Č. 10998.Živnostenské právo: I. * Zakáže-li okresní úřad na základě § 54 odst. 2 živn. řádu zaměstnávati ženy jako číšnice ve vešch živnostech hostinských a výčepnických svého okresu, nepozbývá tento zákaz povahy generální úpravy uvedené kategorie živností tím, že si úřad vyhradí povolovati ze zákazu výjimky v případech zvláštního zřetele hodných. — II. Zákaz uvedeného druhu neodporuje ustanovením §§ 106 a 108 ústavní listiny.(Nález ze dne 16. ledna 1934 č. 490.)Věc: Karel W. v Ú. proti zemskému úřadu v Praze o živnostensko-policejní úpravu živnosti hostinské a výčepnické. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. Důvody: Okr. úřad v Ú. zakázal vyhláškou z 10. listopadu 1930 na základě § 54 živn. ř. zaměstnávati ženy jako číšnice ve všech hostincích, barech a v kavárnách v okrese ú-ckém a vyhradil si v případech zvláštního zřetele hodných povoliti na zvláštní žádost majitele koncese hostinské zaměstnávání číšnic. Odvolávaje se na tuto vyhlášku, žádal st-l, aby mu bylo povoleno v jeho živnosti hostinské a výčepnické zaměstnávati jednu ženskou sílu pomocnou. Výměrem okr. úřadu z 5. února 1931 nebylo žádosti vyhověno, ježto chybí podklad pro výjimečné udělení žádaného povolení. Odvolání z tohoto výměru bylo zamítnuto nař. rozhodnutím z důvodu, že zaměstnávati číšnice příčí se veřejnému zájmu, ježto podle zkušeností, jichž bylo nabyto s číšnicemi, jakož i vzhledem na stížnosti z řad obecenstva, nedoporučuje se trpěti používání jejich v hostincích, neboť hlášení případů pohlavně onemocnělých číšnic se stále množí. K vývodům odvolání bylo podotknuto, že st-l může se zřetelem k zjištěnému poměrně malému rozsahu jeho podniku živnostenského sám se svou manželkou, i když se přihlíží k jeho chorobě a k tomu, že manželka obstarává také domácnost, obsloužiti hosty ve své živnosti, a netřeba mu k tomuto účelu zaměstnávati číšnici. Číšnice svou přítomností dávají jen podnět k provozování tajné prostituce a jiných nepřístojností, což pak vede k oněm neblahým důsledkům, jak byly uvedeny. O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto: Vyhláška okr. úřadu v Ústí n. L. z 10. listopadu 1930, zakazující zaměstnávati ženy jako číšnice v hostincích, barech a kavárnách v okrese ú.-ckém, byla, jak se v ní výslovně uvádí, vydána na základě § 54 odst. 2 živn. řádu, kde jest stanoveno, že určité živnosti, mezi nimi i živnost hostinská a výčepnická, jsou podrobeny živnostensko-policejní úpravě, která se může vztahovati k jednotlivým druhům živností i k jednotlivým živn. podnikům. Stížnost připouští, že na základě právě cit. ustanovení mohla pro živnost hostinskou a výčepnickou býti vydána okr. úřadem úprava, mající povahu závazné generální normy, má však předem za to, že obsah úpravy, jak byla provedena ve vyhlášce uvedeného okr. úřadu z 10. listopadu 1930, příčí se ustanovení §§ 106 a 108 úst. listiny a nemá proto vyhláška ta závazné moci. Rozpor obsahu vyhlášky s uvedenými ustanoveními úst. listiny spatřuje stížnost v tom, že zákazem ženské obsluhy v živnostech hostinských a výčepnických znemožňuje se ženám vykoná- vati práce živn. pomocníků v živnosti hostinské a případně i nastoupiti tuto živnost, z čehož na druhé straně vyplývá výsada příslušníků mužského pohlaví. Stížnosti nebylo možno přisvědčiti. Cit. § 106 úst. listiny praví, že výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají, a jest zařazen v hlavě páté, nadepsané »Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské«; z jednotlivých ustanovení v této hlavě uvedených pak plyne, že jsou zde normována, pokud jde o práva, tak zvaná základní práva občanů. Do téže hlavy jest pojat i § 108, stanovící, že každý občan čsl. může....vykonávati výdělkovou činnost v mezích všeobecných právních ustanovení. Z tohoto posléz uvedeného předpisu jde, že vykonávání výdělkové činnosti není oprávněním vůbec neomezeným, nýbrž že jest přípustno toliko v mezích všeobecných ustanovení právních. Stanovení těchto mezí přenechává ústavní listina normotvorné činnosti orgánů k tomu povolaných, která určuje rozsah a obsah té které výdělkové činnosti. Takovým všeobecným právním ustanovením jest i živn. řád a nařízení na jeho základě vydaná, a může jím proto býti i úprava, provedená na základě nahoře cit. § 54 živn. řádu. V tomto světle jeví se úprava taková, byl-li jí — jako v dnešním případě — vysloven zákaz zaměstnávati ženy v hostinské živnosti, jen stanovením mezí, v nichž vykonávání výdělkové činnosti jest ženám podle § 108 úst. listiny svobodno, nikoliv porušením práva příslušníků ženského pohlaví vykonávati výdělkovou činnost. Současně pak nelze výhodnější postavení příslušníků mužského pohlaví, jež ze zákazu takového vyplývá, pojímati jako »výsadu pohlaví« ve smyslu § 106 úst. listiny, neboť jde tu o prostý důsledek toho, že § 108 úst. listiny právě neuznává neomezenou volnost provozování výdělkové činnosti, nýbrž jen v mezích všeobecných právních ustanovení. Neprávem proto stížnost vytýká, že příčíc se uvedeným ustanovením úst. listiny nemá cit. vyhláška okr. úřadu v Ústí n. L. závazné moci. Stížnost ovšem nepřestává na této námitce, nýbrž dovozuje dále, že podle § 54 živn. řádu sluší rozeznávati mezi generální úpravou celé kategorie živností, závaznou pro všechny živnosti toho kterého druhu, a mezi speciální úpravou, postihující jednotlivý živn. podnik. V prvém případě jde o normu, v druhém případě o individuální správní akt, jenž se však musí opírati o konkrétní skutečnosti, jež odůvodňují závěr, že zřetele živn. policie vyžadují, aby určitému živnostníku byl uložen závazek, jenž ostatní živnostníky nepostihuje. Svou formou jeví se podle stížnosti vyhláška okr. úřadu v Ústí n. L. z 10. listopadu 1930 jako abstraktní norma, svým obsahem jí však není, neboť tím, že okr. úřad vyhradil si povolovati výjimky ze zákazu ve vyhlášce vysloveného, jsou zákazem tím stiženy jen některé živnosti hostinské, aniž se však, jak by toho u individuálního správního aktu bylo třeba, zjišťuje, že jsou tu konkrétní skutečnosti, jež by u těchto živností policejní úpravu odůvodňovaly. Ani tu nebylo možno dáti stížnosti za pravdu. Zákaz zaměstnávati ženy jako číšnice jest ve zmíněné vyhlášce okr. úřadu vysloven pro všechny hostince, bary a kavárny okresu, takže po této stránce nemůže býti pochybnosti, že jde o generální úpravu určitého druhu živnosti, Bohuslav-Janota, Nálezy správní XVI. 5 nikoli o speciální úpravu určitých živn. podniků. Dávaje takto normu, zakazující užívati v řečené kategorii živností ženy jako číšnice, stanovil ovšem okr. úřad výhradu, že povolí ze zákazu výjimky v případech zvláštního zřetele hodných na základě zvláštní žádosti, leč touto výhradou nepostihuje jednotlivé živn. podniky individuálně určené, nýbrž prohlašuje všeobecně, že povolí výjimky v případech zvláštního zřetele hodných. Jde tedy o výhradu určenou opět generálně, a pak ovšem nemůže výhrada taková vtisknouti celému obsahu vyhlášky povahu speciální úpravy jednotlivých živn. podniků. Zákaz zaměstnávati ženy jako číšnice v uvedené kategorii živností zůstává proto i přes onu výhradu generální úpravou této kategorie živností, jak k ní živn. úřad ve smyslu 2. odst. § 54 živn. řádu oprávněn byl. Ve věci samé uznává stížnost výslovně, že povolení výjimky ze zákazu zaměstnávati ženy jako číšnice v uvedené kategorii živností vyhradil okr. úřad svému volnému uvážení. To také skutečně vyplývá z obsahu oné výhrady, jež praví, že okr. úřad povolí zaměstnávání číšnic jen v případech obzvláště zřetele hodných, aniž se skutečnosti, jež bude úřad uznávati za obzvláště zřetele hodné, jakkoli precisují, takže jest vyhraženo úřadu volně posouditi, zda určité skutečnosti za obzvláště zřetele hodné uzná či nikoli. Ale pak neposkytuje ona výhrada na výjimečné zaměstnávání číšnic právního nároku, a nemohlo proto tím, že v postupu instancí žal. úřad st-li zaměstnávání číšnice nepovolil, býti zasaženo do subj. práva st-lova, nechť se tak stalo z důvodu jakéhokoliv. Důsledně nemohlo proto býti uznáno ani za podstatnou vadu, že žal. úřad výsledek svého šetření st-li neoznámil.