NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Čís. 15120.

K ohlášení nároku z pojistné smlouvy pojistiteli stačí každý projev vůle, z něhož jest zřejmé, že trvá na plnění. Nevyhradil-li si tuzemský pojistník, sjednavší v roce 1894 životní pojištění na markovou měnu německou, výslovně výplatu pojistné sumy ve zlatě (t. zv. zlatou doložkou), postihují ho pozdější změny hodnoty říšské marky, způsobené německým bankovním zákonem ze dne 1. června 1909 (RGBL S. 515), jakož i úpravou, k níž došlo zákonem ze dne 30. srpna 1924 (RGBl. II S. 254). Ustanovení § 7 obč. zák. nelze tu použíti.
(Rozh. ze dne 15. dubna 1936, Rv I 47/34.)
Zůstavitel Jiří H. byl pojištěn u žalované pojišťovny na základě pojistky z 26. října 1894 na 15000 RM. Částka byla splatna v případě jeho smrti, nejpozději však 13. září 1923. Roční prémie byla 519 RM. Po nastoupení pojistného případu, t. j. 30. září 1923, nebylo nic vyplaceno. Žalující pozůstalost tvrdí, že pojistník po splatnosti pojišťovací částky ihned svůj nárok písemně ohlásil u žalované. Tím stavil promlčení podle zákona z 23. prosince 1917 ř. z. čís. 501 odst. 19/2. Pojistník upomínal svým právním zástupcem pojišťovnu) i později, vždy však dostal od ní jen vyhýbavou odpověď. Žalující pozůstalost má za to, že vyplacení pojistné částky má se státi v říšských markách, na. něž pojišťovací smlouva byla uzavřena, t. j. 15000 RM, jichž zaplacení se žalobou dožaduje. Poněvadž z pojišťovacích smluv, uzavřených se žalovanou na rakousko-uherské koruny se vyplácí 15%, bydlí-li pojistník na území republiky Československé, žádá žalující podle této analogie in eventum 2250 RM, t. j. 18000 Kč. Žalobě bylo prvým soudem částečně vyhověno. Odvolací soud zamítl žalobu vůbec.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dopis Dr. Viktora S. jako zmocněnce pojistníka ze dne 16. února 1926 jest ohláškou nároku podle § 19 odstavec 2 zákona čís. 501/17 ř. z., poněvadž se nevyžaduje k tomu určité formy a stačí proto každé prohlášení, z něhož je zřejmé, že pojistník si činí nárok na plnění. Tázal-li se tudíž Dr. S., jaká pojistná hodnota bude vyplacena ve smyslu předpisů o zhodnocení, projevil tím zřejmě, že trvá na plnění. Nastalo proto dnem 16. února 1926 sice stavení promlčení, ale nekončilo se odpovědí pojišťovny ze dne 24. února 1926, neboť ona odpověď neobsahuje konečné »rozhodnutí«. Praví se v ní sice, že pojištění postihl stejný osud jako zhroucenou měnu a že následkem toho nebylo dosud nic zařízeno o placení pojistné hodnoty, avšak ponechává se budoucnosti, zda dojde ke zhodnocení takových pojistek. Rozhodnutí ve smyslu § 19 odstavec (2) zákona čís. 501/17 ř. z. se ovšem nekryje s rozhodnutím, míněným v § 20 odstavec (2) poslední věta téhož zákona, poněvadž toto předpokládá výhradně jen odmítnutí nároku na plnění. Přes to nestačí podle § 19 odstavec (2) zákona, jakékoliv rozhodnutí o nároku, nýbrž musí býti buď odmítavé anebo uznávací, aby pojistníku bylo zřejmé stanovisko pojišťovny a aby mu stačilo k podání žaloby. Počala-li tudíž tříletá promlčecí lhůta podle § 19 odstavec (1) zákona běžeti dnem 1. ledna 1924 a byla-li stavena dne 16. února 1926, uplynuly z ní jen dva roky, 1 měsíc a 16 dnů, a poněvadž pojišťovna do podání žaloby dne 11. března 1932 neučinila rozhodnutí podle § 19 odstavec (2) zákona, není nárok žalobkyně promlčen. Německým bankovním zákonem ze dne 1. června 1909 (RGBl. S. 515) byly noty říšské banky prohlášeny za zákonné platidlo s účinností od 1. ledna 1910, takže žalobce již tehdy pozbyl práva žádati výplatu ve zlatě, byť i pojistka zněla původně na zlatou měnu markovon, když si žalobce nevyhradil výslovně placení ve zlatě (zlatá doložka). Německým záikonem ze dne 30. srpna 1924 (RGBl. II. S. 254) byla pak zavedena říšská marka a byl stanoven poměr mezi dřívější měnou a novou říšskou markou tak, že 1 bilion marek se rovná jedné říšské marce. Pojistná hodnota byla splatnou dne 30. září 1923. Pro otázku, v jaké měně jest vyplatiti pojištěnou hodnotu, jest rozhodnou měna v době skutečné výplaty, nikoli v době, kdy nastal pojistný případ, jak bylo dolíčeno již v rozhodnutí čís. 1037 Sb. n. s. Skutečná výplata se dosud nestala a rozhoduje tudíž doba nynější, kdy jíž zlaté marky nejsou v oběhu, a nastupuje proto za ně podle § 989 obč. zák. a čl. 336 odstavec 2 obch. zák. říšská marka podle své vnitřní hodnoty, tedy v poměru shora zmíněném, podle něhož by se tudíž nárok žalobcův rovnal téměř nule, i kdyby se převedl na Kč v poměru 1:8. Pro použití ustanovení § 7 obč. zák. o obdobě není tu žádného důvodu. Neboť ani obdoba zákonného předpisu, ani obdoba práva není na místě proto, poněvadž tuzemské zákonodárství valorisaci (zhodnocení) nezná a, pokud zákony tuzemské připouštějí zhodnocení (jako v zák. čís. 524/19 Sb. z. a n. o úpravě o ceně elektrické energie a plynu, nebo čís. 471/20 Sb. z. a n. o úpravě starších smluv o těžbě dříví), jde vesměs o výjimečná ustanovení, jichž právě proto ani obdobně použíti nelze. Pokud soudnictví připouští zdánlivě zhodnocení pří závazcích znějících na starorakouské koruny (rozhodnutí čís. 2244, 2665, 2566, 4344 Sb. n. s. a jiné), opírají se tato soudní rozhodnuti v podstatě o § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 Sb. z. a n. o československé měně a nelze to rozšiřovati na závazky v jiné měně, nežli v měně starorakouské koruny; ani pro použití přirozeného práva podle § 7 poslední věta obč. zák. není tu důvodu, poněvadž, uzavřel-li pojistník smlouvu v cizí měně, musí sdíleti její osud; důvěřoval-li cizí měně a uložil-li v ní své úspory, musí nésti právě tak následky jejího zhroucení, jako by měl prospěch z jejího vzestupu, a nebylo by ani spravedlivé ani vhodné a účelné, aby mu byla poskytnuta zvláštní ochrana podle přirozených právních zásad. Ani poukaz k tomu, že jiná pojišťovna honorovala v tuzemsku pojistky žalované strany, znějící na rakouskouherské koruny, v československých korunách, nemůže odůvodniti nárok žalobcův, byť i ona pojišťovna tak činila jménem a na účet žalované, poněvadž šlo při tom o starorakouskou měnu, nikoliv o zlatou markovou měnu. Německý zhodnocovací zákon ze dne 16. července 1926 (RGBl. I. S 117) se podle čl. 103 odstavec 2 poslední věta provoz. nař. ze dne 29. listopadu 1925 (RGBl. I. S. 392) na žalobkyni nevztahuje, což ona ani nepopírá, neboť opírá svoji žalobu jen o pojišťovací smlouvu a o ustanovení § 7 obč. zák., a nebyl by tedy zažalovaný nárok odůvodněn ani podle německého práva.

Citace:

Čís. 15120. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 441-444.