Authors:
= Váž. civ., 3 (1921)
PDF

Čís. 1226.


Ustanovení § 34 knih. zák. týče se jen osob fysických. Soudce knihovní nemůže řešiti otázku, zda zaniklo právo předkupní, vložené pro býv. císařský soukromý a allodiální fond.
(Rozh. ze dne 11. října 1921, R I 1241/21.)
Knihovní soud povolil, by ve vložkách, v nichž vkládalo se vlastnické právo pro banku, bylo z úřední moci k žádosti banky jako bezúčinné vymazáno předkupní právo, váznoucí pro bývalý nejvyšší soukromý a allodialní fond. Rekursní soud žádost banky zamítl. Důvody: Právo předkupní, jež jest právem osobním, mění se podle § 1073 obč. zák. vkladem do knihy pozemkové (§ 9 knih. zák.) v právo věcné a vklad výmazu jeho státi se může jedině na základě listiny sdělané v takové formě, aby listina měla platnost §§ 26 a 31 knih. zák. Z toho plyne, že bez listiny takové — nehledí-li se k výmazu práva předkupního podle § 237 odstavec třetí ex. ř. — právo toto z moci úřední vymazáno býti nemůže, i kdyby bylo snad zaniklo. Již z toho důvodu jeví se žádost banky o výmaz práva předkupního, vloženého pro bývalý nejvyšší soukromý a allodialní fond v uvedených knihovních vložkách, neoprávněnou, neboť listina nějaká, podle jejíhož obsahu by svolení k výmazu práva bylo oprávněnou k tomu osobou dáno, vůbec předložena nebyla. Stěžovatelka právem vytýká, že pro výmaz řečeného práva nemůže sloužiti za základ prohlášení generálního ředitelství soukromých a rodinných statků ze dne 26. února 1919, neboť z obsahu této listiny vysvítá jasně, že generální ředitelství projevuje sice souhlas s prodejem uhelných dolů podle smlouvy ze dne 11. března 1882, ale vyhražuje si výslovně v uvedených knihovních vložkách váznoucí právo předkupní pro nejvyšší soukromý a allodialní fond, takže o nějakém svolení k výmazu jeho mluviti nelze, nýbrž právě naopak jmenované ředitelství si je zachovává.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
V tomto případě jde o vklad výmazu práva předkupního, vloženého pro býv. císařský soukromý a allodialní fond. Dle předpisů knihovního zákona lze takový vklad výmazu práva předkupního povoliti jenom podle vkladních listin, majících náležitosti §§ 26 a 31 knih. zák. (§ 8 čís. 1 a § 9 knih. zák.). Na ustanovení § 34 knih. zák. stěžovatel nemůže se s výsledkem odvolávati, ježto toto zákonné ustanovení týče se jen osob fysických, jichž úmrtím zanikají jejich osobní práva doživotní. Sám stěžovatel však uvádí, že bývalý císařský soukromý a allodialní fond byl osobou právnickou a že s fondem tím bylo oprávnění z práva předkupního nerozlučně a výhradně spojeno. Fond ten patřil do souboru majetkových práv býv. panovnické rodiny rakousko-uherské, která práva připadla podle mírových smluv Československému státu a jichž převzetí upravuje nyní zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 354 sb. z. a n. Majetek tedy, který tvořil zmíněný fond, zde jest a přešel v majetek státu Československého. Otázku, zda při tom zaniklo právo předkupní, o něž právě jde, nemůže luštiti soudce tabulárni, který pro povolení jeho výmazu má předepsanou cestu zákonných ustanovení §§ 26, 31, 87 a 94 knih. zák.
Citace:
č. 1226. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 669-670.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).