NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 4952.

Byly-li bolesti poškozeného vyvolány a vybaveny úrazem, nelze při výměře bolestného přihlédnouti k predisposici poškozeného. Při výměře bolestného jest vzíti zřetel k hodnotě peněz v době rozsudku soudu prvé stolice.
(Rozh. ze dne 22. dubna 1925, Rv I 376/25.)
Při železniční nehodě dne 25. října 1919 utrpěl žalobce, povoláním učitel, úraz. Žalobě proti dráze o náhradu škody procesní soud prvé stolíce rozsudkem ze dne 10. září 1924 vyhověl, přisoudiv žalobci kromě jiných položek bolestné 8 000 Kč, při čemž vycházel z toho, že vzhledem ku síle vytrpěných bolestí bylo by žalobci přisouditi 16 000 Kč, avšak vzhledem k praedisposici žalobcově přisoudil mu pouze polovici (8 000 Kč) tohoto peníze. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že uznal přiměřenou polovici bolestného 6 000 Kč, odvolání žalobcovu pak potud, že mu přiznal i druhou polovici bolestného, tudíž celkem 12 000 Kč. Důvody: Pokud žalobce brojí v příčině predisposice, v rozsudku zmíněné a, že soud v tom směru neučinil zjištění, jest v prvé řadě na to poukázati, že dle celé souvislosti rozsudku v místech, kde se uvažuje o predisposici žalobcově, dlužno rčení rozsudku »jak znalcem lékařem zjištěno« bráti ve smyslu »jak podle posudku znalcova má soud zjištěným«, vždyť stať ta jest zařaděna v části rozsudku, ve které soud prvé stolice uvádí svá zjištění ohledně bolestí žalobcových, jich původu a úsudky z toho vyvozované. Zjištění to jest správné a odpovídá stavu věci, neboť znalec vyslovil se pro dědičnou zatíženost žalobcovu i když výpovědi jeho matky aspoň částečně jsou správny, a skutečně také její výpověď ohledně žalobce jest potvrzena spisy opatrovnickými a spisy superarbitračními, a tam uvedenými výsledky pátrání, jakož i okolností, že byl žalobce pro duševní chorobu dán pod opatrovnictví. Není tedy ani námitka rozporu se spisy, ani vnitřního rozporu ve znaleckém posudku opodstatněna. Soud odvolací nesdílí však názor prvého soudu o tom, že by následkem predisposice žalobcovy bylo snížiti náhradu bolestného pouze na polovici, t. j. na 50%. Lékařský znalec totiž potvrdil výslovně, že na následcích úrazu participují rovným dílem vrozená dědičná přítěž (moment predisponujíci) a úraz (moment výbavný). Z toho jde na jevo, že následky urazu byly vybaveny výhradně úrazem a že, byť byl žalobce predisponován, přece veškeré následky úrazu, jakožto úrazem vyvolané a vybavené, vystoupily jen důsledkem utrpěného úrazu, a proto také při posuzování otázky bolestného přicházejí následky úrazu plnou měrou a nikoliv pouze polovicí v úvahu. Z důvodu toho odchylně od soudu prvé stolice jest odvolací soud toho náhledu, že žalobci přináleží nárok na bolestné plných 100% a nikoliv jen 50%, ve kterémž směru dlužno vvhověti odvolání žalobcovu. Soud prvé stolice dle výsledků ústního jed- nání a v rozsudku uvedených průvodů učinil správná zjištění v příčině bolestí z úrazu žalobci povstalých a jich trvání a sdílí odvolací soud zjištění ta dle §u 498 c. ř. s. Jest však odvolací soud toho náhledu, že, když dále přihlíží se k sociálnímu postavení žalobcovu v rozsudku blíže rozvedenému, jakož i k relativní ceně peněz, jest jakožto 100%ní bolestné přiměřeným peníz pouze 12 000 Kč a nikoliv 16 000 Kč soudem prvé stolice uvedený, tak že by polovice činila pouze 6 000 Kč, ve kterémž směru jest tedy odvolání žalovaného odůvodněno. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Dovolací soud sdílí právní názor soudu druhé stolice, že skutečnost žalobcovy praedisposice při posuzování přiměřenosti požadovaného bolestného nemůže, jak se toho dožaduje žalovaný ve svém dovolání, přicházeti v úvahu, poněvadž bolesti, které má v jejich zlých účincích zahladiti přisouzené bolestné, byly vyvolány a vybaveny žalobcovým úrazem. Pokud žalobce vytýká, že odvolací soud nepřihlížel správně ku relativní ceně peněz, tu arci odvolací soud neuvedl, kterou dobu považuje v této příčině za rozhodující, ale právě proto sluší předpokládati, že touto rozhodující dobou byla mu doba zákonitá, totiž podle §u 406 c. ř. s. doba vynesení rozsudku prvého soudu. Opačný právní názor žalobcův, nemající opory v zákoně, nelze schváliti.

Citace:

č. 4952. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 785-786.