V. Kterak v Moravě rozšiřovalo se právo dědické na újmu práva odúmrtného (1437—1587).

Snahy šlechty moravské nesly se týmž směrem k obmezení a odstranění královského práva odúmrtného, ale ona dostala se k tomu cíli jinými kročeji, než šlechta česká v království. V Moravě, jakož jsme výše dokazovali, až do války husitské platilo totéž právo dědické při statcích svobodných, jako v Čechách, že totiž jenom nedílní pokrevenci byli dědici ze zákona, napřed mužští a po nich ženské. Počátek k dalšímu vývoji práva dědického učiněn byl nálezem obecným, kterýž přišel k místu r. 1437 spůsobem mimořádným, jenž tomu nasvědčuje, že té věci přikládala se nemalá důležitost. Páni a zemané, shromáždění na sněmu v Brně, vydali ze sebe biskupa Olomouckého Pavla z Miličína, hejtmana markrabství Moravského Vaňka z Boskovic, a přidavše k nim 12 osob z panstva a 12 ze zemanstva, »jim sú mocně poručili, aby oni vezmúce před se naše práva a svobody, na miesto o ně zjednali a spósobili, aby v budúciech časiech naši potomci v markrabství Moravském jimi se spravovali«. Těmto slovům jest rozuměti tak, že onen valný výbor sněmovní, v němž se nacházely nejpřednější osoby stavovské, z uložení sněmovního měl ohledati a uvážiti starší práva a privilegia stavů moravských, a o některých stránkách jich tehdáž sporných učiniti výrok, jak se jim rozuměti má a co budoucně platiti má v tom za právo. Plnomocný výbor sněmovní vynesl žádaný výrok v Brně dne 19. února 1437; krom úvodu a závěrku postavím jej zde v plném znění, přičiňuje k jeho částkám čísla, aby se o nich krátce mohlo mluviti:
I. Najprve aby dsky při své moci zuostaly; a listové markrabini vedle obyčeje, komuž by JMt dala, aby mohl své dáti, komuž by se zdálo, za zdravého života neb na smrtedlné posteli. A poslové ke dskám aby svú moc měli jako od staradávna.
II. A také když by otec děti měl, pacholíky i děvečky: pacholíkové aby zuostali při svých práviech, jako i dřieve. Pakli by pacholíkové zemřeli, a dcery ostaly: tehdá které by zuostaly neb která nevdaná, aby dědily, jakož to dřieve bylo; kromě té, kteráž by do kláštera dána byla a byla stvrzena vedle řádu a obyčeje toho zákona, ta nemá děditi, než má jejie (t. j. jí) dáno býti do jejieho života, aby se živiti mohla, podle statku, zbožie. A kteráž by dci vydána byla, a věno po nie dáno bylo, ta nemá děditi, leč by jie co otec aneb bratřie z milosti dali a to dskami potvrdili aneb dluh zapsali.
III. A jestliže by kto aneb kteří zmeškali sě dskami aneb listem markrabiným anebo posly ke dskám, jakož sě svrchu píše: tehdá takové zbožie na bratra spadnúti má. A jestliže by bratra nebylo, tehdy na bratrovy syny, podle svobod.
IV. A jestliže by která bez otcovy neb jiných přátel vuole za muž šla, to buď zachováno podle toho, jakož od staradávna bylo.
Na první pohled mohlo by se zdáti, že v tomto výroku není žádná sporná otázka rozhodnuta, a vůbec že on neobsahuje nic nového, co by již dříve nebylo právem v Moravě. Ale zdání to jest klamné. Mluví proti němu hned slavný spůsob, kterým ten výrok byl učiněn, a ještě více to, že stavové moravští o to stáli, aby jim tento výrok byl co nejslavněji potvrzen, čehož dosáhli teprva po dvaceti letech. Není to nález soudu zemského, nýbrž jest to výrok velikého výboru sněmovního, na nějž stavové moravští v této věci přenesli své právo zákonodárské. Snesení takové, ježto se týkalo věci velmi důležité, potřebovalo potvrzení zeměpanského, po kterémž však v něm není žádné stopy. Nemáme zpráv, ze kterých bychom se dovídali, proč se mu nedostalo stvrzení tehdejšího markrabí Moravského Albrechta vévody Rakouského, ani později jeho syna krále Ladislava, zdaž nebyli za potvrzení žádáni, či odepřeli-li žádaného schválení. Domnívám se, že přítomný sněmovní výklad k starým zákonům o právě dědickém, učiněný bez potvrzení zeměpanského, za panování Albrechtova a Ladislavova potkával se s překážkami se strany zeměpanské, a že takovéto překážky přiměly stavy moravské, aby vyprosili si u krále Jiřího žádoucí stvrzení k svému již dosti dávnému snesení. Král Jiří ku prosbě šlechty moravské udělil takové potvrzení majestátem, daným dne 23. srpna 1459, v němž také výslovně ruší všeliké zákony a zvyklosti, které jsou tomu rozhodnutí na odpor;1 dodavek tento jest tuším bezpečným důkazem, že platnost zákona takto potvrzovaného bývala do té doby sporná nebo pochybná.
Maje rozebrati výrok z roku 1437, povím hned napřed, že v jedné jeho částce nachází se nové pravidlo právní, které dříve v Moravě neplatilo a ještě až do potvrzení královského zůstávalo v nejistotě; toto pravidlo právní, vyslovené v III. částce dle našeho hořejšího rozdělení, mělo ten smysl: Zemře-li šlechtic, nezanechaje po sobě zákonitých dědiců ve starém smyslu, totiž nedílných pokrevenců do čtvrtého kolena, a neučině řádného pořízení o svém majetku, tu jeho svobodný statek příště již nemá spadati na komoru zeměpanskou, jak bývalo dosud, nýbrž napřed na jeho dílného bratra nebo na syny toho bratra, a teprva kdyby takových příbuzných nebylo, statek spadne odúmrtí na komoru.
V moravském nálezu z roku 1437 nikde ovšem žádný dílný pokrevenec výslovně se nejmenuje, zrovna tak, jako v českém obdarování krále Vladislava z roku 1497 nikde nestojí slovo dílný, než teprva ve vysvětlení jeho z let 1500—1502. Že však v III. částce výroku moravského rozumí se dílný bratr zůstavitele, o tom se přesvědčíme, uvážíme-li pozorně ostatní částky toho nálezu.
Částka I. praví tolik, že dosavadní prostředky, kterými držitel svobodného statku může spůsobiti, aby ten statek po jeho bez dědicův smrti nepřipadl jakožto odúmrť zeměpánovi, mají i budoucně zůstati v nezměněné platnosti. Prostředky takové uvádějí se tři: Předně mají zůstati v moci desky zemské, jimiž držitel mohl svůj statek komukoli dáti, postoupiti nebo i zápisem ve formě dluhopisu zabezpečiti. Druhý prostředek jsou listové markrabini, totiž mocné listy udělované od zeměpána k tomu cíli, aby ten, kdo si jej vyžádal, mohl dětem svým zříditi poručníky a o statku svém učiniti pořízení na případ své smrti. Třetí prostředek naznačen jest slovy: poslové ke dskám aby svou moc měli; rozumí se tím spolek, kterým šlechtic mohl jiného, jejž přijal k sobě do spolku na určitý statek, učiniti nápadníkem toho statku po sobě; moravští páni a rytíři vcházeli ve spolky oznámením před králem nebo před hejtmanem, ale potom musel spolek býti zapsán do desk zemských, při čemž zakročovali dva dožádaní poslové ze šlechty.2 Vše to má podle výroku z r. 1437 zůstati v platnosti, jakož bylo od starodávna.
V částce II. jedná se o právích dědiců, nedílných pokrevenců, kterým také někdy se říkalo erbové. Ustanovuje se, že po otci mají děditi svobodný statek jeho synové, a v jich nebytí dcery nevdané, nebo (podle správného vysvětlení Knihy Drnovské str. 68) dcery vdané ale věnem neodbyté; nedědí však otcovského statku dcera vdaná a věnem odbytá neboli oddělená, ani dcera do řehole přijatá. Částka II. uznává a obnovuje staré právo dědické, jež známe ze statutů Kunráta Oty i z velikého privilegia krále Jana. Že k dědicům podle toho nálezu počítali se nejen synové a dcery, o kterých v nálezu výslovně se mluví, ale také jiní nedílní pokrevěnci, na to uvedu důkaz málo níže z Knihy Tovačovské. Jakož dálo se zhusta (viz str. 20), tak i přítomný moravský nález jmenuje toliko děti, kde přesná zevrubnost žádala, aby jmenoval dědice vůbec. Ze vytýkaným méně zevrubným spůsobem mluvení, když jmenovány byly děti místo dědicův, nechtívalo se obmeziti právo dědické na samé děti s vyloučením pobočných příbuzných, to v přítomném případě jest obzvlášť patrné a nepochybné. Takový spůsob vyjadřování (děti místo dědici) byl konkrétnější, názornější, pochopitelnější, a ve přemnohých případech byl i zcela správný. Neboť kdokoli přijal podíl od otce nebo jiného pokrevence ze společného statku, takový dílný držitel potom neměl jiných dědicův ve starém smyslu, leč své vlastní děti a jich děti; takových držitelů bývala tuším již ve stoletích 13., 14. a 15. většina, a jistě jich čím dál tím více přibývalo. Jiné dědice, krom vlastních potomků, měl podle starého práva českého jenom ten, kdo žil v nedílnosti s bratrem, sestrou anebo s jinými pobočnými příbuznými do čtvrtého kolena; takových držitelů bývala tuším menšina, i ubývalo jich každým věkem. Pročež berouc jméno od většiny (a potiori fit denominatio), mluvíváno o dětech, kde se mínili vůbec dědici, t. j. nedílní příbuzní do čtvrtého kolena.
Částka III. předpisuje, když by kdo opominul užíti prostředků naznačených v I. částce k pojištění svého statku určitým nápadníkům, že takové zboží spadnouti má na jeho bratra a dále na bratrovy syny. Jaký bratr může se zde mysliti? Nedílný bratr jistě nikoli, neboť nedílný bratr byl dědicem ze zákona; on měl některé právo spoluvlastnické; toto jeho právo stálo napřed v první řadě před každým pořízením, a on nemohl od svého druhého bratra, s nímž byl v nedílnosti, nijak připraven býti o své právo ani dskami, ani testamentem zdělaným po mocném listu, ani spolkem, poněvadž každé takové právní jednání mohlo od nedílných bratří býti předsebráno jenom společně, a podnikl-li co takového jeden nedílný bratr o své újmě, mohlo to od druhého nedílného bratra odporem niveč obráceno býti. Hospodář nemohl se vyzouti z povinností svých k nedílným pokrevencům žádným z těch prostředků, o kterých jedná částka I., nýbrž těchto prostředků mohl se chápati jen naproti komoře královské, aby ona v nedostatku zákonitých dědiců nemohla se uvázati v jeho pozůstalost. Takové bylo staré právo v Moravě jako v Čechách.3 Výrok z r. 1437 tím nehýbal, ale připojoval k tomu nové právo ve prospěch dílného bratra zůstavitelova i jeho synů; ti dosavad neměli práva dědického ani nápadního ze zákona, jim dotud mohl býti pojištěn nápad od zůstavitele jenom dskami, testamentem po mocném listě nebo spolkem; příště však zemře-li kdo bez zákonných dědiců i bez pořízení, a měl-li bratra, svobodný statek jeho spadne na toho bratra nebo na jeho syny. Nedílný bratr to býti nemohl, tedy se rozumí jen bratr dílný; výrok přítomný naznačuje to tím, že v třetí částce mluví o spadnutí, nikoli však o dědění. Výrok dokládá, že to tak býti má podle svobod; kterýmižto dvěma slovy »podle svobod« chtělo se tuším říci, že moravské privilegium krále Jana z r. 1311 po rozumu plnomocné sněmovní kommisse netoliko pojišťuje dědické právo nedílným pokrevencům, nýbrž také nápadní právo dílnému bratrovi a jeho synům. A ježto dílný bratr učiněn jest tudy nápadníkem ze zákona, očekávali bychom, že dílnému synovi jakožto nejbližšímu pokrevenci přiřkne se nápadní právo ještě před dílným bratrem zůstavitelovým. To však nikde výslovně se neděje. Pročež dlužno se domýšleti, že buď již dávno před rokem 1437, anebo aspoň jistě následkem vysvětlujícího nálezu toho roku vyneseného bylo v Moravě skutečnou praxí právo dědické rozšířeno na dílné syny, snad tak, že v nebytí nedílných pokrevenců statek spadal na dílného syna jakožto na nejbližšího nápadníka ze zákona. Majestas Carolina, která (v kap. 65) přisvojuje dědičný nápad synům dílným i nedílným, nebyla sice vydána pro markrabství Moravské, a v Čechách byla odvolána, ale předpisem tím přece dává na ruku, že takové rozšíření dědického práva ani v době předhusitské nebylo nemožné.
Částka IV. jedná o šlechtičnách, které by se vdaly bez vůle otcovy nebo těch příbuzných, v jichž moci jsou; podle staršího obyčeje v Moravě jako v Čechách taková osoba ztrácela všeliký nárok na věno nebo dědictví.4 Starý obyčej se tu prostě potvrzuje. Ustanovení toto bylo by se hodilo do částky II., kdež jedná se o starém právě dědickém a výjimkách z něho.
Výrok z r. 1437 rozdělili jsme ve čtyři částky; ve třech z nich (I., II. a IV.) stojí výslovně poznamenáno, že má zůstati v platnosti staré právo nebo obyčej, jakož dříve bývalo. V částce IIÍ. však se to nepraví, že by mělo zůstati při starém právě, a nepraví se to z té příčiny, že se tu stanoví pro budoucnost právo nové, do té doby nikdy řádně nezřízené. Jestliže však v prvních dvou částkách nic nového se nestanoví, přece sotva byly ony do výroku postaveny beze vší příčiny; znamenajíť ony tolik, že novým právem vyřčeným v částce III. nemá bráti žádné újmy právo starší, tak sice, že dědici ve starém smyslu, totiž nedílní pokrevenci, synové i dcery, mají také budoucně podržeti přednost před dílným bratrem zůstavitelovým, i že nově uznané právo dílného bratra k nápadu nemá nikterak překážeti zůstavitelovi, chce-li právními spůsoby do té doby obvyklými statek svůj dle své vůle odkázati.
Výklad zde podaný potvrzuje se Knihou Tovačovskou, kteráž výslovně připisuje nápad, když není dědiců čili erbů, bratrovi dílnému, a pravidlo toto zakládá právě na výroku z roku 1437, o němž praví, že byl vydán proto, poněvadž o to (totiž o otázku, náleží-li nápad bratru dílnému) častokrát bývali mnozí soudové. V těchto soudech druhou stranou proti nároku dílného bratra nemohl býti nikdo jiný než komora královská nebo výprosníci, kterým král své právo k odúmrtem postoupil. Výrok z roku 1437 měl takovým processům učiniti konec, to byl jeho účel. Pan Ctibor Tovačovský z Cimburka ve své parafrasi toho výroku i jinak dává na jevo určitěji, jak se mu rozuměti má; kde výrok uznává staré dědické právo synův a dcer, tam Tovačovský jmenuje erby vůbec, a v další zmínce počítá k nim také nedílnou sestru i nedílnou sestřenici (strýčenou sestru) zůstavitele, uváděje nálezy, jimiž takové nedílné pokrevenky vysuzovaly dědictví naproti odúmrtnému právu královskému; následovně všichni nedílní pokrevenci až do čtvrtého kolena náležejí k erbům, kteří výrokem z r. 1437 byli zůstaveni při svém starém právu. Co se pak týče dílných příbuzných, kterým III. částka výroku přiznává nápad v nebytí dědiců i pořízení, k těm počítá Tovačovský dílného bratra i strýce, totiž bratrova syna i též synův bratrských syna; to jest, výroku z r. 1437 v III. částce Tovačovský přičítá ten smysl, že v nebytí dědicův a v nedostatku pořízení nápad náleží mužským odděleným příbuzným po meči až do čtvrtého kolena.5
To sice nestojí výslovně ve výroku z r. 1437, ale podle výkladu Knihy Tovačovské, jenž v 16. století byl pojat do moravských Zřízení Zemských, není pochyby, že soud zemský tak si onen výrok vykládal a podle toho postupoval. Aby k nápadu připuštěn byl nejen dílný bratr a jeho synové, jež jmenuje výrok, ale i další příbuzní o jeden stupeň vzdálenější, k tomu byla opora v privilegii krále Jana z 18. června 1311, jež ovšem mluví o příbuzných do čtvrtého kolena. A tak vidíme, že výrokem z r. 1437 předpis privilegia Janova o právu dědickém byl rozšířen na dílné mužské příbuzné v poboční linii po meči až do čtvrtého stupně, kteříž do té doby neměli přístupu k nápadům, ježto ony dle staršího práva spadaly na komoru. Že král Jiří potvrdil toto rozšíření práva dědického čili zřízení nového práva nápadního, to byl s jeho strany podstatný ústupek ve prospěch šlechty moravské.
Od krále Matyáše dosáhli stavové moravští, že jim nápadní právo takto zjednané rozšířil na koleno páté. V listě na to vydaném dne 9. dubna 1484 praví se, že páni a rytíři markrabství Moravského měli od krále Jana výsadu, aby nápadové statků nepřicházeli na markrabí Moravského až do čtvrtého kolena; nyní pak Matyáš jakožto král Český a markrabí Moravský ze své milosti jim dává, »aby počnúc od otce až do pátého pokolenie, totiž otec jedno pokolenie, a potom synové druhé pokolenie, a troje vnúčata, vždy po pokolení doluov i nahoru, zase i na strany, podle blízkosti erbuov po otcích a strýcích nápady měli a požívati mohli, mužského pokolenie napřed před děvečkami, a potom i dcery a vnuky nevdané a po nich osiřelé, právo mieti mají jakožto mužské pokolenie«. Dále se ustanovuje, že vdaná osoba ženská a věnem odbytá nemá již práva k dědictví, že však otec nebo nedílný pokrevenec, chce-li, může ji při vdavkách výslovně zůstaviti při právech nedílnosti, i že také oddělenou může opatřiti dskami nebo spolkem čili k nedílnosti opět přijmouti. »A kdyžby která zbožie již po těch pěti kolenech aneb kmeniech k šestému kolenu aneb kmenu přišla, a dskami, spolkem neboli zvláštní milostí naší neb potomkuov našich podle řádu a práva země opatřena nebyla, taková zbožie a nápady« aby připadaly na markrabí Moravského, budoucně tak jako v minulosti.6 — V celém tom listě nedává se ničím znáti, mluví-li se v něm jenom o příbuzných nedílných nebo zároveň také o dílných; rovněž pohřešuje se v něm všeliká zmínka o výroku z r. 1437, potvrzeném od krále Jiřího r. 1459. Avšak Kniha Tovačovská, Kniha Drnovská i pozdější Zřízení Zemská markrabství Moravského jsou toho plným důkazem, že dotčený výrok o nápadech náležitých dílným příbuzným zůstal v trvalé platnosti; a ježto pokrevenci sotva kdy zůstávali v nedílnosti až do pátého kolena, obdarování Matyášovo bylo by mělo malý praktický dosah, kdyby se bylo vztahovalo jenom na nedílné příbuzné. Pročež mám za jisté, že list Matyášův z r. 1484 přiznává dědický nápad všem mužským příbuzným po meči až do pátého stupně, netoliko nedílným, ale i dílným. Nedílní dědici mužští i ženské ovšem zůstali při svých přednostech a závazcích dle starého práva. Na příbuzenstvo po přeslici nevztahovalo se obdarování Matyášovo, a sice proto, že ono stanoví o nápadích po »otcích a strýcích«, a nikoli také po matkách a tetách, a výslovně z práva dědického vylučuje ženské vdané a odbyté, tudy ovšem také jejich potomky. Následovně zůstalo i potom v platnosti staré moravské právo, srovnalé s tím, které do r. 1497 platilo v Čechách, že ani děti nedědily po matce, leč jen tehdáž, jestliže s ní až do její smrti spoluchlebily anebo od ní byly přijaty do spolku na její majetek.7 Výrokem z r. 1437, potvrzeným od krále Jiřího r. 1459, a obdarováním obdrženým od krále Matyáše r. 1484 podařilo se šlechtě moravské předstihnouti šlechtu českou v obapolné snaze, aby královské právo k odúmrtem bylo co nejvíce obmezeno. Dědické právo ke statkům svobodným šlo po těchto vymoženostech v Moravě mnohem dále, než současně v Čechách. Avšak roku 1497, jakož jsme výše viděli, panstvu a rytířstvu českému podařilo se dosíci na Vladislavovi odpuštění všech odúmrtí v těch případech, když nějaký příbuzný zůstavitelův, buďsi nedílný nebo dílný, mužský nebo ženská, po meči nebo po přeslici, hlásil se k nápadu; tu Čechové Moravanův netoliko plně dostihli v právě dědickém, nýbrž je i podstatně předstihli. Takový úspěch šlechty české zase musil býti šlechtě moravské novou pobudkou, aby přičiňovala se o další rozšíření práva dědického a o další zúžení královského práva k odúmrtem. Dosáhla toho r. 1510, když král Vladislav vracel se z poslední své návštěvy v Čechách do Uher. V Olomouci dne 10. března 1510 vydal král privilegium,8 kteréž ku prospěchu stavu panského a rytířského v markrabství Moravském obsahuje tato ustanovení: Král jim na budoucí časy odpouští všechny odúmrti, které dosud na něho připadaly, tak sice, když kdo zemře bez pořízení, a nezůstanou po něm pokrevenci nedílní a neodbytí, statek jeho (svobodný) nespadne na krále, nýbrž připadne nejbližšímu (dílnému) příbuznému po meči, napřed mužskému pohlaví, a když by nebylo mužských, i pohlaví ženskému, a když by nebylo příbuzenstva po meči, tehdy nápad svědčí příbuzným po přeslici mužským a dále i ženským. Výslovně i vdově přiznán byl bližší nápad, nežli králi. Nad to pak ustanoveno, když zemře vdova bez pořízení a s dítkami nechlebila, že statek její spadne na její děti (teda na děti oddělené a které s ní do její smrti nechlebily), a když by dětí neměla, nápad po ní náleží vždy nejbližšímu příbuznému mužskému nebo i ženské.
Privilegium toto mluví určitěji a srozumitelněji, než jeho předchůdcové v Moravě. Jakožto dědicové kladou se v něm na první místo synové a dcery, strýcové a tety nedílní a neodbyté; po nich na druhé místo postaveni jsou přátelé mužští i ženské po meči, kdež sice není výslovně řečeno, že to jsou dílní, ale nemůže se tu jinak rozuměti, ježto nedílní všichni stojí v první řadě; v třetí řadě konečně přiznává se nápad příbuzným po přeslici, mužským i ženským, rozumí se též, že dílným. Co se týče dědiců nedílných, privilegium Vladislavovo srovnává se s dávným právem moravským; pokud se týče nápadů přiznaných v druhé řadě dílným mužským příbuzným po meči, privilegium Vladislavovo srovnává se s obdarováním Matyášovým z r. 1484, a neobsahuje ještě pořád nic nového. Novoty počínají se teprva Vladislavovým ústupkem, aby také dílné ženské příbuzenstvo po meči, jakož i dílné mužské i ženské příbuzenstvo po přeslici mělo přístup k nápadům. A k tomu, v pravý opak naproti dotehdejšímu právu, jest připojeno zvlášť a výslovně, že i vdova, — kteráž z pravidla byla oddělena a odbyta od své rodiny, z níž pocházela, a krom věna neměla žádného nároku k statku těch příbuzných svých, — má budoucně právo k nápadu, i že také po vdově nápady jdou (jako po muži) na její děti, a dále na příbuzné dílné. Tato zvláštní ustanovení o vdovách byla do listu Vladislavova nepochybně pojata jenom pro větší jistotu a srozumitelnost, poněvadž Moravanům tehdáž velice šlo o to, aby v této stránce přestalo královské právo k odúmrtem; sic jinak ta zvláštní ustanovení byla již bytně obsažena v obecných pravidlech o nápadech, povolených právě od krále Vladislava: vdově náležel nápad po pokrevencích již podle ústupku Vladislavova, jenž se vztahoval na dílné příbuzné po meči ženského pohlaví; a po vdově šel nápad na děti i na jiné pokrevence mužské i ženské podle koncesse Vladislavovy, která k nápadu povolávala vůbec dílné příbuzenstvo po přeslici.9
V moravském privilegii Vladislavově z r. 1510 nachází se jedna velká neurčitost: není v něm žádné zmínky o poměru toho privilegia k obdarování Matyášovu z r. 1484, a ani jinak nijak nedává na jevo, zdaž právo k nápadům přestává v několikátém stupni pokrevenstva. Slova Vladislavova listu, že král odpouští Moravanům všecky a všelijaké odúmrti, které na něho dosud připadaly, dávají smysl zcela všeobecný, jako by se král vzdával odúmrtného práva ke statkům svobodným v Moravě ve všech těch případech, když jest na živě některý příbuzný zůstavitelův, třeba sebe vzdálenější. Tak by moravské privilegium na odúmrti z r. 1510 vyrovnalo se zúplna českému privilegiu na odúmrti z r. 1497.10 To však jest omyl. Opravdu obdarování Vladislavovo z r. 1510 jest dosahu menšího. Od krále Matyáše měla šlechta moravská privilegium na dědičné nápady ve prospěch dílných mužských příbuzných po meči až do pátého kolena; Vladislav k tomu přidal nápady ve prospěch dílných ženských příbuzných po meči, a ve prospěch dílných mužských i ženských příbuzných po přeslici, vše též do pátého kolena, a nic více. Toto obmezení na páté koleno sice nikterak nevysvítá ze slov privilegia Vladislavova, ale v takovém obmezení bylo ono skutečně pojímáno. Důkaz na to jde z pozdějších privilegií, jež si Moravané od následujících králů vyprosili. Šlechta česká měla dosti na privilegii Vladislavově o nápadích z r. 1497, ono obsahovalo vše, čeho ona v té stránce si přála, jen bylo potřebí obdarování to určitěji vysloviti, což stalo se v letech 1500—1502; dále pak již žádné podobné privilegium v Čechách nenásledovalo. Šlechta moravská však po roce 1510 potřebovala ještě dvou nových privilegií, a pak teprva co do práva nápadního vyrovnala se úplně šlechtě české.
Král Ludvík rozšířil šlechtě moravské právo nápadní až do šestého kolena. Učinil tak dne 9. dubna 1523, když obecně jim potvrzoval všechna starší privilegia, z nichž některá důležitá jsou do potvrzení Ludvíkova slovně vepsána; krom jiných vloženo jest do listu Ludvíkova velké privilegium krále Jana ze dne 18. června 1311, a privilegium krále Matyáše ze dne 9. dubna 1484, kteráž obě týkají se také práva dědičného; podivno jest, že v listě Ludvíkově není vloženo ani výslovně zpomenuto obdarování Vladislavovo na nápady, dané 10. března 1510. Po obecném potvrzení starších privilegií praví král Ludvík, že co se týče obdarování na nápady, on ze zvláštní milosti své pánům a rytířům v markrabství moravském »nad páté koleno, což jest na nás připadalo a připadati mělo, i na budúcí potomky naše krále České a markrabie Moravské, takové všecky nápady jim jsme dali, a mocí listu tohoto dáváme a mocně propouštíme od nás i budúcích potomkuov našich králuov Českých a markrabí Moravských, až do šestého pokolení zhuoru, doluov, na strany, před se i zase, po meči i po přeslici. Však takoví nápadové po meči napřed jiti mají.«11 Krátký smysl obdarování Ludvíkova jest, že právo nápadní, které dotud bylo v Moravě povoleno do pátého stupně příbuzenstva, rozšiřuje se dále ještě na stupeň šestý, a to ve prospěch příbuzných po meči i po přeslici, mužských i ženských. Když král Ludvík toto rozšíření nápadů na šesté koleno zvláště uděloval, plyne z toho s úplnou jistotou, že nápadní právo šlechty moravské po obdarování Vladislavově z r. 1510 nešlo dále, než do pátého kolena.
Konečně od císaře Rudolfa domohli se Moravané posledního rozšíření práva nápadního, a sice do též neobmezené míry, v jaké šlechta česká užívala ho od roku 1497. Privilegium na to bylo vydáno dne 27. dubna 1587. Císař Rudolf v něm oznamuje, že byl od stavův panského a rytířského markrabství Moravského prošen, aby milostivě upustil od nápadův, kteréž má v markrabství Moravském »po šestém koleně, kdož by tak bez pořízení a krevných přátelův z světa sešel«. I ačkoli prý tento artikul týče se jednoho z předních regalií, na němž králům Českým a markrabím Moravským nemálo záleží; avšak vzhledem k věrným službám, kteréž stavové moravští prokazovali císaři Rudolfovi na sněmích i jinak, a jmenovitě že nyní svolili znamenitou pomoc na splácení dluhů komorních do jistých let, »protož z milosti naší císařské a jakožto král Český a markrabí Moravský od takového práva a spravedlnosti naší vědomě upouštěti, a stavy vyšší často psaného markrabství Moravského s vyššími stavy království Českého v tomto artikuli srovnávati, a tomu milostivě chtíti ráčíme, aby oni stavové markrabství našeho Moravského nyní i na časy budoucí a věčné při této jim od nás učiněné milosti a svobodě, jako království naše České podle milosti krále Vladislava, předka našeho slavné paměti, stavům království Českého dané, zůstaveni byli.«12 Tímto obdarováním postoupné obmezování královského práva odúmrtného v Moravě dosáhlo svého vrcholu, a nápadní právo ke statkům svobodným v Moravě postaveno jest výslovně na roveň s tím, co v Čechách ve prospěch šlechty platilo za právo podle privilegia Vladislavova z r. 1497.

Nález o dědielcém právě Moravském z 19. února 1437 tištěn dr. Kameníčkem v Archivě Českém X. 254—255, v Knize Tovačovské, vydané Brandlem, kap. 153, a v Knize Drnovské str. 68. O něco starobylejší co do jazyka text nachází se v potvrzení krále Jiřího z dne 23. srpna 1459, jehož originál chová se v hraběcím archivě Jindřichohradeckém; podle tohoto originálu upraven jest náš text nad čarou; latinská potvrzovací formule čte se v A. Č. X. 271, kdež však dlužno doplniti datum: die vigesima tercia Augusti (1459).
Moravské formality při vcházení ve spolky vypisují se v Knize Tovačovské kap. 18, 20, 91 a j. v., kdež zároveň o poslích ke dskám jsou zmínky.
Kniha Tovačovská v kap. 150, kteráž jedná o bratřích nedílných, praví: »Také bratr starší poručenstvím neb dáním na smrtelné posteli nic dáti nemuož od bratra neb bratří bez jich vuole; neb na ně všecko jako na dědice spadne, movité i nemovité věci«. Totéž stojí v Knize Drnovské str. 67. — Ze dědici ve starém smyslu mají přednost před všelikými nápadníky, jak těmi, jichž nárok pochází ze zřízení zůstavitelova, tak i těmi dílnými příbuznými, kteří nálezem z r. 1437 nabyli přístupu k nápadům, to napovězeno jest v Kn. Tov. kap. 144: »Najprvé se lidé táhnú dědictvím na statek; protož každý rozvážiti má a věděti, co a kdo dědic jest«. Zcela výslovně Ctibor Tovačovský položil to naučení, že proti dědicům žádný nápad nemá místa, do následující hned potom kapitoly 145, jenže na neštěstí sám ji zatemnil vmísením do ní několika různorodých látek, načež přepisovači z nedorozumění pomátli ji v opisích ještě více, ač rozdílně. Vynecháme-li z té kapitoly látky ostatní, na nichž zde nezáleží, má se beze vší pochyby čisti takto: »Dědici jsú dvojí: jedni, kteříž po otci zuostávají, neb bratřích neb strýcích nedílných. Druzí dědici statku toho, kterýž kupí neb právem dobudú a vysúdí. Proti těm žádní nápadové nejdú, než ti k tomu, k čemuž otec neb bratr právo měl a čeho v držení byl, svobodné právo mají«. V posledním souvětí mělo by státi lépe: »Proti oněm (totiž proti dědicům po nedílných pokrevencích) žádní nápadově nejdou«; tak ta věta má smysl velmi případný, kdežto jinak jest nemístná. Srv. Kn. Drn. str. 66 s poznámkou Brandlovou. — Thesis, o kterou zde jde, obsažena jest bytně také ve slovích Všehrdových v první recensi VI. 83, ve vydání Jirečkově str. 281, 282: »A tudy všem výprosám a nápadóm, kteříž by na krále neb na přátely podle nového zóstání přijíti mohli, odepřeš«; to jest: zápisem nápadním může zůstavitel nápadníka, kterého si sám vyvolil, obrániti čili opatřiti jak naproti královskému právu odúmrtnému, tak i naproti nápadníkům povolaným teprva zákonem z roku 1497; a ještě jinými slovy to znamená: zápisem nápadním (i každým jiným řádným pořízením o statku) může zůstavitel vyhnouti se jak královskému právu odúmrtnému, tak i nápadníkům ze zákona čili dílným pokrevencům, avšak nikoli dědickému právu ve starém smyslu čili nedílným pokrevencům. Že rovněž také v Čechách zápis nápadní nic neplatil proti dědickému právu dětí, nechť zapisující měl děti již před zápisem anebo je obdržel teprva po učiněném zápise, to bylo šíře dolíčeno výše str. 29—30.
O tom jedná Kniha Tovač. kap. 165, kdež v poznámce Brandl sestavil citáty z jiných pramenů právních.
Kniha Tovačovská kap. 152 str. 82 (též Drnovská str. 67) praví: u»Bratr dílný mocen jest statku svého dáti dskami, spolkem, komuž se jemu zdá, již bez vuole bratra druhého. Než přihodilo-li by se, že by bratr dílný, neopatře statku svého, ani dada žádnému dskami neb spolkem neb mocným listem, ač by jej měl od krále, bez erbuov sšel a umřel, tehdy takové zboží a statek movitý i nemovitý spadne na bratra dílného i na strýce, totiž bratrova syna, a též s synuov bratrských na syny, ač které mají, s jedněch na druhé spadne. [První část této kapitoly Knihy Tovačovské až sem byla pojata do všech moravských Zřízení Zemských z doby předbělohorské.] — Ale že o to byli mnozí súdové častokrát, protož za krále Albrechta vydáni jsú páni i zemané, krom úředníkuov XII pánuov a XII zeman, kteříž na svobody nález učinili a pečetmi svými zapečetili, kterého přípis dole slovo od slova jest vypsán. K tomu také, že neodbyté ač vdané sestry podle jich bližnosti, též jako i pacholíkové neb mužské pokolení, proti královskému nápadu jsú to vysuzovaly, nálezy toho tuto jsem napsal pro zprávu a duovod, jakož se doleji ukáže«. — Potom následuje kap. 153 s plným textem nálezu z roku 1437, a kap. 154 obsahuje dva nálezy soudu zemského, z nichž jedním uznáno, že Anežka Svojíšová jakožto strýčená sestra zůstavitele Hřivnáče ke vsi Želetovicům lepší právo má, než pan Ctibor z Cimburka dáním královským; druhým pak nálezem proti Anežce Svojíšové vysoudila touž ves Želetovice Markéta jakožto sestra Hřivnáčova. (V Knihách půhonných Brandlem vydaných v díle IV. půhony str. 269 č. 26 z roku 1463, pak str. 396 č. 574 z roku 1464 vztahují se k podobným rozepřím o Želetovice, ale jména osob jsou dílem jiná.)
List Matyášův z 9. dubna 1484 tištěn v Archivě Českém X. 284—286.
Kapitola 143 Knihy Tovačovské praví, že vdova může o statku a věnu svém říditi svobodně jako muž (totiž může dáti to dskami nebo poručiti spolkem anebo testamentem s listem mocným), ale když by se v tom zmeškala, že její majetek po smrti její spadne na zeměpána, leč že by s dětmi svými byla až do smrti chlebila, tu by majetek její spadl na takové děti, ale na jiné nic. Ten předpis dostal se do Knihy Drnovské strana 68, a r. 1535 také do moravských Zřízení Zemských. Brandl v Knize Drnovské str. 64 v poznámce sice míní, že ustanovení toto o odúmrti po vdově na krále spadající důkladně se změnilo obdarováním Matyášovým daným 9. dubna 1484; na důkaz uvádí záznam učiněný hned r. 1535 z nařízení soudu zemského v Olomouci, v němž stojí, že ten artikul o nápadech věnných byl vytištěn ve Zřízeních Zemských z omylu, i že má z nich vymazán býti a nikomu neškoditi, poněvadž od králův »jsú nám svobody o nápadích dány, kterýmižto svobodami ten svrchupsaný artikul o nápadích věnných k změněni přišel«. V tomto důležitém záznamu slovo svobody nevztahuje se však na list Matyášův z r. 1484, v němž nic nestojí o nápadích věnných, nýbrž na privilegium Vladislavovo z r. 1510, o němž hned bude řeč. Kterak ten artikul Knihy Tovačovské po ztrátě platnosti své mohl se dostati r. 1523 do Knihy Drnovské a pak 1535 do Zřízení Zemského, k vysvětlení toho dlužno si povšimnouti, že Ctibor Drnovský o privilegii Vladislavově na odúmrti z r. 1510 nic místného a vůbec nic určitého nevěděl; píšeť v Kn. Drn. str. 73: »Ale což se toho obdarování pátého kolena dotýče, o tom jest potom (to jest po králi Matyášovi) u krále Ladislava slavné paměti anebo u krále Ludvíka syna jeho, nynějšího pána našeho, o ten nápad do pátého kolena najednáno a obdarováno«. Když Drnovský tuto poznámku k listu Matyášovu z r. 1484 připisoval, patrně neuměl udati, co vlastně k obdarování Matyášovu přidal král Vladislav a co král Ludvík.
List krále Vladislava na odúmrti panstva a rytířstva moravského, daný v Olomouci 10. března 1510, chová se ve stavovském archivě v Brně V. I. č. 66 v originále s visutou pečetí úplně zachovanou. Ježto dosud celý nebyl tištěn, podává se zde podle opisu, jehož mi ochotně poskytl p. prof. dr. Fr. Kameníček. Zní takto: My Vladislav z boží milosti Uherský, Český, Dalmatský, Charvátský etc. král, marg. Moravský, Lucemburské a Slezské knieže a Lužický margkrabie etc. Oznamujem tiemto listem všem, že prohlédajiece k mnohým pilným ustavičným a věrným službám urozených, statečných a slovutných pánuov, rytieřstva margkrabstvie Moravského, věrných našich milých, kteréž jsú nám činili a činiti nepřestávají; i chtiece je, jakož slušné jest, za takové jich služby k potomním budúcím pilným službám přivésti, tak aby, čímž naši větčí milost k sobě poznají, byli náchylnější povinnostmi poddaně slúžiti; protož s dobrým rozmyslem a naším jistým vědomím, z milosti a moci naší jakožto král Český a margkrabie Moravský, pánuom a rytieřstvu již dotčeného margkrabstvie Moravského tuto zvláštní milost učinili jsme a listem tiemto činíme, a to takováto: Ze všecky a všelijaké odúmrti, kteréž jsú na nás jakožto na krále Českého a margkrabie Moravského připadly, ty a takové věčně a budúcně jim jsme dali a odpustili a listem tiemto dáváme a odpúštieme, tak že kdožby s toho světa sšel, zřízení a poručenství podle řádu, svobod a obyčeje této země o statku svém neudělaje, a nezuostavil po sobě synuov neb dcer, strýcův aneb tetek nedílných a neodbytých, tehdy aby statek toho na nás ani dědicích a budúcích našich žádným obyčejem vyprošován býti nemohl, a my aneb dědicové a budúcí naši králi a margkrabové Moravští aby toho mimo tyto svobody žádnému dávati nemohli; pakli by dali, buďto z omylu aneb na jakúžkoli zprávu, tehdy aby to dání ničímž nebylo a žádné moci nemělo, než statek ten aby spadl na najbližšího přítele po meči, mužského pohlaví, totižto strýce; pakli by nedostalo mužského pohlavie, tehdy na ženské pohlavie najbližší po meči. Jestliže by pak obojieho toho pohlavie po meči nedostalo, tehdy tiem vším obyčejem a pořadem aby spadl na najbližšieho přietele po přeslici mužského neb ženského pohlavie. Aby pak která i vdova byla, tehdy aby toho nápadem královským nikterakž odlúčena nebyla, než těch svobod aby také užíti mohla. A jestliže by která vdova byla umřela, a statku svého nezřídila a s dietkami svými nechlebila, tehdy aby statek její spadl na děti jejie; pakli by dětí neměla, tehdy na najbližšieho přietele mužského aneb ženského pohlavie. Toto při tom znamenitě vymieňujiece, že kdožby se koli na takové statky příbuzenstviem táhnúti chtěl, aby takové příbuzenství a přátelstvie dostatečně provedl. Tomu na svědomí pečeť naši královskú k listu tomuto kázali jsme přivěsili. Dán v Olomúci tu neděli postní, jenž slově Letare, léta božieho tisícého pětistého desátého, královstvie našich Uherského dvatcátého a Českého třitcátého devátého. Ex commissione propria regiae Majestatis.
Tak se rozumělo také v Čechách privilegiu Vladislavovu z roku 1497; Zřízení Zemské 1549: F. 14 praví: A když jsou všecky (sestry) vdané a věnem odbyté, tehdy po bratru nápadu nemají, leč by bez pořízení umřel, tehdy nápad po něm jdi, jakž milost krále Vladislava slavné paměti o odúmrtech daná to v sobě drží a zavírá. — Že i v Čechách po r. 1497 po matce šel nápad na děti, o tom viz výše str. 38.
Tak soudil Palacký, řka v Děj. V. 2. str. 177: »Přidal jim i tu milost, že jako dříve v Čechách, tak nyní také v Moravě odřekl se královského práva odúmrtního na všecky časy budoucí«.
List krále Ludvíka z 9. dubna 1523 tištěn v potvrzení daném od krále Ferdinanda r. 1527 v Archivě Českém XI. str. 389, Král Ludvík zároveň ustanovil, že poručenství nad statky a sirotky, když by nebylo pořízení o nich, má připadati příbuzným po meči i po přeslici, mužským i ženským, (jakož podobně dle starších žádostí i nálezů v Čechách svolil král Vladislav r. 1497 zároveň s odpuštěním odúmrtí); což sice též dotýče se práva dědického, ale výklady o tom vedly by dále, pročež toho všude pomíjím.
Originál privilegia Rudolfova na nápady v Moravě, daného na hradě Pražském v pondělí po neděli Cantate (27. dubna) 1587, se Zachovalou visutou pečetí chová se v stavovském archivě v Brně V. II. č. 98, z něhož opis opatřil mně laskavě p. dr. Kameníček. Výtah z něho čte se v Sněmích Českých VII. str. 187.

Citace:

HENYCH, Hugo. Dispozice vlastníka nemovitosti s exekučním právem zástavním. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 4, s. 37-38.