ROČNÍK VI.
DUBEN 1925.
ČÍSLO 7.
VŠEHRD
LIST ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍKŮ

Příspěvek k otázce směnečných podpisů in bianco.

Dr. Karel Kizlink (Brno)
Rozhodnutím ze dne 9. října 1923, č. j. Rv. — I. 1217-23—21 řeší nejvyšší soud otázku, kdy lze podpis daný na směnce in bianco považovati za podpis vydatelův. Citované rozhodnutí dává podnět k pochybnostem v některém směru; zejména jde o to, kdy může majitel nevyplněné směnky přiděliti funkci vydatele osobě, která se na směnce podepsala in bianco, a stačí-li k tomu, aby její podpis mohl býti za podpis vydatelův považován, okolnost, že je její podpis na směnce umístěn tak, že jej lze považovati za pokračování textu směnky, třebaže ona.osoba chtěla se zavázati svým podpisem jako avalista akceptantův.
Podkladem rozhodnutí byla tato skutková podstata2 »Manželé N. dluhovali bance P. částku 250000 Kč a dluh podložili blankosměnkou, kterou na pravé straně pod textem směnky nejprve sami podepsali a pod jejich podpis podepsaly se bez poznámky další tři osoby. S manželi N. ujednala banka, že směnku může učiniti kdykoliv splatnou a ji vyplniti. Dne 2. listopadu 1921 banka vyplnila směnku na svůj vlastní řád, 3 dnem vystavení ji učinila splatnou, předložila ji ku zaplacení všem podepsaným a neobdrževši placení směnku protestovala a zažalovala. Na levé straně jako akceptanty adresovala manžele N. a vydateli učinila další podepsané pod podpisy akceptantů, manž. H. a K. Š.
Proti platebnímu příkazu podali námitky manž. H. a K. Š. a mezi jiným namítali formální neplatnost směnky z toho důvodu, že banka je neprávem uvedla na směnce jako vydatele, ačkoliv jejich podpisy byly uvedeny na směnce pod podpisy akceptantů, takže nebyli vydateli směnky a banka nebyla oprávněna je za vydatele považovati, nýbrž jako spolupříjemce, anebo, rukojmí, poněvadž ji k tomu nazmocnili. Ježto na směnce žádného jiného vydatele nebylo, vyvozovali z toho, že směnka nemá náležitosti čl. 4 směn. ř. a jest tudíž neplatnou
Ani krajský soud v Č. B., ani vrchní zemský soud v Praze námitkám nevyhověl. Rovněž nejvyšší sond v Brně nevyhověl formálním námitkám žalovaných z těchto důvodů:4
»Připojuje se k názoru, že zažalovaná směnka má všechny náležitosti, které čl. 4 směn. ř. pro platnost směnky předpisuje, jmenovitě také podpisy vydatelů, za které sluší považovati právě žalované. Jest sice správno, že jen takový podpis lze považovati za podpis vydatelů, který je tak na směnce umístěn, aby bylo možno jej považovati za pokračování textu směnky, ale tato možnost stačí a podpisy žalovaných tomu vyhovují. Nacházejí se na přední straně směnky napravo pod textem, tedy na místě, kde se vydatelé pravidelně podepisují, a není jiného podpisu na směnce, který by za podpis vydatelů mohl býti považován. Kdyby nebyly podpisy manž. N. umístěny pod textem a podpisem žalovaných, nebyly by v té příčině vůbec pochybnosti. Umístění podpisů manž. N. nemůže však samo o sobě býti na újmu platnosti a významu podpisů žalovaných jako vydatelů směnky, neboť manželé N. se podepisovali jako příjemci směnky a jest všeobecně a také žalovanými uznáno, že se příjemci mohou na přední straně podepisovali na kterémkoliv místě, tedy také mezi text a vydatele.
Po stránce formální namítají žalovaní ještě, že směnku podepsali nevyplněnou, teprve po manželích N., za účelem ručení za jejich závazek, takže jejich podpis neměl býti považován za podpis vydatelů směnky, nýbrž za podpis spolupříjemců nebo rukojmí, a neměla prý býti směnka vyplněna tak, jako by byli ji vydali. Přehlíží při tom, že žalující straně nebylo řečeno, jakou směneční funkci žalovaným má přiděliti, dále že účelu směnečné záruky za dluh manželů N. bylo vyhověno stejně, ať podepsali se žalovaní jako vydatelé, příjemci nebo rukojmí.«
Proti tomu, co v důvodech svého rozhodnutí uvádí nejvyšší soud, dlužno podotknouti toto;
Pro posouzení vylíčené skutkové podstaty jsou rozhodný tyto okolnosti: Mezi žalovanými (manžely H. a K. Š.) a mezi bankou P. (žalobcem) nebylo přímého poměru. Částku směnečnou dluhovali bailee manželé N., kteří také s bankou umluvili, že svůj dluh podloží směnkou, již bude moci banka kdykoliv vyplniti, Manželé N. sami nejprve směnku podepsali in bianco v právo pod směnečným textem a teprve pod jejich podpisy se podepsali žalovaní. Nevyplněný blanket směnečný obdržela banka od manželů N. Žalující bance nebylo sice řečeno, jakou funkci směnečnou má podepsaným osobám přiděliti, banka však vyplňovala směnku, na níž nebylo vyplněno nic mimo podpisy shora uvedených osob. Pokud tedy jde o to, že podpisy žalovaných byly umístěny pod textem směnky na pravé straně, je sice nepochybno, že pro druh směnečného závazku je rozhodné místo, na němž podpis na směnce se nalézá, tedy pro podpis vydatelův okolnost, že podpis zavázaného je umístěn v právo pod textem směnky, kde zpravidla vydatel se podepisuje; avšak rozhodným je tu spolu také vztah k ostatnímu obsahu směnky, zejména k směnečné adrese (údaji trasáta); a tu právě nesmí býti přehlédnuto, že směnečné adresy tu nebylo v době, kdy banka směnku obdržela. Praví-li se proto v rozhodnutí nejvyššího soudu, že na směnce bankou vyplněné nebylo jiného podpisu, který by mohl býti považován za podpis vydatelův, je nutno si uvědomiti, že banka považovala podpisy žalovaných za podpisy vydatelů dříve, než směnku vyplnila; neboť ji vyplnila právě tak, aby žalovaným připadla funkce vydavatelů. Nelze tedy sice popírati správnost výroku nejvyššího soudu v tom, že stačí k tomu, aby nějaký podpis na směnce bylo lze považovali za podpis vydatelův, je-li na ní umístěn tak, aby jej bylo možno pokládali za pokračování textu směnky; tato možnost o sobě nestačí však tam, kde směnečný podpis daný in bianco má nabýti konkrétního obsahu teprve vyplněním směnky. To vyciťuje patrně také nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, vyvraceje námitku, kterou uplatňovali žalovaní po stránce formální, tvrdíce, že se podepsali na směnce teprve po manželích N. a že podepsali směnku in bianco, takže podpis jejich měl býti podpisem avalistů akceptantových, resp. mohl býti podpisem spoluakceptantů. Nejvyšší soud odmítá tuto námitku tím, že žalující straně (bance) nebylo řečeno, jakou funkci směnečnou má žalovaným přidělili; nevyplnila prý proto banka směnku ani proti slovům, ani proti duchu úmluvy, přidělila-li žalovaným funkci vydatelů.
Předně jde o to, byla-li banka oprávněna, nebylo-li jí řečeno, jakou směnečnou funkci má žalovaným přiděliti, aby jejich podpisu dala vyplněním směnky obsah libovolného závazku směnečného5 nebo měla-li banka vyplniti směnku tak, aby žalovaným připadla zcela určitá funkce směnečná; v tomto případě je pak nutno zkoumati, která okolnost byla rozhodující pro to, aby jim banka onu určitou směnečnou funkci přidělila. Tu je třeba, abychom si všimli právní povahy skripturního aktu daného in bianco a některých otázek, jež se dotýkají otázky blankosměnky.
Vyplní-li se blankosměnka, musí býti doplněny chybějící podstatné náležitosti tak, aby zúčastněnými osobami chtěný obsah budoucích jejich závazků došel vyplněním směnky přesně svého výrazu v každém směru, tedy i potud, aby zavázaným osobám připadla ona funkce směnečná, v níž se chtěly směnečně zavázali. V moci majitele směnky není, aby obsah jejich budoucího závazku libovolně měnil. Je sice nepochybno, že podpis na směnce, která nemá dosud všech podstatných náležitostí, jichž vyžaduje čl. 4 směnečného řádu, nezakládá ještě směnečné pohledávky majiteli směnky. Tato vznikne teprve perfekcí směnky. Avšak osoba, která směnku takto podepsala, splnila již vše, čeho vyžaduje od ní zákon k tomu, aby vznikl platný směnečný závazek. Musí proto majitel směnky zkoumati, jakému směnečnému závazku obsahově chtěly dáti zúčastněně osoby vzniknouti, Vodítkem je mu tu jednak obsah pacta de cambiando, resp. konkludentní okolnosti jej provázející, nebo obsahová souvislost podpisu se směnečným textem. Je-li na př. na směnečném blanketu bezprostředně pod textem na pravě straně podepsána osoba, která je ve směnečně adrese uvedena jako směnečník (trasát), musí při vyplnění směnky jí býti přidělena, funkce akceptanta, třebaže je podepsána na místě, kde se obyčejně podepisuje vydatel, a třebaže není na směnce jiného podpisu, z něhož by se dalo usuzovati na podpis vydatelův. Nezávisí tedy na libovůli majitele směnky, jaký směnečný závazek vznikne podepsaným osobám vyplněním blankosměnky, třebas by účelu směnečného podpisu bylo stejně vyhověno, bude-li mu dán ten nebo onen obsah. Neboť skutečnost, že směnečný závazek osoby, podepsaně na směnce je svojí povahou nanejvýš abstraktní a že má samostatnou zavazovací moc, nemá nic společného s tím, že podpis směnečný musí míti se zřetelem k ostatní směnce jistou obsahovou funkci, takže obligace směnečně závazného musí býti kvalitativně přesně určena. Oporu pro toto tvrzení lze dovoditi z předpisu čl. 81 směnečného řádu. Z jeho znění je zřejmo, že zavazovací moc směnečného závazku neplyne prostě z toho, že se někdo na směnce podepsal, třebas v úmyslu, aby se »směnečně zavázal«, nýbrž z toho, že se podepsal na směnce jako vydatel, akeeptant (ovšem jako akceptant povolaný), indosant, nebo že někdo spolupodepsal akcept, indosament atd., třebaže se označil jen jako rukojmě. Není-li této obsahově kontinuity u směnečného podpisu, nevznikne směnečný závazek.6 Je proto neplatný akcept osoby, která není směnečníkem, indosament osoby, která k indosaci nebyla legitimována a pod.
Hořejší vývody musejí platiti také pro podpisy na směnce, které byly dány in bianco. Neboť jak již svrchu bylo naznačeno, právě u směnečných aktů, jež byly učiněny in bianco, je nutno, aby zúčastněnými osobami chtěný obsah příštích závazku došel při vyplnění směnky přesně a nezměněně svého výrazu.
V daném případě bylo tedy třeba, aby banka zkoumala, jaký směnečný závazek měl pozdějším vyplněním směnky vzniknouti žalovaným, kteří se podepsali na směnku in bianco. Ježto z podstatných náležitostí, jež vyžaduje čl. 4 směnečného řádu, chyběl na směnce také údaj trasáta, nedalo se na povahu podpisů, jež se na směnce nacházely souditi z obsahově souvislosti se směnečnou adresou. Byla proto banka odkázána na obsah pacta de cambiando, jež uzavřela s manželi N., resp. na konkludentní okolnosti, jež úmluvu provázely, Usoudila-li však z nich, že manželé N. podepsali se na směnce jako blankoakceptanti, a vyplnila-li také směnku tak, aby jejich podpisy byly podpisy akceptantů, neměla již banka ani z obsahu pacta dc cambiando ani z konkludentních okolností opory pro to, aby přidělila manželům H. a K. funkci vydatelů. Ze skutkové podstaty, jak svrchu byla vylíčena, plyne jasné, že manželé H. a K. Š. směnku žalující bance neodevzdali, že s ní nebyli v přímém spojení a že netrasovali na manžele N., t. j. že to nebyli oni, kteří dali platební příkaz manželům N. ve prospěch (na řad) banky.
Funkci vydatele mohla v daném případě přiděliti banka manželům N.7 Tito podepsali směnku in bianco přímo pod textem na místě, kde se vydatel podepisuje, a odevzdali bance blanket, na němž nebylo vyplněno nic, kromě podpisů osob svrchu uvedených. Odevzdá-li však někdo příštímu věřiteli zcela nevyplněný směnečný blanket, na němž se na pravě straně podepsal na místě, kde se podepisuje vydatel, nemůže býti bez dalšího předpokládáno, že podepsaný se chtěl zavázati jako akceptant, nýbrž, neplyne-li nic jiného z obsahu úmluvy, může mu býti přidělena jen funkce vydatele.8 Ježto však banka manželům N. přidělila funkci akceptantů, opírajíc se o konkludentní okolnosti, jež vznik směnky provázely, neměla již na směnce podpisů, jež by mohla považovati za podpisy vydatelů, neboť tu měla přihlížeti k tomu, aby ostatním osobám byla přidělena funkce vydatelů. Okolnost, že jiných podpisů, jež by za podpisy vydatele mohly býti považovány, na směnce pak již nebylo, byla způsobena právě tím, že banka přidělila manželům N. funkci akceptantů, ačkoliv měla možnost označiti je vydateli a přiděliti funkci akceptantů ostatním podepsaným na směnce.
Nezbytným důsledkem toho, že banka ve směnečně adrese uvedla jménem manžele N. a učinila je tak akceptanty, bylo, že podpis vydatelův na směnce chyběl, ježto nyní nebyl na směnce podepsán nikdo, koho by banka mohla považovati za vydatele. Vyplniti blankosměnku znamená doplniti na ní všechny podstatně náležitosti, kterých dle čl. 4. směnečného řádu je potřebí k tomu. aby vznikla platná směnka. Měla ji proto banka vyplniti také podpisem vydatele. Tu dlužno poukázati u citovaného rozhodnutí na to, že se v něm přikládá týž význam vyplněnní směnky a přidělení funkce směnečné z podpisu, který se na nevyplněně směnce nacházel. Správně je sice, že vyplnění blanketu směnečného podpisem vydatele je ponecháno na vůli majitele směnky, tedy osoby, která směnku byla od akceptanta obdržela. Majitel směnky může se tedy podepsati sám jako vydatel nebo může ji dáti podepsati jiné osobě. Nesouhlasíme s míněním Voigtovým.9 který tvrdí, že majitel nevyplněné směnky, na níž chybí podpis vydatelův, smí ji vyplnili jen tak, že podepíše se sám jako vydáte], a že se nesmí jako vydatel podepsati jiná osoba. Omyl Voigtův zakládá se na tom, že právo vyplniti směnku odvozuje od plné moci, kterou udělil bankoakceptant osobě, jíž směnku odevzdal. Tu nelze mluviti o plné moci, nýbrž o právu, jež má výslovně majetkoprávní charakter.10 Avšak tato možnost nemá v daném případě nic společného s tím, že banka označila na směnce vydatelem osobu, která již na směnce byla i)odepsána a jejíž podpis nemohl býti považován za podpis vydatelův. Tím, že banka přidělila dalším podepsaným osobám (manželimi H. a K. Š.) funkci vydatelů, dala jich závazku jiný obsah, než jaký jimi byl chtěn a jim příslušel,. a měla proto nésti důsledky svého jednání.

Právník, roč. 62, str. 472 a násl.
Citováno z Právníka n. u. m. (zaslal dr. St. Musil).
Zřejmě nedopatřením je uvedeno, že banka vyplnila směnku na svůj vlastní řád: tu by mohlo vzniknouti zdání, že banka sama byla vydatelem a že jde o směnku na vlastní řád (čl. 6 směn. řádu).Lépe bylo říci, že banka označila remitentem sebe samu.
Citováno z Právníka na u. m.
Srv. cit. rozh. na str. 473 dole, kde se praví, že účelu směnečné záruky bylo vyhověno stejně, ať podepsali se žalovaní jako vydatelé, příjemci nebo rukojmí.
6) Srv. Canstein, Lehrbuch des Wechselrechts, str. 321.
Podle úmluvy. kterou uzavřeli s bankou manželé N. v daném případě bylo jedině správně, aby vydatelem označila banka sebe samu a trasovala na řád vlastní. Manželé N. byli tak akceptanty a dalším podepsaným osobám připadla by funkce spoluakceptantů nebo avalistů akceptantů.
8) Srv. rozhodnutí říš. něm. soudu, I. senát, z. 28. V. 1884 (Braun &, Blum, Annalen sv. X. str. 384).
9) Voigt v Busch´s Archiv. sv. 40, str. 69 a násl.
10) Srv. Grünhut, Wechselrecht I., str. 445.

Citace:

MILDSCHUH, Vilibald. Dluh státní TABULKA. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 425-435.