Čís. 17532.

Zmeškala-li strana následkem nesprávného právního poučení předsedou a zapisovatelem rozhodčího výboru živnostenského společenstva o lhůtě k podání odporu proti rozhodnuti rozhodčího výboru podle § 38 zákona č. 131/1931 Sb. z. a n. tuto lhůtu a byla-li proto žaloba podle § 38 dotč. zák. pro opožděnost zamítnuta, nepřísluší straně z tohoto důvodu proti předsedovi a zapisovateli nárok na náhradu škody, zavinila-li si škodu tím, že obmezila žalobu, kterou uplatňovala jednak odpor podle § 38 zákona č. 131/1931 Sb. z. a n., jednak se domáhala bezůčinnosti rozhodčího nálezu podle § 595 c. ř. s., na prvý důvod, ačkoliv si musila nebo měla uvědomiti, že lhůta k odporu podle § 38 zák. č. 131/1931 je již zmeškána.
(Rozh. ze dne 20. prosince 1939, Rv I 1002/39.)
Žalobce přednesl, že žalovaný Bohumil K. jako předseda rozhodčího
výboru při společenstvu pekařů v P., který rozhodoval o žalobě žalobce proti Josefu B., pekařskému mistru v P., o zaplacení práce přes čas v částce 17006 K 54 h, a žalovaný Jan V. jako zapisovatel rozhodčího výboru, při vydání nálezu, kterým byl žalobcův nárok zamítnut, udělili žalobci nesprávné právní poučení, tvrdíce v rozporu s předpisem § 38 zákona o pracovních soudech, že se může brániti proti nálezu žalobou u pracovních soudu, kterou jest podati do 15 dnů ode dne doručení písemného nálezu. Žalobce věřil tomuto poučení a čekal na písemné vyhotovení nálezu, který mu byl však doručen až po 15 dnech od vyhlášení a tudíž v době, kdy lhůta k podání žaloby (odporu) k pracovnímu soudu již uplynula, protože od vyhlášení nálezu, jemuž byl žalobce osobně přítomen, uplynulo více než 15 dnů. Žaloba ta (odpor) byly skutečně pravoplatně zamítnuty pro opožděnost. Tímto nesprávným poučením byl žalobce připraven o možnost obhájí ti svá práva a utrpěl tak škodu ztrátou pohledávky o zaplacení práce přes čas v částce 17006 K 45 h s útratami v zažalované výši 19789 K 15 h. Žalobce domáhá se náhrady této škody proti oběma žalovaným solidárně, poněvadž, mu způsobili škodu úmyslně nesprávným právním poučením. Žalovaní namítli mimo jiné, že si žalobce zavinil újmu, která mu vzešla, sám tím,
že žalobu podanou u pracovního soudu v Praze včas ve 3měsíční lhůtě, omezil v řízení před první stolicí tím, že se vzdal uplatnili nárok, pokud se domáhal též bezúčinnosti rozhodčího výroku podle § 595 a násl. c. ř. s. Nižší soudy neuznaly žalobou uplatňovaný nárok důvodem po právu, odvolací soud z těchto důvodů: Jediný odvolací důvod nesprávného posouzení právního shledává odvolání v tom, že názor procesního soudu, který věc posoudil podle § 1300 o. z. o. a nikoli podle §§ 1295, 1297 a 1299 o. z. o., jest nesprávný, neboť žalovaní prý odpovídají podle těchto zákonných ustanovení za škodu žalobcovu, a to tak, že žalovaný K. při ústním jednání rozhodčím a druhý žalovaný V. i pozdním doručením nálezu, oba podepsáním nesprávného poučení zamezili, že žalobce nemohl včas své právo uplatnili před pracovním soudem. S tímto názorem však nelze souhlasili. V zásadě jde o to, zda v nesprávném poučení předsedou rozhodčího výboru společenstva pekařů ve V. P. jest spatřovali zavinění žalovaného K., který byl předsedou výboru a V., který byl zapisovatelem. Především jest si uvědomiti) že poučení ono týkalo se lhůty k podání opravného prostředku proti rozhodčímu nálezu, o kteréžto lhůtě mluví § 38 zák. č. 131/1931 ve Sbírce zákonů a nařízení řádně vyhlášeného. Podle ustanovení § 2 o. z. o. nemůže se nikdo omlouvati, že mu zákon řádně vyhlášený nebyl
znám. Je-li však tomu tak, pak ani nesprávné poučení, kterého se žalobci dostalo, nemůže ho omluviti, neboť okolnost ta jest nerozhodnou, hledíc k ustanovení § 2 o. z. o. a k preklusivní zákonné lhůtě, tedy neprodlužitelné lhůtě 15 dnů podle § 38 zák. o prac. soudech. Nesprávně poučení neomlouvá, ani bylo-li dáno řádným soudem, když na neznalost zákona řádně vyhlášeného nikdo s úspěchem odvolávali se nemůže a neznalost ta pro posouzení subjektivního zavinění jest bezvýznamnou, nemůže býti přičítána za zavinění a neomlouvá ji ani okolnost, že súčastněné osoby o předpisu zákonném nevěděly nebo věděti nemohly. Právní předpis zavazuje bez ohledu na jeho znalost, a jest lhostejno též, zdá neznalost byla zaviněná či nezaviněná. Podle toho bylo povinností žalobcovou, aby sám dbal dodržení lhůty, stanovené v § 38 zák. o prac. soudech a nemůže proto důvodně svalovati vinu, že podal žalobu opožděně pokud pak jde o V. tím méně, když ten, jak zjištěno, fungoval jako zapisovatel, a když nález byl žalobci doručen až po lhůtě 15 dnů, takže právní poučení v nálezu obsažené i doba jeho doručení jest bez významu. Není tedy správné, tvrdí-li odvolání, že žalobci žalovaní znemožnili včasné uplatnění jeho práva před pracovním soudem, neboť podání žaloby v čas nebylo žalobci znemožněno vůbec.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Podle stavu spisů domáhal se žalobce y roce 1937 před rozhodčím výborem společenstva pekařů v P. [zřízeném podle §§ 122 a 114 b) živn. ř.] proti svému bývalému zaměstnavateli Josefu B. zaplacení práce přes čas (celkem 2968 hodin) ve výši 17006 K 54 h. Tento nárok byl při ústním jednání rozhodčího výboru dne 27. září, jemuž byl žalobce osobně přítomen, zamítnut; písemný nález, datovaný dnem 2. října 1937, byl žalobci doručen 20. října 1937. Nato podal žalobce dne 4. listopadu 1937 u okresního soudu pro vnitřní Prahu pod sp. zn. C... žalobu, kterou se domáhal jednak změny nálezu rozhodčího výboru odporem podle § 38 zák. č. 131/1931 Sb. z. a n. a pro případ, že by této žalobě nemohlo býti vyhověno, bezúčinnosti nálezu rozhodčího výboru podle § 595 c. ř. s. Za tohoto sporu došlo dne 25. listopadu 1937 k jeho postoupení pracovnímu soudu v P., kde spis obdržel sp. zn. Cpr... a tam při ústním jednání dne 1. prosince 1937 obmezil žalobce žalobu jen na odpor podle § 38 zák. o prac. soudech. Žaloba byla však všemi třemi stolicemi zamítnuta pro opožděnost, ježto 15denní lhůta k podání odporu, byl-Ii žalobce prohlášení nálezu rozhodčího výboru osobně přítomen, běžela podle § 38 cit. zák., ode dne prohlášení, nikoli ode dne doručení nálezu. Předsedou rozhodčího výboru byl prvý žalovaný B. K., druhý žalovaný A. V. byl zapisovatelem. Proti oběma domáhá se nyní žalobce náhrady škody a zavinění jejich, — přihlédne-li se k jeho přednesu při ústním jednání dne 17. února 1939 — dovozuje z té okolnosti, že oba při vyhlášení nálezu dne 27. září 1937 mu dali vědomě nesprávné právní poučení, následkem něhož byla jeho žaloba, podaná podle § 38 zák. o prac. soudech, pro opožděnost zamítnuta. Tím pozbyl podlé podle svého tvrzení nejen zažalovaný nárok ve výši 17006 K 54 h, ale byly mu způsobeny ještě další procesní útraty v celkové výši 2783 K 10 h. Proti této žalobě namítli oba žalovaní, mimo jiné nedostatek příčinné spojitosti mezi tvrzeným zaviněním a škodou žalobci vzešlou, dovozujíce, že škodu si zavinil žalobce výhradně sám a sice obmezením žaloby Cpr...,o němž se stala již zmínka v předchozím vylíčení stavu spisů. S tímto stanoviskem žalovaných jest souhlasiti. Proti nálezu rozhodčích výborů zřízených podle § 114 b) živn. ř. připouští zákon dva obranné právní prostředky na sobě zcela nezávislé, jak bylo dovoděno již v rozh. č. 16997 Sb. n. s. Jest to jednak žaloba o bezúčinnost rozhodčího nálezu podle § 505 c. ř. s., vázaná podle § 596, odst. 2 c. ř. s. lhůtou tříměsíční, jednak odpor podle § 38 zákona o pracovních soudech vázaný lhůtou 15denní. Tento druhý právní prostředek — odpor — jest ovšem účinnější, neboť dociluje se jím přezkoumání rozhodčího výroku ve věci samé a zákon důvody, pro které lze odpor podati, nijak neomezuje. Žalobu podle § 595 c. ř. s. lze naproti tomu podati jen z důvodů pod č. 1—8 tam výčetmo uvedených a mimo to lze jí docíliti jen zrušení rozhodčího výroku (§ 591, odst. 1 c. ř. s.), nikdy rozhodnutí ve věci samé. Z uvedeného však plyne, že účastník řízení před rozhodčím výborem, jehož žaloba tam byla zamítnuta a který pak zmeškal 15denní lhůtu § 38 cit. zák. k podání odporu, neztrácí tím ještě svůj nárok, je-li tu některý z důvodů č. 1—8 § 595 c. ř. s., pro který může v,delší tříměsíční lhůtě § 596, odst. 2 c. ř. s. podati žalobu o bezúčinnost, neboť úspěšný výsledek této žaloby má za následek, že se může pak svého nároku domáhati pořadem práva, jakoby zde vůbec nebyl výrok rozhodčího výboru. Ztráta nároku — a tedy škoda — nastává tudíž v takovém případě teprve tím okamžikem, kdyby účastník zmeškal i tříměsíční lhůtu § 595, odst. 2 c. ř. s. aneb kdyby žaloba o bezúčinnost byla zamítnuta. Z uvedených důvodů se nemůže také v projednávaném případě žalobce domáhati náhrady škody, nechť zmeškání lhůty k odporu podle § 38 cit. zák. bylo zaviněno žalovanými čili nic. Vždyť sám v celém řízení tvrdí, že zde byly i důvody bezúčinnosti § 595 č. 3 c. ř. s., když rozhodčí výbor byl obsazen způsobem příčícím se stanovám a rozhodčí nález nebyl podepsán všemi rozhodci a právě z těchto důvodů spojil s odporem podle § 38 zák. o prac. soudech i žalobu o bezúčinnost podle § 595 c. ř. s. Tato žaloba byla — což je nepochybné — podána včas v zákonné lhůtě a podle toho, co žalobce sám tvrdí o nezákonném složení rozhodčího výboru a formální vadnosti rozhodčího nálezu, byla by musila míti, úspěch. Tu však bylo věcí žalobce, aby celý svůj zájem soustředil především na tuto žalobu a vynasnažil se o její úspěch, zejména když si vzhledem k předpisu § 2 obč. zák. musil neb aspoň měl uvědomiti, že lhůta k odporu podle § 38 zákona o prac. soudech jest již zmeškána a že ani nesprávné právní poučení, jehož se mu snad dostalo, nemůže přivoditi j prodloužení lhůty k podání opravných prostředků určené zákonem (srov. rozh. č. 9287 Sb. n. s.). Žalobce však učinil pravý opak. Nejprve souhlasil s tím, aby žaloba, podaná původně u okresního soudu civilního pro vnitřní P., byla postoupena pracovnímu soudu v P., který byl sice věcně příslušný k jejímu projednání, pokud v ní šlo o odpor podle § 38 zák. o prac. soudech, nikoli však pokud šlo o bezúčinnost rozhodčího nálezu podle § 595 c. ř. s. (srov. rozh. č. 13883, 14061, 16997 Sb. n. s.), a později při ústním jednání dne 1. prosince 1937 obmezil žalobu vůbec již jen na odpor podle § 38 zák. o prac. soudech, ač — jak shora již uvedeno — si musil uvědomiti, že tato žaloba němá naději na úspěch. Za tohoto stavu věci zavinil si tedy žalobce tvrzenou škodu sám a to jak pokud jde o ztrátu nároku proti Josefu B., tak i pokud jde o útraty sporu a právního zastoupení ve věci Cpr..., neboť tato škoda vznikla mu teprve jeho vlastními procesními úkony, čímž jest zároveň vyloučena i jakákoli příčinná spojitost s případným zaviněním žalovaných.

Citace:

čís. 17532. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 753-757.