NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Čís. 1877.

Násilné vniknutí ve smyslu §u 83 tr. zák. nepředpokládá výslovné dohody pachatelů; stačí, vpadne-li více lidí do cizího nemovitého statku a uvědomí-li si teprve v tomto okamžiku vzájemnou shodu a souhlasný cíl svého podnikání.
I připojení se k jednání, pokud trestná činnost ještě trvá a pokud jejího cíle nebylo dosaženo, spadá pod skutkovou podstatu §u 83 tr. zák. (Rozh. ze dne 24. ledna 1925, Zm II 263/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Uh. Hradišti ze dne 12. března 1924, pokud jím byli obžalovaní František D., Rudolf V. a Anna Z-á st. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro zločin veřejného násilí podle §u 83 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Z obžaloby pro zločin veřejného násilí podle §u 83 tr. zák. byli všichni tři obžalovaní sproštěni podle rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku proto, že nalézací soud nevzal za prokázáno, že se obžalovaní dostavili ke kostelu církve římsko-katolické v Z. ve společném dorozumění s ostatními za tím účelem, by zabránili příslušníkům této církve vstup do kostela a na věž, a poněvadž pouhá jejich přítomnost u kostela nemůže založiti skutkovou podstatu onoho zločinu. Zmateční stížnost jest v právu především, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., vykládá tento závěr rozsudkový v ten smysl, že rozsudek, vycházeje z názoru, že se ke skutkové podstatě zločinu podle §u 83 tr. zák. vyžaduje výslovná a patrně i předchozí dohoda pachatelů, klade hlavní váhu na potřebu zjištění, že se i obžalovaní o společném násilném vpádu s ostatními pachateli výslovně předem smluvili. Zmateční stížnost právem označuje tento názor za právně mylný, dovozujíc správně, že násilné vniknutí ve smyslu §u 83 tr. zák. nepředpokládá výslovné (ani předchozí) dohody pachatelů, nýbrž že stačí, vpadne-li více lidí do cizího nemovitého statku a uvědomí-li si teprve v tomto okamžiku vzájemnou shodu a souhlasný cíl svého podnikání, že tedy i v lidech, takto bez předchozí výslovné dohody spolupůsobících, dlužno spatřovati spolupachatele, vedené společným zlým úmyslem, tudíž lidi sebrané ve smyslu §u 83 tr. zák. S hlediska tohoto jediné správného názoru právního jest nepřípadným důraz, který klade rozsudek na nedostatek důkazů o tom, že se obžalovaní již ke kostelu dostavili ve společném dorozumění s ostatními, stačilo by naopak zjištění, že obžalovaní, dostavivše se ke kostelu, ať již po předchozí dohodě či bez ní, jednali v zápětí u vědomí, že spolupůsobí s ostatními se stejným společným úmyslem a za jednotným cílem. Je sice pravda, že ona konečná úvaha rozsudková, dle níž pouhá přítomnost obžalovaných u kostela nemůže založiti skutkovou podstatu zločinu podle §u 83 tr. zák., připouští také ten výklad, že nalézací soud ono vědomé spolupůsobení obžalovaných s ostatními pachateli, jejich připojení se k trestné činnosti ostatních vůbec za prokázáno nevzal. Než pak dlužno přiznati zmateční stížnosti oprávnění také, pokud opírajíc se o důvod zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř., vytýká rozsudku neúplnost, spočívající v tom, že jeho rozhodovací důvody nepřihlížejí k četným skutečnostem, podávajícím se z výsledků hlavního přelíčení, na něž poukazuje zmateční stížnost, a které mohly při řešení otázky zavinění obžalovaných vůbec a otázky právě naznačené zvláště míti závažný význam. Rozsudek totiž zjišťuje, že se dne 22. ledna 1922 pokoušeli někteří přívrženci československé církve v Z. zabrániti, by pohřeb jisté příslušnice církve římsko-katolické nevešel s mrtvolou do kostela, že několik osob (v počtu asi šesti) stouplo si za tím účelem ke dveřím chrámovým a ke dveřím vedoucím na věž, a že se snažili zabrániti jednak, aby zvoník nemohl zvoniti, jednak, aby pohřeb nevešel do kostela. Tato zjištění rozsudková budí dojem, jako by těch, kdož předsevzali zvláštní činnost trestnou, byl býval jen počet zcela nepatrný, dokonce jen asi šest osob. Je proto zmateční stížnost v právu, namítajíc, že rozsudek nemá zřetele na některé výsledky hlavního přelíčení, z nichž vychází na jevo, že těch, kteří brali účast na oné trestné činnosti, ne-li přímo, fysickým bráněním vstupu do kostela a zvonění, způsobem, odpovídajícím pojmu úmyslného a vědomého spolupůsobení, připojení se k trestné činnosti ostatních pachatelů, bylo značné množství, které, jak zmateční stížnost případně dovozuje, činilo současnou přítomnost všech (u dveří kostela a u dveří na věž) technicky nemožnou. O obžalovaných pak se praví v rozsudkových důvodech, že žádným svědkem nebylo zjištěno, že byli mezi těmi, kdož zabraňovali příslušníkům církve římsko- katolické vstup do kostela a na věž. Zmateční stížnost, vycházejíc ze správného stanoviska, že ke skutkové podstatě zločinu podle §u 83 tr. zák. stačí připojení se k jednání, pokud trestná činnost ještě trvá a pokud jejího cíle nebylo dosaženo, namítá opět právem, že i k naznačenému závěru rozsudkovému dospěl nalézací soud jen následkem toho, že neměl zřetele ke skutečnostem, nasvědčujícími opaku, které, vyšedše na jevo za hlavního přelíčení, došly z části výrazu i v některých skutkových zjištěních rozsudkových, položených za základ oněm rozsudkovým výrokům, jimiž obžalovaní byli uznáni vinnými přečinem podle §u 283 tr. zák., František D. i podle §u 284 tr. zák. Tak potvrdil svědek Bohdan B., že z počátku byl u kostela malý hlouček lidí, že však mezi tím, co úředně zakročoval, aby zjednal pohřbu průchod, lid se ponenáhlu srocoval, že jich tam bylo plno, několik set, a že, když obecní starosta, pak svědek a konečně velitel četnického oddílu vyzývali lidi k odchodu, lidé se nerozcházeli, že křičeli a že více lidí vytýkalo svědkovi, že nedodržel slova, dále že hned po výzvě nebylo viděti, že by lid ustupoval a že ústup nastal teprve, když šlo za ním četnictvo. Právem zdůrazňuje zmateční stížnost také další údaj téhož svědka, dle něhož po výtržnostech ze dne 7. ledna 1922 svědek uzamkl kostel a upozornil lid, že kostela používati má právo pouze římsko-katolická církev. Zmateční stížnost přikládá těmto údajům svědkovým právem význam, poněvadž z nich bylo po případě lze čerpati přesvědčení, že jednak všichni příslušníci církve československé, tedy i obžalovaní věděli, že na kostel nemají práva, zejména pak, že celý dav a tím každý člen jeho projevil zřejmý úmysl, nepustiti pohřeb do kostela a to i po onom opětovném vyzvání uvedených úředních osob k rozchodu. S hlediska naznačeného dlužno dále jako nepřípadný označiti důraz, který klade rozsudek zřejmě na údaj svědka Vojtěcha N-a, zaznamenaný v jeho rozhodovacích důvodech, podle něhož původně bylo u kostela 4—5 osob, kdežto jiní lidé stáli u školy a se ke kostelu přiblížili teprve, když se tam dostavilo četnictvo, pomíjeje mlčením další údaj svědkův, podle něhož lidé, kteří stáli u školy přiblížili se ke kostelu během napomínání těch, co stáli u kostela, a podle něhož svědek B. říkal lidem, aby měli rozum a pustili pohřeb do kostela, lidé však neprojevili ani nejmenší známky ochoty uposlechnouti a ani se nehnuli, tak že za této situace nebylo možno, by pohřeb vešel do kostela. Nepovšimnutým ponechává rozsudek dále, co uvedeno jest v trestním oznámení, při hlavním přelíčení přečteném, jednak o obžalované Anně Z-é st., že totiž musila opětovně býti jménem zákona vyzvána, by opustila místo shluknutí, a že při tom prohlásila, že Římané mají kapitál, jímž platí četníky, tak že je nemusí platiti stát, jednak o tom, že se obžalovaní k činu přiznali a omlouvali tím, že nežádají nic jiného, jen spoluužívání římsko-katolického kostela. Rozsudek uvádí ostatně ve zmíněné již části svých rozhodovacích důvodů doznání jednotlivých obžalovaných, podle nichž obžalovaný D. běžel do zástupu, ačkoliv výzva k rozchodu byla dána, obžalovaný V. pak byl tehdy u kostela a to tak dlouho, až četníci jednotlivce zatýkali, obžalovaná Anna Z-á si posléze také byla při shluknutí před kostelem a to tak dlouho, až tam' přišli četníci dělat pořádek. Dle řečeného jeví se býti okolnosti tuto uvedené tak závažnými, že jich soud hledě k předpisům §§ů 258, 270 čís. 5 a 281 čís. 5 tr. ř. neměl zůstaviti bez uvážení. Rovněž bude soudu nalézacímu uvážiti také ostatní výsledky řízení průvodního a hlavního přelíčení, jež se týkají úmyslu obžalovaných, pokud se týče jejich vědomí o úmyslu oněch osob, k jejichž činnosti obžalovaní se podle tvrzení obžaloby připojili.

Citace:

č. 9674. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 390-394.