Čís. 17387.

Jestliže žalovaná strana navrhla především zamítnutí rozluky manželství z viny žalobcovy, jest oprávněna domáhati se obnovy původního sporu, skončeného povolením rozluky z její viny, a to tak, aby žaloba byla zamítnuta, třebaže se vzdala v původním sporu opravných prostředků (§ 472 c. ř. s.).
(Rozh. ze dne 16. září 1939, Rv I 379/39.) Ve sporu Ck XII a 7/37 domáhal se Jaroslav Š. jako žalobce, aby jeho manželství s Růženou Š. bylo rozloučeno z výhradné viny žalované Růženy Š. a uplatňoval jako rozlukové důvody hluboký rozvrat manželství, způsobený výhradně žalovanou a opětovně citelné urážky a ubližování. V řečeném sporu navrhla žalovaná doslovně: »aby žaloba byla zamítnuta a event. aby bylo manželství rozloučeno z viny žalobce«. Krajský soud civilní v P. rozsudkem z 2. února 1937 rozloučil manželství z viny obou stran z důvodů uvedených v § 13 lit. e) a h) rozlukového zákona. Po prohlášení tohoto rozsudku vzdaly se strany opravných prostředků. Ve sporu, o který nyní jde, domáhá se Růžena Š. jako žalobkyně z důvodů § 530 čís. 7 c. ř. s, obnovy řízení o rozluku jejího manželství s Jaroslavem Š. a vedeného u procesního soudu pod č. j. Ck XII a 7/37. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Podle názoru odvolacího soudu stalo se připojení Růženy Š. (tehdejší žalované) k návrhu Jaroslava Š. (tehdejšího žalobce) na rozluku manželství, třebas původně jen podmíněné, bezpodmínečným, když tato po vyhlášení rozsudku prohlásila, že se vzdává opravných prostředků, čímž projevila zřejmě, třebas mlčky, plný souhlas s rozlukou manželství. Žalobkyně nemůže se prý žalobou o obnovu domáhati s úspěchem něčeho jiného, než ve sporu původním, zejména pak ne změny rozhodnutí, odpovídajícího jejímu vlastnímu návrhu procesnímu, schválenému nadto ještě vzdáním se opravných prostředků. Než těmto vývodům odvolacího soudu nelze přisvědčiti. Žalobkyně ve sporu, o jehož obnovu jde, navrhovala v prvé řadě zamítnutí žaloby (na vyslovení rozluky manželství z její výhradné viny) a teprve in eventum, tedy v druhé řadě, aby manželství bylo rozloučeno z viny žalobce. Žalobkyně (tehdejší žalovaná) od svého návrhu na zamítnutí žaloby po celou dobu řízení výslovně neustoupila. Tento její primérní návrh během řízení nikterak nepadl a nevylučoval jej ani její eventuální návrh. Mimo to šlo o rozluku manželství, která není dána do vůle stran a o níž nemohou se strany platně usnésti neb dohodnouti. V řízení rozlukovém, ovládaném zásadou vyšetřovací, musí býti uplatňovaný důvod rozluky objektivně prokázán, čímž je právní poměr manželství vyňat z disposice stran, pokud jde o jeho zrušení. Soud tedy i při zmíněném eventuálním návrhu mohl by vysloviti rozluku manželství jen tehdy, kdyby podle zásady vyšetřovací zjistil, že uplatňovaný důvod rozlukový je dán. Prohlášení žalobkyně, že se vzdává opravných prostředků (§§ 208 č. 1, 472 c. ř. s.), je sice závazným a účinným pro řádné opravné prostředky, nelze jej však bez dalšího rozšiřovati též na mimořádné opravné prostředky, tedy ani ne na žalobu o obnovu. Toto prohlášení učinila žalobkyně patrně proto, že měla zato, že nemá naděje na příznivější rozhodnutí v pořadu stolic v řízení opravném, hledíc k výsledkům provedeného řízení průvodního. Neustoupila-li žalobkyně od svého primérního návrhu na zamítnutí žaloby, i když učinila zmíněný návrh eventuální, pak neobstojí názor odvolacího soudu, že se žalobkyně žalobou o obnovu řízení domáhá něčeho jiného než ve sporu původním, když žalobní prosba v žalobě o obnovu zní toliko na zamítnutí žaloby o rozluku proti ní podané. Pokud pak odvolací soud k podpoře svého názoru uvádí, že žalobkyně vzdáním se opravných prostředků projevila zřejmě, třebas mlčky, plný souhlas s rozlukou manželství, stačí poukázati na hořejší vývody. Ježto se pak odvolací soud důsledkem svého právního názoru, který dovolacím soudem nebyl schválen, nezabýval dalšími výtkami odvolání, nezbylo než rozhodnouti, jak se stalo.

Citace:

č. 17387. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 457-459.