Příslušnost zemského soudu civilního v Praze podle zákona ze dne 3. listopadu 1918 č. 4. Sb. z. a n. vztahuje se jen na nároky z veřejnoprávních poměrů vnitrostátních, nikoliv i na nároky, mající původ svůj ve veřejnoprávních poměrech mezistátních či mezinárodních. Zabrání cizí cisterny čsl. státem.

Při převratu měla žalující firma Vaterländische Mineralölindustrie G. G. v Budapešti na území čsl. republiky železniční cisternu čís. 504664; kde se právě nacházela, neví, ale zjistila, že podle usnesení ministerské rady nařídilo ministerstvo veřejných prací a ministerstvo železnic, aby všecky cisterny byly rekvirovány a aby disposicí nad cisternami byl pověřen Svaz rafinerií minerálních olejů čsl. republiky v Praze. Tento svaz cisternu převzal a odevzdal k upotřebení rafinérii minerálních olejů v Kolíně, kde ještě v roce 1920 částečně shořela. Cisterna nachází se ve stavu neupotřebitelném a žalovaný čsl. stát nechce povstalou škodu nahraditi. Zavinění eráru spatřuje žalující strana jedině v té okolnosti, že stát сizozemskou cisternu neoprávněně zabavil.
Navrhla proto žalující firma odsouzení žalovaného eráru k zaplacení náhrady za cisternu ve výši 40.000 Kč а k zaplacení další náhrady škody za každý den, kterého nestála jí cisterna k disposici, totiž od 29. října 1918 do dne zaplacení cisterny 7 Kč s 5% úroky.
Žalovaný erár navrhl zamítnutí žaloby. Doznal, že stát nařídil svého času rekvirování cisteren. Svaz rafinerií minerálních olejů v čsl. republice dopravoval pod záštitou vlády do republiky minerální oleje. Ježto po převratu byly cisterny, náležející rafineriím čsl. a nacházející se na území států dohodových, zabaveny a otázka těchto jímek dosud nebyla velvyslaneckým sborem v Paříži vyřešena, usnesla se vláda čsl. republiky v r. 1919 v ministerské radě, aby Svazu minerálních olejů byly dány k disposici ony cisterny, které se nalézají na území československém a jsou vlastnictvím cizozemců. Toto usnesení bylo nutné, aby svaz rafinerií minerálních olejů mohl dostáti poslání, kterým byl od vlády pověřen, totiž zásobení republiky a hlavně válečné moci výrobky minerálního oleje. Svaz resp. rafinerie v něm sdružené používaly těchto cisteren a dbaly o ně s péčí řádného obchodníka. Rekvirování cisteren nebylo tedy činem nedovoleným. Na tom, že rekvirovaná cisterna v rafinerii kolínské shořela, nemá viny stát. Čsl. cisterny, které byly po převratu zabaveny ve státech dohodových i v Maďarsku a Polsku, nebyly dosud ještě vráceny a není známo, zda nebyly poškozeny nebo zničeny. Výměnu cisteren čsl. za cisterny maďarské provádí čsl. ministerstvo železnic v dohodě s maďarským ministerstvem železnic. Žalující strana nemá tudíž nároku na náhradu škody a pokud nepodepsala úmluvy portorosské, kterou byla stanovena výměna všech soukromých cisteren mezi bývalými nepřátelskými státy, nemá práva žádati vrácení její cisterny. Pouze ministerstvo železnic v Budapešti mohlo by žádati vrácení cisterny, byla-li portorosská smlouva maďarskou vládou podepsána.
Namítá se dále přemrštěnost zažalovaného peníze, promlčení, jakož i, že není zákona, který by ukládal eráru povinnost náhradní.
Soud prvé stolice (zemský soud civilní v Praze) žalobu zamítl hlavně z toho důvodu, že rekvirování cisteren stalo se v době poválečné — mimořádné — tak že nelze mluviti na straně státu o nezákonitosti jednání nebo o zavinění jeho orgánu.
Odvolací soud rozsudek ten potvrdil.
Nejvyšší soud na dovolání žalobkyně rozsudky soudů nižších zrušil i s řízením jim předcházejícím jako zmatečné a žalobce pro nepřípustnost pořadu právního odmítl z těchto důvodů:
Není ovšem o tom pochyby, že jde o nárok veřejnoprávní, protože zabrání cisterny čsl. státem (vládou) a přikázání jí svazu minerálních olejů stalo se u výkonu výsostního práva státu nade vším územím republiky a všemi věcmi v ní se nalézajícími.
Je-li tomu ale tak, pak nelze souhlasiti, že případ sluší posuzovati podle předpisů občanského práva o náhradě škody, platných v republice československé, jak odvolací soud za to má, neboť případ práva veřejného nelze posuzovati podle norem soukromoprávních. K tomu doložiti dlužno, že nelze ani říci, zda by se potom případ měl řešiti podle práva historických zemí či podle práva slovenského, ježto sama žaloba praví, že není známo, kde cisterna byla zabrána, tedy zda na území historických zemí, nebo na území Slovenska, ale v tom území, kde byla zabrána, tam případ se stal a právo toho území by tedy bylo nutno naň upotřebiti, což je velmi důležito, ježto mezi obojím právem je veliký rozdíl.
Poněvadž tedy jde o nárok veřejnoprávní, mohla by býti založena příslušnost zemského soudu civilního v Praze jen po rozumu zákona ze dne 3. listopadu 1918 č. 4 Sb., ale ani tomu není tak, protože, jak už v rozhodnutí č. 4544 sb. n. s., na něž se odkazuje, podrobněji vyloženo, má zákon tento na mysli jen nároky z veřejnoprávních poměrů vnitrostátních, nikoli ale i nároky, mající původ svůj ve veřejnoprávních poměrech mezistátních či mezinárodních, o jaký zde jde, z týchž důvodů jako v citovaném rozhodnutí, kde předmětem sporu byly obyčejné vagony, zde pak cisterna, což ovšem nehraje žádnou rozhodující úlohu, tím méně, když v obou případech jde o náhradu za ně v penězích, ježto předmět sám se ztratil.
Kdyby šlo o vrácení cisterny, musila by věc vyřízena býti způsobem ve smyslu portorosské úmluvy v dopisu ministerstva železnic ze dne 3. dubna 1925 vytčeném, ale když jde o náhradu za ni a za její užívání a portorosská úmluva nemá o tom ustanovení, nezbývá účastníkům, než aby úmluva ta se doplnila úmluvou další, čili aby se obrátili na příslušné činitele svého státu, by o jich nároky postaráno bylo cestou diplomatickou. Nějakým pořadem práva tomu předbíhati nelze, pročež musily rozsudky nižších stolic, které o nároku žalobkyně uznaly zamítnuvše ho, že prý jí nepřísluší, býti ve smyslu § 42 jur. n. a § 477 č. 6 c. ř. s. zrušeny, čímž je žalobkyni nárok její, má-li ho, zůstaven nedotčeným.
Zrušení stalo se arci z úřední povinnosti, civilním soudním řádem a jurisdikční normou soudu v pořadu stolic uložené, neboť žalobkyně to nenavrhovala, naopak žádá si v dovolání rozhodnutí pořadem práva.
Uplatňuje-li dovolání, že nežádá náhradu škody, nýbrž náhradu za cisterny, její ekvivalent, tedy to nemá pro naši otázku žádného významu. Nepatří-li žaloba na vydání věci před soud, nepatří před něj ani žaloba na zaplacení její ceny, která se ostatně nedá ani jinak kvalifikovati, než jako žaloba o náhradu škody (§§ 1323, 379, 335, 338 obč zák.).
Má-li dovolání za rozhodující, že čsl. stát zavázal se smlouvou portorosskou vrátit i zadržené cisterny, že tedy čsl. stát má smluvní závazek vrátit cisternu, a jeli toto plnění nemožné, zaplatí její cenu, tož přehlíží dovolatel, což však pro otázku pořadu práva nemá významu, že není on smluvní stranou, tak aby nárok z ní mohl uplatňovati on, a což pro naši otázku ovšem význam má a to rozhodující, že smlouva ta není smlouvou soukromoprávní, nýbrž mezinárodní a že tedy neprávem žalobce to naráží na občanský zákon, až na jeho § 366.
Pravdu sice má dovolání, že tu nejde o cestu správní, za jakou odvolací soud řízení ve smyslu dopisu min. železnic ze 3. dubna 1925 a portorosské úmluvy pokládá, ale to nemůže odůvodniti soukromoprávních nároků a pořad práva, nebot je to řízení mezistátní, diplomatickým aktem upravené.
Otázka promlčení v dovolání v popíraném smyslu rozbíraná je bezpředmětná, ježto se o nároku nerozhoduje.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1925 č. j. Rv I 1551/25.
Dr. Grešl.

Citace:

Kdy možno uplatňovati nárok na náhradu škody. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 3, s. 116-119.