NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 2

Č. 6941.

Učitelstvo: * Učitel školy obecné, který byl pověřen také vyučováním povinnému předmětu na škole občanské, má nárok na zvláštní odměnu za toto vyučování jen za předpokladů čl. 5. odst. 1. zák. č. 251/1922.
(Nález ze dne 2. prosince 1927 č. 25225.)
Prejudikatura: Boh. 4831/25 a 6049/26 adm.
Věc: Josef J. v H. proti ministerstvu školství a národní osvěty stran odměny za vyučování na jiné škole.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Def. učitel školy obecné v T. Josef J. byl k své žádosti dekretem zšr-y mor. z 28. srpna 1918 přidělen službou na obecnou školu v H. Ředitel obecné a občanské školy v H. pověřil ústně Josefa J., vyučujícího 1. třídu řečené školy obecné, vyučováním tělocviku na uvedené škole občanské.
Dne 28. června 1924 zažádal st-l za zvláštní odměnu podle § 114 řádu škol. Žádost tato byla výnosem zšr-y z 27. července 1925 zamítnuta. Odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné, poněvadž odvolatel jakožto učitel obecné školy vyučoval tělocviku na občanské škole v mezích své 28hodinové povinnosti vyučovací a neměl tudíž právního nároku na jakoukoli odměnu za výuku zmíněného tělocviku. Okolnost, že st-l vyučoval tomuto předmětu na jiné škole, nepadá zde na váhu, poněvadž ze znění čl. 5. zák. 251/1922 vysvítá, že učitel, jenž jest pověřen výukou při několika školách, má stejně, jako když učí na jedné škole, nárok na zvláštní odměnu teprve tehdy, má-li více hodin vyučovacích, než činí normální míra vyučovací povinnosti. Při tom žal. min. ještě k námitkám odvolání podotklo, že odvolatelův nárok na žádanou odměnu jest posuzovati toliko podle cit. čl. 5., poněvadž tento předpis vešel v platnost dnem 1. června 1922 na místě dřívějších předpisů, jichž se odvolání dovolává.
Rozhoduje o stížnosti řídil se nss těmito úvahami:
Paragraf 114 řádu škol. a vyuč. z 29. září 1905 č. 159 ř. z., mluvě o povinné míře vyučovací učitelů národních škol, uvádí jednak, že otázka, zdali větší výkony na té škole, na které jest stanovena učitelská osoba, mají zvláště býti odměněny, řídí se podle ustanovení zem. zákona, není-li pak takových ustanovení, podle § 51 říš. zák. o školách obecných. Dále cit. § 114 řádu škol. v třetím odstavci uvádí, že naproti tomu služební výkony na jiné škole obecné nebo měšťanské, rovněž i vyučování předmětu, který předpokládá zvláštní způsobilost, musí pokaždé býti odměňovány, i když obě školy jsou pod společnou správou, pokud zemský zákon nic jiného neobsahuje nebo nepřevzal-li učitel závazek k tomu při svém ustanovení.
Tyto poměry došly od základu nové úpravy zcela vyčerpávajícím ustanovením čl. 5. zák. č. 251/22, upravujícím odlišně jak normální míru vyučovací povinnosti učitelských osob, tak i nárok na zvláštní odměnu za vyučování nad normální míru na škole nebo školách, při nichž jest učitelská osoba vyučováním pověřena. Tento čl. 5. totiž zejména stanoví, že normální míra vyučovací povinnosti pro učitele všech kategorií ustanovené při veř. školách obecných jest 28 a pro učitele při školách občanských 24 hodin týdně, a že učiteli přísluší zvláštní odměna podle § 25 odst. 1 zák. č. 274/19 (za každou odměňovatelnou hodinu v týdnu nejméně 100 Kč), učí-li na škole nebo na školách, při nichž jest vyučováním pověřen, větší počet hodin, než činí míra jeho vyučovací povinnosti, ustanovená v článku 5. Obratu »škol, při nichž jest učitel vyučováním pověřen« podle jeho jasného znění nemůže býti, pokud jde o kvalitu učitelova poměru k takovýmto školám, naprosto nepochybně přikládán jiný smysl než ten, že jde o nadnormální vyučování na školách, na kterých učitel na základě příkazu příslušného úřadu nebo orgánu fakticky trvale vyučuje, třebas na některou z těchto škol není »jmenován«, t, j. »dosazen«; důvodnost tohoto nazírání resultuje tím jistěji z okolnosti, že zákon výslovně jen užil rčení »pověřen«, kdežto v témže prvém odstavci svrchu uvedeného čl. 5. užil rčení »pro učitele ustanovené« (ač ani posléze uvedené rčení nemá významu, jakoby běželo o učitele normálně dosazené, o čemž srovn. nál. Boh. 6049/26 adm.).
Z uvedeného plyne, že podle nynějšího stavu zákona jest nárok na
»zvláštní odměňování« po rozumu třetího odstavce § 114 řádu škol. omezen na případy, kdy učitelovo vyučování na několika školách děje se v rozsahu nad normální počet týdenních hodin vyučovacích. Této zásady jedině tenkráte užíti nelze, jde-li o vyučování v důsledku substituce, t. j. zastupuje-li definitivní učitel, povolaný na školu přespolní nebo v téže obci školní ze školy obecné na školu občanskou, aby tam dočasně zastupoval jiné učitele, a zastupuje-li takový substitující učitel zcela místo jiného učitele, jak normuje čl. 10. zák. č. 251/1922.
Proti stanovisku nař. rozhodnutí, podle něhož třeba nárok, jejž st-l uplatňoval ve správním řízení, posuzovati jedině s hlediska čl. 5. (prvého odstavce, prvé a druhé věty) zák. 251/1922, nenamítá stížnost, že by v tomto případě běželo o přídavek substituční, tedy o přídavek, o němž čl. 5. zák. 251/1922 vůbec nepojednává, a také stížnost nenamítá, že by st-lovy vyučovací hodiny na škole obč. byly vyučováním nad normální míru jeho vyučovací povinnosti.
Stížnost brojí proti nař. výroku s hledisek jiných, a to těchto:
Stížnost snaží se dovoditi, že o pověření učitele, aby vyučoval na několika školách, jak takové pověření má na mysli čl. 5. zák. 251/1922, lze mluviti jen u učitelek ručních prací, katechetů, učitelů jazyků atd., kteréžto učitelské osoby bývají dekretem školních úřadů pověřovány výučbou na několika školách, a proto prý nelze použíti omezujícího ustanovení prvého.odst. tohoto či. V. na st-le, jenž nenáležel do kategorie takových osob učitelských. Ani v tomto nazírání nelze stížnosti přisvědčiti, neboť předpis prvého odst. čl. 5. o zvláštním odměňování učitelů podle úvodních slov prvého odstavce vztahuje se výslovně na učitele veškerých kategorií, vyučující na školách národních, nikoli tedy jen na učitele kategorií v stížnosti zmiňovaných.
Stížnost dále namítá, že za vyučování povinnému předmětu vyučovacímu na škole cizí přísluší st-li odměna podle třetího odst. § 114 def. řádu škol., neboť zák. 251/1922 ruší prý jen takové (čl. 14.) předpisy starší, které jemu odporují. Po stránce, jež jest zde na sporu, prý však prvý odst. čl. 5. zák. 251/1922 neruší normy třetího odst. § 114 řádu škol., pokud jde o honorování učitele za vyučování povinnému předmětu na cizí škole, neboť čl. 5. zák. 251/1922 nikde neukládá liternímu učitelstvu povinnosti, učiti na dvou různých školách a není taková povinnost vyslovena ani v normě jiné.
I tato námitka jest bezdůvodná. Jest především pro st-lův nárok na odměnu nerozhodným, byl-li či nebyl-li st-l zmíněnému závazku zákon, podroben, neboť v daném případě jest nesporno, že učil — jsa přidělen obecné škole — 2 hodiny v týdnu na škole občanské. Svrchu však již bylo dovozeno, že původní nárok učitelův podle třetího odst. § 114 řádu škol. na zvláštní jeho odměňování na jiné škole jest v důsledku normy prvého odst. čl. 5. zák. 251/1922 znovu upraven a omezen na případy vyučování nad normální počet týdenních hodin vyučovacích (srovnej nál. Boh. 4831/25 adm.), takže tedy stížnost neprávem namítá, že by po té stránce nebyla nastala zákonná změna a neprávem dovolává se pro st-lův nárok normy třetího odst. § 114 řádu škol.

Citace:

č. 6941. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 572-574.