NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 2442.

Nárok prodatele vůči kupiteli na náhradu zaplacené jím dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti (cís. patent ze dne 29. prosince 1915 čís.
83 z. zák. pro Čechy), k němuž se byl kupitel smluvně zavázal. Žalovaný
nemůže namítati, že žalobce uvedl v přiznání k dávce pochybnou položku, o níž dosud není samosprávnými úřady rozhodnuto.
(Rozh. ze dne 28. března 1923, Rv I 863/22.)
Smlouvou trhovou, jíž prodala žalobkyně žalovanému dům, zavázal
se kupitel zaplatiti zemskou dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
V písemné smlouvě byla udána kupní cena na 26 000 Kč, v přiznání
však uvedla prodatelka celkovou kupní cenu 44 000 Kč. Na základě přiznání vyměřil zemský inspektorát dávku 5 493 Kč 93 h, již vymáhal na
žalobkyni. Žalobkyně, by uvarovala se provedení exekuce, zaplatila výkonnému orgánu 5 512 Kč 42 h. Žalovaný podal proti předpisu stížnost,
v tom směru, že dávka měla býti vyměřena jen z hodnoty 38 000 Kč,
takže by činila pouze 2 179 Kč 18 h. Stížnost byla zemským výborem
zamítnuta, nejvyšší správní soud však stížnosti vyhověl a nařídil nové
vyměření dávky, k němuž dosud nedošlo. Po podání žaloby na náhradu
zaplacených 5 512 Kč 42 h zaplatil žalovaný 2 179 Kč 18 h a namítal
proti žalobě obmezené nyní na 3333 K 42 h, že žalobkyně zavinila svým
přiznáním, že dávka byla vyměřena příliš vysoko. Oba nižší soudy
žalobě vyhověly, odvolací soud z těchto důvodů: Kusost řízení shledává odvolatel v tom, že prvý soud nepřipustil důkazu spisy inspektorátu pro zemské dávky v Praze o tom, že strana žalující nesprávnou fasí zavinila, že dávka z přírůstku hodnoty platebním rozkazem byla nesprávné vyměřena. Výtka kusosti řízení jest odůvodněna potud, že žalovaný již ve sporu namítal, že choť žalobkyně učinil
nesprávné přiznání k vyměření dávky z přírůstku hodnoty v tom směru,
že na místě správné trhové ceny 38 000 Kč přiznal 44 000 Kč, při čemž
započetl do ceny trhové také částku 6 000 K, kterou žalobkyně obdržela
od žalovaného jako náhradu za obstarání bytu a výlohy stěhovací, a tím
zavinil, že dávka byla vyměřena tak vysokou částkou nesprávně. Poněvadž okolnosti tyto patří k okolnostem pro spor rozhodným, vyžádal si
odvolací soud shora uvedené spisy a zjistil jimi, že v přiznání k dávce
z přírůstku hodnoty, na němž jest podpis žalobkyně, zodpovězena jest
pod záhlavím »Hodnota zcizovací« otázka 1. Kolik činí nynější cena
zcizovací? atd. takto: »Kupní smlouva ze dne 1. února 1919 zní sice na
26 000 Kč, avšak ve skutečnosti placeno bylo 44 000 K a to:
1. kupní cena .... 26 000 K
2. před podpisem .... 12 000 K
3. náhrada za přestěhování . 6 000 K
tedy celkem za objekt . . 44 000 K
Je tedy sice pravda, že přiznání k dávce z přírůstku hodnoty znělo
v podstatě tak, jak odvolatel tvrdí, avšak přes to neshledává odvolací
soud, že přiznání to je nesprávné a že lze straně žalující přičísti k vině,
že dávka byla vyměřena výše, než žalovaná strana očekávala. Podle
§u 5 řádu, jímž dle cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 čís. 83 z. zák. byla zavedena dávka z přírůstků hodnoty nemovitostí, platí za zcizovací hodnotu zjištěné ceny zcizovací, k nimž připočísti sluší mimo jiné i hodnotu
ostatních mimo cenu smluvených vedlejších plnění. K těm patří zajisté
i úplata 6 000 K, smluvená jako náhrada za přestěhování nebo snad i za
opatření bytu pro stranu žalující. Podle §u 17 téhož řádu byla strana žalující povinna uvésti v přiznávce veškeré pro vyměření dávky podstatné okolnosti, tedy i veškerá vedlejší plnění a to pod trestními následky §u 24 řádu. Splnila-li tedy údaji v přiznávce pouze svou zákonnou povinnost, nelze ji za to činiti zodpovědnou, a má-li žalovaný za to,
že 6 000 K do hodnoty zcizovací nepatří, jest jeho věcí, by svému právnímu názoru zjednal průchod před příslušnými úřady správními. Pokud jde o právní posouzení věci v bodech ostatních, je nesporno, že se žalovaný zavázal nésti dávku z přírůstku hodnoty koupené nemovitosti bez srážky z ceny trhové. Zjevný úmysl smluvních stran směřoval k tomu, že žalovaný přejímá ku placení dluh, který by dle zákona postihoval
žalobkyni. V kupní smlouvě nebyla výše dluhu označena a poněvadž
kupní smlouva žádné výhrady ve prospěch žalovaného neobsahuje,
nutno vykládati příslušný odstavec smlouvy trhové tak, že žalovaný přejímá ku placení dávku celou tak, jak bude správními úřady vyměřena
(§ 914 obč. zák.). Spoléhal-li žalovaný na to, že strana žalující ze zcizovací hodnoty něco nesprávně zamlčí a že důsledkem toho bude dávka
vyměřena obnosem nižším, a zklamal-li se v tomto předpokladu, nese
nepříznivé následky toho sám, neboť vůli, směřující k něčemu nedovo- lenému, nelze přiznati úspěchu (zásada §u 879 obč. zák., k tomu § 916 obč. zák.). Podle §u 1404 obč. zák. ručil žalovaný žalobkyni za to, že zemský inspektorát pro zemské dávky nebude vyměřené dávky z přírůstku hodnoty na žalobkyni vymáhati. Závazku tomuto žalovaný nevyhověl a, odepřev zaplatiti dávku tuto včas, zavinil, že žalobkyně byla
nucena mimo vyměřenou dávku 5495 K 92 h zapraviti i útraty exekuce 18 K 50 h, tedy celkem 5512 K 42 h. Tímto porušením smluvní povinnosti způsobil žalovaný žalobkyni škodu ve výši 5512 K 42 h a jest po zákonu povinen, by ji nahradil (§ 1295 obč. zák.). Žalovaný zaplatil žalobkyni po podané žalobě pouze částku 2179 K 18 h a poněvadž ve příčině zbytku 3333 K 24 h zdráhá se tak učiniti, byl právem k zaplacení tohoto zbytku s příslušenstvím odsouzen, byť i povinnost jeho ku placení zažalovaného nároku se nezakládala na ustanovení §u 1042 obč.
zák., jak první soud mylně za to má.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel především v tom, že soud odvolací v přiznání žalobkyně ze dne 26. dubna 1919 pro vyměření dávky z přírůstků hodnoty u inspektorátu pro zemské dávky neshledává vady, spočívající v tom, že žalobkyně uvedla tam také 6000 Kč, náhradou za přestěhování žalovaným jí vyplacených, a tím zavinila, že
při výměře dávky z přírůstku hodnoty dávka také z těchto 6000 Kč byla
vyměřena. Otázka, zdali těchto 6000 Kč, žalovaným žalobkyni za přestěhování zaplacených, skutečně má býti započteno do zcizovací hodnoty čili nic, bude teprve na základě žalovaným podané stížnosti do vyměření dávky z přírůstku hodnoty cestou instanční u úřadů správních
rozřešena a není proto možno nyní s bezpečností usuzovati, zdali a
jaká škoda žalovanému tímto přiznáním žalobkyně k dávce z přírůstku
hodnoty byla způsobena. V důsledcích toho posoudil odvolací soud
v tomto směru věc správně, uznav, že na straně žalobkyně nelze spatřovati zavinění na tom, že dávka byla vyměřena výše, než jak žalovaný
očekával. Pokud jde o otázku, jako druhý důvod nesprávného právního
posouzení věci žalovaným uplatňovanou, zdali oněch 6000 Kč, žalobkyni za přestěhování žalovaným vyplacených, jest vedlejším plněním
ve smyslu §u 5 řádu, jímž zavedena byla zemská a obecní dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti, příloha čís. 2 k cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 čís. 83 z. zák., bude i tato otázka teprve rozhodnutím samosprávných úřadů následkem stížnosti žalovaného definitivně rozřešena.
Soud odvolací nepochybil proto a nedopustil se zmatečnosti ve smyslu
§u 477 čís. 6 c. ř. s., dospěv k přesvědčení, že žalobkyně byla povinna, při nejmenším oprávněna, těchto 6000 Kč v přiznání k vyměření dávky
z přírůstku hodnoty uvésti, neboť tím o povaze těchto 6000 Kč nerozhoduje, jak dovolatel mylně se domnívá, nýbrž jen řeší otázku, zdali žalobkyně tím, že těchto 6000 Kč v přiznání uvedla, nějakého zavinění se dopustila. V dalším bodě vytýká dovolatel napadenému rozsudku,
že uznává jeho povinnost k zaplacení celé, žalobkyni vyměřené a jí již
zaplacené dávky z přírůstku hodnoty, poněvadž prý žalobkyně nesprav- ným přihlášením zavinila, že dávka o 3333 Kč 24 h byla vyměřena výše,
než vyměřena býti měla. Tvrzení toto není správné, neboť žalobkyně,
uvedši v přiznání k dávce z přírůstku hodnoty to, co považovala za potřebné, by případných trestních následků se vyvarovala, vykonala jen své právo a nemůže proto žalovaný žalobkyni odpírati náhradu jí již skutečně zaplacené dávky, když její zaplacení kupní smlouvou ze dne
1. února 1919 na se vzal. Na tom ničeho nemění okolnost, že následkem podané stížnosti žalovaného dávka žalobkyni předepsaná a jí zaplacená bude snad o celý svrchu uvedený obnos snížena, neboť podání stížnosti, nemajíc odkládacího účinku, nezabránilo, by od žalobkyně dávka cestou exekuce nebyla vymáhána. V důsledcích toho má žalobkyně právo na žalovaném žádati všecko to, co skutečně jako dávku z přírůstku hodnoty zaplatila.

Citace:

Rozhodnutí č. 2442. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 543-546.