaveno a žalobce nenabyl k němu zástavního práva. Exekuce, vedená proti pozůstalosti Boženy M-ové, nemohla býti provedena proti nezl. Martě J-ové. Kdyby žalobce byl chtěl postihnouti exekucí jmění universální dědičky Marty J-ové, jež ručí za dluhy pozůstalosti Boženy M-ové pro viribus hereditatis, byl by musil podati exekuční návrh proti nezl. Martě J-ové na základě rozsudku vydaného proti pozůstalosti Boženy M-ové a na základě vysvědčení pozůstalostního soudu, svědčícího o tom, že jmění pozůstalostní jí bylo odevzdáno (§ 9 ex. ř.) a že na ni přešel i závazek pozůstalosti proti Josefu M-ovi a navrhnouti podle §§ 294, 295 a 325 ex. ř., by zápověď výplaty byla doručena soudu poručenskému, jemuž příslušelo nad depositem disposiční právo a jenž tedy byl úřadem poukazujícím a navrhnouti dále, by záJíaz vybrali jmění z deposita byl doručen nezl. Martě J-ové k rukám jejího poručníka. To se však nestalo. Žalobce vedl tedy exekuci proti pozůstalosti již neexistující a na jmění již neexistující. Náprava se nemohla státi a tudíž se ani nestala tím, že exekuční soud usnesením ze dne 10. července 1930 povolil žalobci přikázání k vybrání pohledávky, zabavené k zajištění, neboť i tato exekuce je vedena proti pozůstalosti po Boženě M-ové a nikoli proti nezl. Martě , J-ové a jest v tomto usnesení označen jako soud disponující depositem opětně soud pozůstalostní, takže se jeví tento exekuční zákrok jen jako pokračování v bezpředmětné exekuci zajišťovací povolené 2. dubna 1929 Povolil-li tedy soudce, jenž vedl referát poručenský, usnesením ze dne 7. prosince 1931, by Martě J-ové za zletilou prohlášené bylo vydáno veškeré jmění pro ni soudně uschované bez ohledu na zajišťovací exekuci ze dne 2. dubna 1929 a bez ohledu na usnesení o přikázání k vybrání ze dne 10. července 1930, nepochybil, neboť usnesení ta se netýkala jmění patřícího poručence Martě J-ové a jimi nebylo jmění toto zabaveno. Soudce, vydavší povolení k vybrání tohoto jmění Martou J-ovou, neporušil tím svou úřední povinnost a nedopustil se porušení práva a způsobení škody u výkonu svého soudcovského úřadu. Není zde tudíž ani podmínky rukojemského závazku čs. státu za závazek soudcův vyplývající z porušení práva podle § 1 zák. syndikátního ze dne 12. července 1872 číslo 112 ř. zák. Při tom jest lhostejno, že soudce vedoucí poručenský referát byl mylného domnění, že jmění nezletilé Marty J-ové jsoucí v soudní úschově bylo platně zabaveno povolením zajišťovací exekuce ze dne 2. dubna 1929, jak vidno jednak z jeho poznámky ze dne 8. ledna 1931 na listu majetkovém, jednak z toho, že sdělil dne 7. května 1929 poručníku, že došla zajišťovací exekuce, již tento vzal k vědomosti, že nevrátil usnesení o zabavení deposita a usnesení o přikázání k vybrání, že neodmítl urgence o výplatu žalobcem, neboť pro otázku, zda byl povinen poukázati z deposita k výplatě peníz žalobcem vymáhaný, jest jedině rozhodnou okolnost, zda bylo depositum nezl. Marty J-ové platně zabaveno, čili nic. Na otázku tu jest však odpověděli záporně. Vzhledem k tomu netřeba se již zabývati otázkou, zda měl žalobce podati rekurs proti usnesení ze dne 7. prosince 1931, jímž bylo povoleno zletěné Martě J-vé vybrání jmění z deposita, a zda měl žalobce, dříve než podal žalobu syndikátní, podati exekuci na nyní již zletilou Martu J-ovou a teprve o její bezvýslednost opříti žalobu o náhradu škody čs. státem.

Citace:

Čís. 13229. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 132-135.