NPD documents search: Váž. tr., 20 (1938)

Čís. 146 dis.

Čest a vážnost stavu advokátního ukládá advokátu za povinnost, by se vystříhal všeho, co by mohlo vrhnouti na jeho osobu podezření nebo dojem nereelního jednání nebo dokonce účasti na trestném činu jiné osoby. Poškození cti a vážnosti stavu, nešetřil-li advokát, přijímaje částečné placeni svého zažalovaného palmáru od klienta jím a jinými věřiteli exekuovaného, náležité opatrnosti, čímž vzbudil dojem, jakoby sám měl účast na maření exekuce, jehož se klient dopustil.
Kárná rada může se odchýliti od odkazovacího usneseni ve zjištění způsobu a míry účasti obviněného co do předmětu obvinění a v právním posouzeni jeho jednání.
(Rozh. ze dne 11. listopadu 1932, Ds I 21/32.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl v neveřejném zasedání odvolání obviněného z nálezu kárné rady pro advokáty a kandidáty advokacie z 1. června 1931, pokud jím byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem poškození cti a vážnosti stavu, mimo jiné z těchto
důvodů:
Bezpodstatná jest výtka zmatečnosti nálezu, že obviněný byl v odkazovacím usnesení žalován pro jiný čin, než byl odsouzen, že kárný skutek pod 1. v odkazovacím usnesení uvedený nebyl vůbec vyřízen výrokem zprošťujícím, a že čin uvedený v odstavci 2. odkazovacího usnesení byl jiným způsobem kvalifikován, při čemž se kárná rada prý neoprávněně uchýlila od obžaloby. Nehledíc k tomu, že nevyřízení odkazovacího usnesení v určitém směru rovnalo by se, jak odvolatel na jiném místě sám naznačuje, zprošťujícímu výroku, proti němuž by obviněnému nepříslušelo odvolání (§ 47 čís. 1 kárn. stát.), a překročením obžaloby (uchýlením se od obžaloby) bylo by jen, kdyby byl obviněný odsouzen pro jiné činy, než pro které bylo podle § 29 kárn. stát. usneseno provésti kárné řízení, a které mu byly podle § 33 druhý odstavec kár. stát. oznámeny jako důvody obvinění, přehlíží odvolatel, že se kárná rada odchýlila od odkazovacího usnesení jen. ve zjištění způsobu a míry účasti obviněného co do předmětů obvinění, uvedených v odkazovacím usnesení pod 1. a 2. a v právním posouzení jeho jednání. K takovému odchylnému zjištění a k právnímu posouzení byla kárná rada podle § 39 druhý odstavec kárn. stát. oprávněna. Odsuzující výrok napadeného nálezu nešel přes obvinění vytčená v odkazovacím usnesení, o nichž se obviněný obšírně vyjádřil. Bylo proto zamítnouti odvolací návrh na doplnění napadeného nálezu v tom směru, že se obviněný zprošťuje z kárného přečinu, naznačeného v odst. 1 odkazovacího usnesení ze dne 7. dubna 1930.
Právem vyslovila kárná rada, že čest a vážnost advokátního stavu ukládá advokátu za povinnost, by se vystříhal všeho, co by mohlo vrhnouti na jeho osobu podezření nebo dojem nereelního jednání, tím spíše podezření nebo dojem z účasti na trestném činu jiné osoby. Přijal-li obviněný, jak zjištěno, od Marie V-ové 2500 Kč, ačkoliv, jak sám jako svědek potvrdil, věděl o tom, že proti V-ové byly vedeny exekuce na nábytek a že mu V-ová 2500 Kč zaplatila z peněz stržených za nábytek, stačilo, jak kárná rada právem usoudila, šetření nejmenší opatrnosti, s jeho strany, by si uvědomil, že z takového zdroje nesmí se dáti uspokojiti a že by mohlo vzniknouti podezření, že má na tomto nedovoleném jednání V-ové účast. Při tom je se stanoviska kárného lhostejno, že zákon nezná kulposní účastenství na trestném činu ve smyslu § 5 tr. zák. Že jednání obviněného, příjem (a ponechání si) peněz za zjištěných okolností vzbudilo skutečně onen dojem u soudu a pohoršení proti advokátu u osob při líčení přítomných, napadený nález zjišťuje. Za zjištěných okolností byl by advokát dbalý ctí a vážnosti stavu šetřil náležité opatrnosti a nebyl by převzal a si ponechal peníze mu zaslané, by nevzniklo ani zdání, že jednání to není bezvadné. Neučiniv tak, prohřešil se obviněný proti své povinnosti stanovené v § 10 odst. druhý adv. ř.

Citace:

čís. 146 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit čís. 146 dis., s. 408-410.