NPD documents search: Váž. civ., 21 (1939)

Čís. 2474.

Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Není třeba doručiti výpověď kromě přihlášenému dědici též dědicům nepominutelným.
Jest nepominutelný dědic dědicem ve smyslu §u 11 záb. zák.?
(Rozh. ze dne 10. dubna 1923, R I 309/23.)
Výpověď ze zabraného majetku, náležejícího do pozůstalosti Josefa
Sch-a, byla doručena přihlásivšímu se dědici. Rekursní soud nevyhověl stížnosti jeho a Nejvyšší soud usnesení potvrdil.
Důvody:
Stěžovatel přehlíží, že pozůstalost zastupuje dle zákonných předpisů jen přihlásivší se dědic, že však zákon u t. zv. nepominutelných
dědiců, kteří pozůstalost neobdrží in natura, dědické přihlášky nezná
(§ 799 obč. zák., § 123, 126 nesp. pat.) a že tedy o zastupování pozůstalosti takovými dědici nemůže býti řeči. Stačilo tedy, že výpověď doručena byla za pozůstalost toliko stěžovateli jako přihlásivšímu se dědici, a nebylo třeba, doručiti ji dědicům nepominutelným. Ostatně i kdyby
toho třeba bylo, nebylo by to důvodem k stížnosti proti výpovědi dané
osobě hospodařící, nýbrž jen příčinou k žádosti, by doručení to se stalo,
žádosti to, jejíž splnění bylo by možno se domáhati stížností pro odepírání povinného úkonu soudního dle §u 78 zák. o soud. org., nikoli
však stížností proti výpovědi, neboť tato přísluší dle §u 20 náhr. zák.
jen z toho důvodu, že výpověď nešetří předpisů §§ 12—25 náhr.
zák., nikoliv však z toho důvodu, že soud doručuje ji, nezachoval se
dle předpisu, na př. tedy dle §u 18 (2) zákona. Nepominutelní dědici,
ač nezastupují pozůstalost, jsou dědickými účastníky, a tu ovšem, když
se k věci blíže přihlédne, zejména, vezme-li se zřetel s jedné strany
k předpisu §u 786 obč. zák., dle něhož jest pozůstalost až do skutečného přidělení pokládati za majetek v příčině zisku a ztráty hlavnímu
dědici a nepominutelnému dědici společný; s druhé pak k předpisu
§u 41 náhr. zák., jenž vzhledem к náhradě (přejímací ceně), kterou
stanoví průměrem cen, docilovaných v letech 1913 až 1915, dokazuje
vynikající zájem nepominutelného dědice na propuštění výměry dle
§u 11 záb. zák.; mohlo by býti otázkou nejvýš pochybnou, zda nemá
i on právo, tento svůj právní zájem sám hájiti či má vydán býti na milost
a nemilost hlavního dědice, a zdali tedy — kdyžtě i on jest dědicem
vskutku a v pravdě, an jest povolán k pozůstalosti v poměru k celku
(§§ 765, 766 a 532 obč. zák.), což se týče právě jeho poměru k zůstaviteli, kdežto to, že stojí-li na tom hlavní dědic, přijmouti musí podíl svůj v penězích (§ 784 obč. zák.), vztahuje se jen na jeho poměr k hlavnímu dědici — nemá i on rozuměn býti pod výrazem »dědic« §u 11
záb. zák. a tudíž logicky důsledně nenastupuje-li, když vlastník zemřel,
i on místo jeho v řízení dle §u 3 n. n. náhr. zák., kde se právě o vyřízení otázky §u 11 záb. zák. jedná. Avšak, i kdyby tomu tak bylo, zde,
při vyřizování stížnosti do výpovědi, nemá to vlivu,, aspoň v tomto
případě ne. Neboť dle §u 23 náhr. zák. jest podmínkou výpovědi, by
žádost za poznámku záboru neb oznámení zamýšleného převzetí dle
§u 2 téhož zák. byla již podána nebo současně s výpovědí se podávala,
a přišla by tedy otázka zamýšleného převzetí nutně na řadu teprv,
kdyby zábor poznamenán nebyl. Avšak zábor byl dle údaje výpovědního spisu poznamenán již dříve dle návrhu Státního pozemkového úřadu
ze dne 17. srpna 1921, což stěžovatel nepopírá, kdežto výpověď podána teprve 7. prosince 1922.. Netřeba tedy rozbírati, zda v případě,
že by zábor poznamenán nebyl a rozhodným bylo tedy oznámení zamýšleného převzetí, má soud při vyřizování stížnosti do výpovědi zkoumati toliko formální otázku předchozího neb současného podání
oznámení toho, či vůbec zákonitost jeho v každém směru, tedy i, zdali
učiněno bylo pravému vlastníku, a раk-li je tu více vlastníků neb více
účastníků na místo jeho v případě úmrtí jeho nastupujících, zdali třeba,
aby učiněno bylo všem a stalo-li se tak.

Citace:

Rozhodnutí č. 2474. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 594-595.