NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 2

Čís. 12006.

Byla-li žaloba o rozvod manželství podána před 1. listopadem 1930, nelze použíti prvého odstavce § 100 j. n. v doslovu zákona ze dne 1. července 1930, čís. 130 sb. z. a n., nelze-li z přednesu žalobce po 1. listopadu 1930 vyvoditi, že odůvodnil místní příslušnost dovolaného soudu poukazem na nový doslov § 100 j. n. se zřetelem na své domovské právo v obvodu dovolaného soudu.
(Rozh. ze dne 20, října 1932, R II 339/32.)
Žalobkyně odůvodňovala příslušnost krajského soudu v Olomouci pro žalobu o rozvod manželství od stolu a lože předpisem § 100 j. n., poukazujíc k tomu, že ona i její žalovaný manžel jsou čsl. státními občany a že žalovaný bydlí v Německu, kdežto ona sama má prý stálé bydliště v Mohelnici. Námitce místní nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, ježto žalobkyně měla v době podání žaloby obecnou soudní příslušnost v cizině (v Norimberku), kde měl žalovaný řádné bydliště. Rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Oběma nižšími soudy bylo souhlasně uznáno, že místní příslušnost krajského soudu v Olomouci pro tento spor nelze opírati o předpis § 100 j. n, v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n., takže tato otázka byla již rozřešena konečně. Rekursní soud však přes to zamítl námitku místní nepříslušnosti soudu a své rozhodnutí odůvodnil v podstatě tím, že dnem 1. listopadu 1930 nabyl účinnosti nový zákon ze dne 8. července 1930, čís. 130 sb. z. a n., jenž ve čl. II. čís. 2. stanovil, že žaloby proti příslušníkům československého státu o rozvod manželství lze v tuzemsku podati za podmínek tam uvedených u soudu, v jehož obvodu jest obec, ve které mají obě strany nebo některá z nich právo domovské, že žalobkyně, která měla ještě v době, kdy tento nový zákon nabyl účinnosti, domovské právo v obci K. v obvodu krajského soudu v Olomouci, mohla odůvodniti místní příslušnost soudu poukazem i na jiný důvod příslušnosti, než uvedla v žalobě, tudíž i na nový doslov prvního odstavce § 100 j. n., a že to i učinila tím, že opírala místní příslušnost soudu o ustanovení § 100 j. n. i potom, když nabyl účinnosti zákon čís. 130/1930 sb. z. a n. Stěžovatel právem napadá předpoklad rekursního soudu, že žalobkyně za účinnosti zákona čís. 130/1930 sb. z. a n. odůvodnila místní příslušnost krajského soudů v Olomouci poukazem na nový doslov prvního odstavce § 100 j. n., vytýkaje mu rozpor se spisy. V žalobě, podané dne 18. prosince 1929 a pak i ve sporu odůvodnila žalobkyně místní příslušnost krajského soudu v Olomouci poukazem na § 100 j. n. a tvrzením, že žalovaný bydlí v Německu a žalobkyně v Mohelnici a že jsou oba československými státními občany. Jak plyne ze spisů, bylo po dnu 1. listopadu 1930, kdy nabyl účinnosti zákon čís. 130/1930 sb. z. a n., konáno v tomto sporu jen jediné ústní jednání dne 17. září 1931. Při tomto ústním jednání přednesl zástupce žalovaného, že se strany staly mezitím státními občany v Německu, a prohlásil, že trvá na námitce nepříslušnosti soudu. Žalobkyně na to svým zástupcem odpověděla, že ještě neobdržela úřední uvědomění o tom, že jí bylo uděleno státní občanství v Bavorsku a že ztratila domovské právo v obci K., ale z jejího tehdejšího přednesu nelze nijak vyčisti, že odůvodnila místní příslušnost krajského soudu v Olomouci poukazem na nový doslov § 100 j. n. se zřetelem na své domovské právo v obci K. Ostatně by se byla žalobkyně ani nemohla při ústním jednání, konaném dne 17. září 1931, důvodně dovolávati svého domovského práva v obci K., ježto podle úředního sdělení okresního úřadu v Z. ze dne 29. října 1931 jsou obě strany již od 10. srpna 193 1 německými státními příslušníky. Ale žalobkyně sama zastávala ještě ve svém rekursu podaném dne 4. června 1932 stanovisko, že příslušnost soudu jest posuzovati podle starého doslovu prvního odstavce § 100 j. n. a odůvodňovala to výslovně tím, že měla obecný soud v Mohelnici, kde prý měla stálý pobyt. V důsledku tohoto svého stanoviska se také domáhala v podáních na č. 1. 118 a 122 (ovšem opožděně až po skončeném jednání v prvé stolici), by byla žaloba postoupena krajskému soudu civilnímu v Praze podle § 261 šestý odstavec c. ř. s. Z toho jest tedy zřejmé, že se žalobkyně v řízení v prvé stolici nejen nedovolávala nového doslovu prvního odstavce § 100 j. n. k odůvodnění místní příslušnosti soudu, nýbrž, že ani nenaznačila, že by se místní příslušnost soudu měla posuzovali podle jejího domovského práva v obci K. Rozhodnutí rekursního soudu tudíž neobstojí již z uvedeného důvodu a není ani třeba obírati se otázkou, zda předpisy o soudní příslušnosti mají zpětný účinek, čili nic.

Citace:

č. 12006. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/2, s. 339-340.