NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 15755.

Nepominutelnému dědici přísluší žaloba podle čl. XLII. uvoz. zák. k c. ř. s. proti těm, kdož podle domnění mají vědomost o zamlčení nebo zatajení pozůstalostního jmění, zejména proti universálnímu dědici, jenž jmění to vědomě a úmyslně v pozůstalostním řízení správně neudal.
(Rozh. ze dne 21. ledna 1937, Rv I 435/35.)
Nepominutelný dědic se domáhá žalobou podle čl. XLII. uvoz. zák. k c. ř. s. na universální dědičce a sourozencích zůstavitelčiných, aby udali, co jim jest známo o zamlčení nebo zatajení jmění zůstavitelčina, které zde bylo v době řízení posledního pořízení, a by odpřisáhli, že jejich údaje jsou správné a úplné. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem v otázce, o niž tu jde, z těchto
důvodů:
Uvozovací zákon k c. ř. s. rozeznává v čl. XLII. dva případy, v nichž lze žalovati, aby odpůrce, předlože po případě seznam jmění nebo dluhů, udal, co mu o tomto jmění, o těchto dluzích nebo o zamlčení neb o zatajení některého jmění jest známo, a vykonal přísahu o tom, že jeho údaje jsou správné a úplné. V prvním případě jest předpokladem žalobního nároku, že žalovaný jest podle předpisů občanského práva povinen udati jmění nebo dluhy, v druhém případě však se nevyhledává taková povinnost žalovaného a oprávněný může vznésti žalobu proti každému, kdo má podle jeho domnění vědomost o zamlčení neb zatajení jmění. V obou případech ovšem jest k žalobě oprávněn jen ten, kdo má soukromoprávní zájem na vyšetření majetku nebo dluhů (rozh. č. 5030 Sb. n. s.). V souzeném případě se žaloba neopírá o nějakou povinnost žalovaných k udání jmění nebo dluhů podle předpisů občanského práva a proto nezáleží na tom, že testamentární dědic této povinnosti nemá vůči nepominutelnému dědici. Ale žaloba se dovolává toho, že tu jest ještě jiné jmění, které žalovaní zamlčeli a jež součinností žalovaných bylo odňato pozůstalosti. Nepominutelnému dědici nelze tu upříti soukromoprávní zájem na jeho vyšetření, ježto na něm závisí vyměření jeho povinného dílu. Žalovaní poukazují neprávem na to, že žalobce sám při ústním jednání, konaném dne 8. září 1933, předložil soudu seznam jmění, jež podle jeho tvrzení tu bylo ještě v době úmrtí Flory J. Žalobce nikdy neupustil od svého tvrzení, že zůstavitelka měla a musila míti ještě jiné jmění, zejména peníze, jež obdržela jako kupní cenu za prodané nemovitosti; není tedy správné tvrzení dovolatelů, že žalobce sám doznal, že žádné jmění nebylo zatajeno. Kromě toho však přísluší žaloba podle čl. XLII. uvoz. zák. k c. ř. s. i tomu, kdo sice ví, že tu jest jmění, ale jest v nejistotě o jeho osudu (rozh. č. 1027, 11855 Sb. n. s.), nevěda spolehlivě, kam se věci poděly (rozh. č. 3140 Sb. n.). Právě námitka žalovaných, že zůstavitelka na ně převedla vlastnictví k podstatným součástím svého jmění, odůvodňuje závěr nižších soudu, že žalovaní mají vědomost o jeho zamlčení nebo zatajení v pozůstalostním řízení po případě, že universální dědička sama je vědomě a úmyslně neudala.

Citace:

Čís. 15755.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 79-80.