JUDr. JOSEF MUSUTA, Nymburk:

Nová úprava pachtovného.

(Několik úvah a poznámek ku vlád. nar. č. 164/33.)
U venkovských okresních soudů jest nyní v nesporném oddělení plno práce s úpravou pachtovného podle vlád. nařízení č. 164/33. Toto nařízení má sice jenom dočasnou platnost, ale vyvolalo mnohem více pozornosti a zájmů, nežli jiné, třeba důležitější normy.
Proč? Především svojí výjimečností, s níž se přistupuje ku řešení tak ustálených a vžitých poměrů při venkovských pachtech. Rozhodování děje se v řízení nesporném, ale bývá při tom rušněji, nežli při dobytčích sporech. Znovu slyšíme celou tu stupnici trpkých námitek a stesků, jak se strany propachtovatelů tak i pachtýřů, jak bylo o tom všem psáno a debatováno již před vydáním nařízení. A namnoze se potvrzuje, že námitky propachtovatelů nebyly snad jen sobeckým odporem majitelů půdy. Tak ku př. často přichází soudce do kolise s vlastním přesvědčením, je-li nucen přiznávati nárok na snížení pachtovného z pozemků náležitých sirotkům a opatrovancům, nebo výměnkářům, kteří si ponechali nějaké pole, nebo je mají v požívání; je pochopitelné roztrpčení venkovského varhaníka, jehož plat záleží v užívání deputátního pozemku, který si dává do pachtu — bude míti teď po tři roky podstatně snížené požitky a náhradu nedostane odnikud. Podobné případy mohou nastati u církevních obročí, ale s tím rozdílem, že na snížení, až do výše kongruovým zákonem stanovené, musí patrně dopláceti stát.
Obce a komunální svazky rovněž utrpí. Počítá se asi s 20timilionovým menším výnosem pachtovného. To ovšem bude chyběti v rozpočtech — nehledě k formálním závadám a finančním zmatkům, jež vznikají s ohledem na zpětné působení vládního nařízení. A konečně i efekt daně důchodové a přirážek k nim, bude značně menší, poněvadž se bude o snížené pachtovné přiznávat méně. Těmto všem námitkám, vesměs hospodářské a sociální povahy, nutno skutečně přiznati značnou váhu.
Naproti tomu jest jisto, že žádná právní norma — jako každé lidské dílo — nemůže býti naprosto dokonalá a nelze se tudíž ani při nynější úpravě pachtu vyhnouti jistým krutostem.
Závažnější námitka však jest, že se opravdu zcela mimořádně zasáhlo do dosavadní smluvní svobody a to na poli tak konservativním, jako je vlastnictví k půdě. Dokonce se zpětnou platností! V tomto směru vyvolalo nařízení větší rozrušení, než bylo očekáváno. I ti vlastníci, kteří současně jako pachtýři mají nárok na úpravu, byli znepokojeni. Je to v nynější neklidné době pochopitelné. Lidé na venku usuzují třeba takto: v době upisování půjčky práce se ujišťovalo, že ať dopadne půjčka jakkoliv, že se přece jen nesáhne na vklady. A nyní se sahá na pachty, které konec konců nejsou nic jiného nežli také vklady — úspory, vložené místo na knížku, do pozemků.
Také se v souvislosti s úpravou pachtovného vzpomíná toho, že v době konjunktury a znehodnocení peněz po válce, nebylo ani staré, směšně nízké pachtovné, ani výměnky a úspory peněžité valorisovány — a že to vše jde na účet těchže lidí (kteří nejsou vždy hospodářsky silni).
Naproti tomu nelze ovšem přejíti svízelné postavení těch pachtýřů, k vůli nimž jako opravdu sociálně slabším, bylo především přikročeno k mimořádnému zásahu do principu smluvní svobody a dokonce i do sféry nabytých práv (přeplacené nájemné za r. 1932/33 se bude museti vracet). Se slabými však budou účastni výhod i hospodářsky silní pachtýři (§ 6. a 7. vl. nař.).
Jest tedy vládní nařízení v neposlední řadě také výslednicí politické a mocenské dohody příslušných činitelů zákonodárných. Ve své mimořádnosti a do jisté míry i neurčitosti, zavdává nařízení podnět k různé interpretaci, s níž se proti očekávání u soudu často setkáváme.
Ku př. text § 1.: »Pachtýř zemědělských pozemků,, který pachtovaný pozemek sám nebo se svou rodinou obdělává a nemá svých i pachtovaných pozemků více než 8 ha, může žádati« jest vykládán v konkrétním případě, kde jde o železničáře, který má vlastní pouze domek, ale pole má jen spachtované (dva korce!) tak, že na úpravu pachtovného nároku nemá!
Rationem legis tu nelze dobře pochopit. Což nejde o sociálně slabého? Či jest chybný text a mělo tam mimo to ještě státi »svých nebo pachtovaných?«
§ 5. odst. 2. zní: »Domnívá-li se propachtovatel, že pachtýři nárok na úpravu pachtovného nepřísluší, může oznámiti okresnímu soudu, v jehož obvodu leží pozemek, nejdéle do patnácti dnů po obdržení pachtýřova oznámení své námitky«. Jaký následek má promeškání 15denní lhůty pro propachtovatele, resp. když se námitky vůbec nepodají, ačkoliv pachtýř zavčas a řádně nárok na úpravu uplatnil, ale podle nařízení nároku toho vůbec nemá? Okresní soud v tomto případě rozhodl, že nepodáním námitek uznal propachtovatel uplatňovaný nárok pachtýřův, bez ohledu na to, že mu objektivně vůbec nepřísluší. Nemohu se ztotožňovati s takovým výkladem. Nikdo se přece nemůže domáhati nároku, jehož podle zákona nemá, pouze proto, že někdo nevykonal něco, co vykonati mohl, ale nemusel. Slova »může oznámiti« nelze jinak vykládati, než, že propachtovatel má na vůli námitky oznámiti, ale neučiní-li tak, nestíhá jej žádná jiná sankce, než, ta, že o jeho námitkách u soudu v řízení nesporném nebude jednáno. Mimo to mám dojem, že by to bylo nemravné obohacení pachtýře.
Veliké potíže působilo propachtovatelům zjišťování výměry půdy, kterou má pachtýř ve vlastnictví a v pachtě (různé katastry, neochota obecních úřadů atd.). Často bylo nutno podávati námitky z opatrnosti, aby se nezmeškala lhůta, bez ohledu na dosud nezjištěné okolnosti a data.
Soudce rozhoduje v nesporném řízení pouze o tom, přísluší-li pachtýři nárok na úpravu či nikoliv (s výjimkou § 7). Podle novinových zpráv se však vyskytl — tuším v Litoměřicích — soudce, který použil svého oprávnění zkoumati platnost nařízení, zejména, zda neodporuje zákonu a došel prý k závěru, že tu jest odpor se zákonem č. 95/33 o mimořádné moci nařizovací, či dokonce odpor se zákonem o ústavě. Proto odmítl podle vládního nařízení o úpravách pachtu vůbec rozhodovati.
— 79 — Potvrdí-li se tyto zprávy, bude zajímavo sledovali rozhodnutí dalších instancí.
Byla v praksi otázka: jak resiti případ, když jest v pachtovní smlouvě klausule, že se na smlouvu tu nemají vztahovati v budoucnosti snad vydané zákony a nařízení, upravující pachtovní poměr. Okresní soud rozhodl, že skutečně zde není nároku na úpravu. Myslím však, že je nutno nynější nařízení posuzovati jako ius cose lis, a nelze je proto smluvně, dokonce a priori vylučovati; jinak by přece jeho účinek byl naprosto ilusorní.
Jak se dívati na propaclitování pozemků veřejnou dražbou? (Což bývá pravidelné u majetku obecních.) Byl vysloven názor, že se na tyto případy úprava nevztahuje. Není mi jasné proč; vždyť jde v podstatě stále jen o smlouvu pachtovní jako v jiných případech, kde jest pachtovní poměr upraven normální smlouvou.
Zajímavé je, že bylo úmyslně, či opomenutím, vynecháno ustanovení o zpoplatňování soudních usnesení při řízení podle onoho nařízení. Jsou tedy rozhodnutí vydaná úplně zadarmo. (Na rozdíl od řízení nájemního podle zákona o ochraně nájemníků, kde se vybírá polovice rozsudečného.)
S ohledem na obsah vydaného vládního nařízení a na dosavadní praksi, docházím k názoru, že by se bylo dosáhlo lepších výsledků, kdyby se prostě za určitých účelných předpokladů připustilo jednostranné, anebo oboustranné zrušení smlouvy.
Ani toto řešení nebylo by bez námitek, ale bylo by alespoň jednodušší a nebyla by taková obava z možných sporů o složité vyúčtování a placení upraveného pachtovného a pak by odpadla další obava, že v roce 1935, kdy nařízení pozbývá účinnosti, bude nařízení to opět prodlouženo, jak se to stalo již pravidelným zjevem u podobných zákonů na ochranu nájemníků.

Citace:

O nároku na náhradu škody. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 18, s. 598-603.