Čís. 6947.

Vyrovnací řád.
Nezáleží na tom. zda nedovolená výhoda ve smyslu §u 47 vyr. ř. byla skutečně plněna, stačí, byla-li jen vážně přislíbena buď dlužníkem samým nebo třetí osobou, zejména tedy též dlužníkovým vyrovnavačem, ať z příkazu nebo s vědomím, nebo bez příkazu nebo bez vědomí dlužníka. — Čís. 6947 —
577
žaloba podle §u 58 vyr. ř. předpokládá příčinnou souvislost v tom směru, že poskytnutá výhoda vedla právě k tomu, že bylo docíleno vyrovnání.
(Rozh, ze dne 30. března 1927, Rv I 1687/26.)
Žalobou, o niž tu jde, domáhali se vyrovnací věřitelé na vyrovnacím dlužníku doplacení celé pohledávky nad vyrovnací kvótu, ježto prý vyrovnací dlužník poskytl jednomu věřiteli plat nad kvótu. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání provádí jen důvod podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. a to tím způsobem, že odvolací soud na základě výpovědi svědka Vítězslava M-a rozhodl, že žalovaný zaplatil bance K. superkvotu v úmyslu, poskytnouti jí zvláštní výhodu před ostatními věřiteli, ačkoli svědek Josef W. potvrdil pravý opak a ze seznání M-ova není patrno, že žalovaný o jednání vyrovnavače P-а věděl nebo, že mu dal k tomu příkaz. Ostatně ani v tom případě, kdyby žalovaný byl dal k tomu příkaz, nelze prý usuzovati, že složením knížky na vklad 40000 Kč plnil bance superkvotu, ježto z výpočtu svědka M-а jest patrno, že banka ve skutečnosti nedostala superkvoty, poněvadž nutno přihlížeti nejen k pohledávce, nýbrž i k celým útratám sporu 11917 Kč 30 h. Mimo to pro nepatrné přeplacení kvóty z omylu nelze prý vyrovnání prohlásiti za neplatné. Leč dovolání v těchto směrech nelze přisvědčiti. Pokud se dovolatel pokouší vyvraceti výpověď svědka M-а poukazem na výpověď svědka W-a, neprovádí tím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení, nýbrž způsobem v dovolacím řízení nepřípustným napadá skutková zjištění, jež odvolací soud beze změny si osvojil. Jinak jest k těmto vývodům uvésti toto: Podle §u 58 vyr. ř. může každý věřitel, bylo-li vyrovnání docíleno nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, žalobou ve stanovené lhůtě uplatniti nárok, by mu byl zaplacen schodek neb aby byla prohlášena bezúčinnou jinak poskytnutá výhoda, neztráceje práv z vyrovnání proti dlužníkovi nebo třetím osobám. Co jest poskytnutím zvláštní výhody, ustanovuje § 47 vyr. ř. Nižší soudy zjistily, že žalovaný před prvým vyrovnacím rokem zavázal se ústně, že bance K. zaplatí nad vyrovnací kvótu ještě dalších 40000 Kč, že tuto částku také v září, nejpozději 1. nebo 2. října 1922 skutečně složil ve vkladní knížce téže banky u její ústředny v Praze jakýs P. z Vídně, jenž o sobě říkal, že jest vyrovnavačem žalovaného, načež mu banka vydala plnou moc, by jejím jménem hlasoval při vyrovnacím roku pro 25% kvótu. Dle tohoto zjištění, z něhož i dovolací soud musí vycházeti, měla banka K. dostati nad kvótu ještě 40000 Kč. Této výhody mělo se jí dostati z podnětu již zahájeného vyrovnacího řízení před ostatními věřiteli a to, jak nižší soudy zjišťují, v tom záměru, by hlaso-
Civilní rozhodnuti IX. 37 — Čís. 6947 —
578
vala pro vyrovnaní. Již sama úmluva o poskytnutí zvláštní výhody podle §u 47 vyr. ř. jest neplatná. Nezáleží tedy na tom, zda byla výhoda také skutečně plněna, stačí, byla-li jen vážně přislíbena buď dlužníkem samým nebo třetí osobou, zejména tedy též dlužníkovým vyrovnavačem ať z příkazu nebo s vědomím, nebo bez příkazu nebo vědomí dlužníka. Neboť jest to zvláště ochrana menšiny věřitelů, která se musí podrobiti většině, a vůbec ochrana všech vyrovnacích věřitelů, přispěvších hmotnými oběťmi k záchraně dlužníkové, která vyžaduje, by při vyrovnání byla přísně zachována zásada stejného nakládání se všemi věřiteli. Důsledkem toho není důležito a netřeba ani zkoumati, zda se jmenované bance dostalo skutečně přeplatku nad kvótu a ve které výší. Byla-li tato zásada porušena, poskytuje zákon kromě nároku v §u 47 vyr. ř. dotčeného dle §u 58 vyr. ř. věřiteli právo žádati, by mu byl zaplacen schodek neb aby byla poskytnutá výhoda prohlášena za bezúčinnou. Ovšem tento nárok zákon přiznává pouze věřitelům, kteří se nesúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv a beze své viny nebyli s to, by uplatnili v řízení potvrzovacím skutečnosti opravňující k žalobě. Dovolání uplatňuje v této příčině též, že žalobcům nárok ten nepřísluší právě proto, že sami si dali poskytnouti jednak směnky na celou vyrovnací kvótu, jež byly splatný před dospělostí jednotlivých kvot, jednak ještě zboží, totiž přízi v ceně, odhadnuté znalcem na 30000 Kč, tudíž rovněž nepřípustné zvláštní výhody. Ale právem odvolací soud nepřihlížel k těmto okolnostem jako k novotám dle §u 482 c. ř. s., poněvadž byly uplatněny až v odvolacím řízení. Toliko na vyvrácení žaloby, že nezaplatil úplně vyrovnací kvótu, tvrdil žalovaný ve sporu, že žalobci dostali dle dohody akcepty asi na 240000 Kč a přízi u firmy G., čímž po srážce výloh z uskladnění a pojištění zboží byla vyrovnací kvóta žalobcům úplně zapravena. Tím tedy nijak netvrdil žalovaný, že žalobcům též byla poskytnuta zvláštní výhoda. Tvrdil ovšem ve sporu, že žalobci pozbyli práva na doplacení schodku proto, že sami na něm žádali superkvotu 20000 Kč, což vsak žalovaný odmítl. Nebyl-li tedy domnělý návrh přijat žalovaným, nedošlo k závazné úmluvě o zvláštní výhodě dle §u 47 a 58 (2) vyr. ř. Dle toho tedy jest prokázán první předpoklad nároku podle §u 58 vyr. ř., nedovolené poskytnutí zvláštní výhody jednomu z věřitelů. Avšak tento předpoklad sám o sobě ještě nestačí, neboť dle jasného doslovu §u 58 vyrov. ř. musí k tomu přistoupiti i předpoklad další, že vyrovnání bylo docíleno právě tímto nedovoleným poskytnutím výhody. Vyhledává se totiž, jak o tom v nauce a praxi není sporu, příčinná souvislost v tom směru, že poskytnutá výhoda vedla právě k tomu, že bylo docíleno vyrovnání. Také tento předpoklad náleží tvrditi a dokazovati žalobcům, ježto náleží nutně ke skutkovému a právnímu základu nároku dle §u 58 vyrov. ř. Žalobci se v této příčině obmezili na pouhé tvrzení, že jsou splněny podmínky §u 58 vyrov. ř., žalobní nárok však po této stránce neopodstatnili vhodnými věcnými přednesy a průvodními návrhy. Žalovaný popřel toto tvrzení a vzhledem k tomu, že náleželo právě žalobcům, by tuto další podmínku žalobního nároku prokázali, a že bylo dále i povinností soudů, by při — Čís. 6948 —
579
projednání a právním posouzení věci samy od sebe zkoumaly, zda jest splněna i tato další podmínka, nemůže býti na újmu žalovanému, že popíraje žalobní nárok pouze z nedostatku prvního předpokladu (poskytnutí výhody), neuplatňoval v řízení v první stolici ani v opravných spisech, zejména ani v dovolání konkrétních námitek také v tom směru, že není ani zákonem předpokládané příčinné souvislosti mezi poskytnutou výhodou a docílením vyrovnání, tím méně, když oba nižší soudy z právního nedopatření se touto otázkou ve svých rozhodnutích vůbec neobíraly. Ježto tedy tato pro rozhodnutí sporu závažná okolnost nebyla v nižších stolicích vůbec na přetřes vzata, bylo k dovolání zrušiti rozsudky obou nižších soudů pro tuto podstatnou vadu řízení a usnésti se, jak uvedeno (§ 496 čís. 3 a 513 c. ř. s.).

Citace:

Čís. 6947. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 602-605.